Rusko může dosáhnout vojenského vítězství na Ukrajině, a přesto vyjít z války jako dlouhodobě slábnoucí mocnost. Nejde o předpověď bezprostředního kolapsu. Problém leží hlouběji, v poměru ruské ekonomiky k USA a Číně, nepříznivé demografii a postupné ztrátě části vlivu v Evropě i postsovětském prostoru.
Podobný proces zažila po druhé světové válce Velká Británie. Také ona zůstala jadernou mocností, stálým členem Rady bezpečnosti OSN a významnou vojenskou silou. Její schopnost určovat globální vývoj však dramaticky poklesla.
Británie vyhrála válku, ale prohrála své postavení
Velká Británie vstoupila do druhé světové války jako globální velmoc a vyšla z ní jako vítězný stát. Válka však zároveň zásadně změnila poměr sil. Britské impérium bylo stále rozsáhlé, Londýn si udržel významné ozbrojené síly a v roce 1945 získal stálé místo v nově vzniklé Radě bezpečnosti OSN. Británie navíc v roce 1952 provedla první jaderný test a zařadila se mezi jaderné mocnosti. Přesto už její ekonomická a finanční základna neodpovídala postavení, které měla před válkou.
Symbolem změny se stala Suezská krize v roce 1956. Izrael zahájil 29. října invazi na egyptský Sinaj a britské a francouzské jednotky následně vstoupily do konfliktu. Washington se však od intervence distancoval a administrativa prezidenta Dwighta D. Eisenhowera a také SSSR tlačily na Londýn a Paříž, aby přijaly příměří. Spojené státy zároveň podpořily rezoluce OSN odsuzující invazi. Británie a Francie nakonec své síly stáhly.
Suez neznamenal okamžitý konec britské moci. Ukázal ale něco podstatnějšího. Británie už nedokázala automaticky přeměnit své vojenské schopnosti v politický výsledek, pokud proti ní stály ekonomicky a strategicky silnější mocnosti.
Právě v tom spočívá význam britské paralely pro Rusko. Velmocenský status totiž neurčuje pouze počet tanků, letadel nebo jaderných hlavic. Rozhoduje také velikost ekonomiky, průmyslová a technologická základna, demografie, síť spojenců a především schopnost přeměnit materiální sílu v dlouhodobý politický vliv.
Rusko má armádu velmoci, ale ekonomiku regionálního hráče
Ruská vojenská síla vytváří dojem země, jejíž celková moc odpovídá někdejšímu Sovětskému svazu. Při pohledu na ekonomickou základnu však vzniká výrazně odlišný obraz. Podle nejnovějších údajů Světové banky dosáhl ruský nominální hrubý domácí produkt v roce 2025 přibližně 2,56 bilionu dolarů. Ekonomika Spojených států měla hodnotu 30,77 bilionu dolarů a čínská 19,50 bilionu dolarů.
Ruská ekonomika tak představovala pouze přibližně 8,3 % velikosti americké ekonomiky a 13,1 % čínské. Jinými slovy, Spojené státy vytvořily v roce 2025 zhruba dvanáctkrát větší ekonomický výkon než Rusko, zatímco Čína téměř 7,6krát větší. To je zásadní rozdíl oproti představě Ruska jako ekonomického protivníka srovnatelného s Washingtonem nebo Pekingem.
Moskva ovšem dokáže tuto disproporci částečně kompenzovat mimořádným soustředěním zdrojů na vojenskou oblast. Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) dosáhly ruské vojenské výdaje v roce 2025 odhadovaných 190 miliard dolarů, což představovalo meziroční nárůst o 5,9 %. Rusko tak bylo třetím největším vojenským „investorem“ na světě za Spojenými státy s 954 miliardami a Čínou s odhadovanými 336 miliardami dolarů.
Ještě výmluvnější je pohled na poměr k velikosti ruské ekonomiky. Vojenské výdaje odpovídaly v roce 2025 7,5 % ruského HDP, což byla mimořádně vysoká hodnota i v mezinárodním srovnání. Ruské federální rozpočtové financování války a dalších vojenských výdajů dosáhlo přibližně 16 bilionů rublů, tedy rovněž 7,5 % HDP a 38 % celkových plánovaných výdajů vlády.
To ovšem neznamená, že se ruská ekonomika hroutí. Naopak její schopnost absorbovat obrovské vojenské výdaje je jedním z důvodů, proč Moskva dokáže ve válce pokračovat. Nicméně ruský federální deficit dosáhl na konci roku 2025 2,6 % HDP.
Demografie a Čína: dvě síly, které budou Rusko tlačit dolů
Vojenskou sílu lze budovat rychleji než ekonomiku nebo populaci. Právě demografie proto představuje jeden z největších strukturálních problémů, který žádné vítězství na Ukrajině samo o sobě nevyřeší. Na území dnešní Ruské federace žilo v roce 1991 přibližně 148,5 milionu obyvatel. V roce 2025 měla země zhruba 144 milionů obyvatel a projekce OSN předpokládá, že kolem roku 2050 jejich počet klesne přibližně na 136 milionů. Ještě důležitější než samotný pokles populace je změna její struktury.
OSN odhaduje, že podíl obyvatel starších 65 let vzroste do poloviny století z přibližně 18 % na více než 26 %, zatímco podíl lidí v produktivním věku bude dále klesat. Rusko tak bude disponovat menší pracovní silou právě v době, kdy potřebuje zaměstnance pro zbrojní průmysl, technologický sektor i armádu. V kombinaci s nízkou porodností a stárnutím populace jde o dlouhodobý trend, nikoli o důsledek jediné války.
Druhým strukturálním problémem je stále větší rozdíl mezi Ruskem a Čínou. Zatímco Moskva se po roce 2022 stále více orientuje na asijské trhy, ekonomická rovnováha mezi oběma zeměmi se mění ve prospěch Pekingu. Podle Světové banky byla čínská ekonomika v roce 2025 přibližně 7,6krát větší než ruská.
To se promítá i do vzájemného obchodu. Podle údajů čínské celní správy dosáhla obchodní výměna mezi oběma zeměmi v roce 2025 hodnoty 228,1 miliardy dolarů. Šlo o první meziroční pokles od roku 2020, konkrétně o 6,9 %. Čínský vývoz do Ruska se snížil o 10,4 %, zatímco dovoz z Ruska klesl o 3,9 %.
To ale neznamená rozpad rusko-čínského partnerství. Naopak. Rusko získalo v Číně klíčového odběratele ropy, plynu i dalších surovin a zároveň významného dodavatele průmyslového zboží, elektroniky nebo strojírenských komponentů. Otázkou však je, kdo bude v tomto vztahu určovat pravidla. Čím větší bude ekonomická propast mezi oběma zeměmi, tím obtížnější bude pro Moskvu vystupovat jako rovnocenný mocenský pól v Eurasii. Z Ruska se nemusí stát čínský vazal, ale riziko stále asymetričtějšího partnerství bude s rostoucí silou Pekingu narůstat.
Putin může vyhrát Ukrajinu, a přesto ztratit Evropu i postsovětský prostor
Jedním z deklarovaných cílů Moskvy bylo zastavit další rozšiřování NATO. Výsledek války je zatím opačný. Finsko vstoupilo do Aliance 4. dubna 2023 a Švédsko 7. března 2024. NATO tak dnes tvoří 32 členských států a poprvé zahrnuje všechny severské země. Rozšíření Aliance navíc nebylo pouze symbolické. V červnu 2026 NATO zřídilo ve Finsku nové mnohonárodní pozemní síly Forward Land Forces, které jsou vedeny Švédskem a mají posílit odstrašení a obranu severovýchodního křídla Aliance. Ruské severozápadní hranice se tak ocitly v bezprostředním sousedství rozšířené alianční předsunuté přítomnosti.
Stejně výrazná změna proběhla v energetice. V roce 2021 pocházelo z Ruska přibližně 45 % dovozu zemního plynu do Evropské unie a kolem 27 % dovozu ropy. Do roku 2025 se podíl ruského plynu propadl na přibližně 13 %, zatímco podíl ruské ropy klesl pod 3 %. Evropská unie tento pokles kompenzovala především zvýšením dovozu z jiných dodavatelů. V případě plynu výrazně vzrostl význam Norska, Spojených států a dalších producentů. Rusko tím nepřišlo o možnost prodávat energii jinam, ale jeho schopnost využívat energetickou závislost Evropy jako politickou páku se výrazně zmenšila.
Proměňuje se také postsovětský prostor. Na jižním Kavkaze po válce o Náhorní Karabach a následném vývoji mezi Arménií a Ázerbájdžánem výrazně vzrostl význam Turecka, zatímco Arménie začala hledat bezpečnostní alternativy mimo Moskvu. Ve Střední Asii zase Čína dál posiluje svou ekonomickou přítomnost prostřednictvím investic, infrastruktury a obchodu. Rusko zde zůstává významným bezpečnostním aktérem, stále obtížněji však vystupuje jako jediná rozhodující mocnost.
Poslední pojistka: Rusko může přijít o vliv, ale ne o jaderné postavení
Přes všechny zmíněné trendy existuje oblast, v níž Rusko zůstává bez diskuse globální jadernou velmocí. Aktuálně disponuje přibližně 5 420 jadernými hlavicemi. Spojené státy mají přibližně celkem 5 042 hlavic. Rusko a Spojené státy tak dohromady držely přibližně 90 % celkového světového inventáře jaderných zbraní.
Právě jaderný arzenál odlišuje Rusko od většiny ostatních mocností. Země může mít menší ekonomiku než Čína, nepříznivou demografii nebo slábnoucí vliv v Evropě, přesto zůstává státem schopným strategicky odstrašovat Spojené státy a evropské jaderné mocnosti. To je atribut, který žádná jiná evropská země kromě Francie a Británie v podobném rozsahu nemá.
Tím se uzavírá i historická paralela. Británie během postupného rozpadu svého impéria nepřestala být významnou mocností. Zachovala si jaderné zbraně, místo v Radě bezpečnosti OSN, silnou diplomacii i jednu z nejvyspělejších armád Evropy. Přestala však být státem, který určoval podobu světového řádu a jeho pravidla.
Rusko může po válce skončit v podobné pozici. Může si udržet vojenskou sílu, jaderný arzenál i status stálého člena Rady bezpečnosti OSN, ale současně čelit tomu, že ekonomická, technologická a demografická realita bude stále méně odpovídat jeho velmocenským ambicím. Vítězství na Ukrajině mu může přinést území nebo strategickou hloubku, nemusí mu však vrátit postavení, které měl Sovětský svaz.
