Čtěte online Deník TO bez reklam >>

Inkluzivní neomarxismus, díl druhý

Frankfurtská škola - Max Horkheimer (vpředu vlevo). Zdroj: Wikipedia Commons
Ivan Šrámek
Ivan Šrámek Komentátor

Když se v pozadí skryté skupiny vypořádaly s vírou jako poměrně silným pojidlem mezi lidmi, pojidlem, které jim dávalo poměrně pevnou, zejména morální kotvu, a také se vypořádaly, resp. rozdmýchaly „třídní“ boj, který sice tak úplně neklapl, bylo nutné pokračovat. Další (a také historicky nejpevnější) vazba byla rodina – rod, kmen, vlast.

Kapitola 2.

„Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti” – východní moudrost

Frankfurtská škola je označení skupiny sociologů a filozofů sdružených v Institutu pro sociální výzkum (Institut für Sozialforschung, IFS), založeném roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem. Frankfurtská škola je jedna z nejvlivnějších filozofií 20. století a marxologií zvláště. V širokých kruzích západoevropských a amerických filozofů, sociologů a publicistů se frankfurtská škola sociálních výzkumů nezřídka nazývá „neomarxismem“ nebo „západním marxismem“, který je obvykle kladen proti „východnímu marxismu“, tj. marxisticko-leninskému světovému názoru. Max Horkheimer (1895-1973), jeden z jejích hlavních představitelů, označil za její hlavní cíl vysvobodit lidské bytosti z okolností, jež je zotročují.

Toto jsou následovníci učení Karla Marxe, kteří pochopili, že třídní boj mezi kapitalisty a dělnickou třídou nebude funkční k rozdmýchání permanentní revoluce. A také stojí za povšimnutí, že na evropském kontinentu, resp. v Německu, jim pšenka nepokvete. Zejména proto, že během vzestupu a existence třetí říše byli marxisté nepřáteli nacionálního socialismu, utekli vyznavači frankfurtské školy do USA. A i tento moment je velmi důležitý vnímat v souvislostech.

Tímto úprkem se jejich činnost a působení skrylo za moře. Zastánci frankfurtské školy velmi dobře věděli, protože sami prováděli výzkumy a průzkumy metod ovládání davu, že nejpozornějším posluchačem jejich neomarxismu jsou děti, resp. mládež. Krásně to vystihl v jedné své myšlence i John Lennon, když řekl: „Kdo není ve dvaceti letech komunistou, ten nemá srdce, kdo je komunistou ve třiceti, ten nemá rozum.“

Ten postoj je přece pochopitelný. Kdo z vás má děti, moc dobře ví, že jsou zcela přirozeně nastavení na ochranu slabších a na pomoc slabším.

O činnosti učitelů a následně i rozšiřující se skupině jejich žáků se k nám do Evropy dostávaly zprávy zprostředkované, filtrované prizmatem novinářů, zájmových skupin apod. Čili neobjektivní a v podstatě nemožné si na vlastní oči ověřit skutečnost.

Ve Spojených státech se v té době stal velmi aktuálním – a samozřejmě silně ozvučovaným – problémem rasismus, který tam mimochodem byl velmi dlouho. Vlastně již od kolonizace Ameriky. Nejdříve směřovaný proti původním indiánským obyvatelům, posléze proti dovezeným černošským otrokům. Málokdo ale z historie ví, že otroctví jako takové již bylo zrušeno po občanské válce Jihu proti Severu. Ano, situace se pro černošské obyvatelstvo zlepšovala velmi pomalu. Jaksi evolučně. Vymýtit z hlav představu podřadnosti jedné lidské rasy a nadřazenosti jiné rasy prostě vyžaduje čas.

A toho se dá využít. Využít k tomu, aby se přistoupilo k revoluční, násilné změně, která v sobě bude pěstovat a udržovat křivdu a vinu, kterou lze vždy využít jako jeden z nejúčinnějších motivů davové manipulace. A k tomu byla využita/zneužita mládež. Pokud jste viděli záběry z protirasistických demonstrací v USA, najdete mezi protestujícími v drtivé většině mládež. Mládež, která byla ve školách učená pedagogy, žáky frankfurtské školy.

Pochod institucemi

Nabízí se otázka, jak je možné, že to bylo v USA tolerováno. Předností USA tehdejší doby byl opravdový nefalšovaný liberalismus myšlenek a postojů. I když byla „vyhlášená válka komunismu“, nikdo si nespojil činnost žáků frankfurtské školy s touto ideologií, a to proto, že již nehlásali třídní boj, boj dělnické třídy proti kapitalistům. A řekněme si narovinu, to kapitalistům (těm opravdu velikým) a také bankéřům velice vyhovovalo; přestali být lovnou zvěří.

A tímto způsobem začíná to, čemu se říká „pochod institucemi“. Neomarxisté se nejdříve dostali do škol, na pozice profesorů na univerzitách, a následně pak oni sami a jejich žáci obsazovali místa ve státní správě a v korporacích.

Nenechte se mýlit, že v Evropě něco takového nebylo. Pokud byste dnes propátrali názory, postoje a činnost mnohých vrcholných představitelů EU, zjistíte, že mnoho z nich se v mládí angažovalo v radikálních marxistických skupinách, a někteří z nich fungovali i v těch, které prováděli ozbrojené akce a atentáty.

A malá poznámka, která zdánlivě nesouvisí. Všechny „socialismy“, ať národní, či jiný, jsou a byly propojené. Dokonce i lidmi. V poválečné době se mnohé exponované osoby spojené s německým národním socialismem dostaly do organizací, které dnes vnímáme jako ctihodné. Ať už to bylo OSN, nebo EU. Propojení osob z dob německého nacismu se vznikajícími strukturami EU lze najít v dokumentu „Nacistické kořeny bruselské EU“.

Legitimní otázkou je „proč“? Vědci, lékaři, psychiatři, schopní organizátoři, průmyslníci, chemici, chemické koncerny apod. z dob německého nacismu byli po druhé světové válce rozděleni velmocemi a dále využiti v nových zemích. Obecně známější je kupř. účast Wernhera von Brauna na vývoji nosičů jaderných zbraní a raketové techniky v USA. Ano, v dnešním termínu bychom řekli, že korporace využily tento lidský a technický potenciál pro svůj další rozvoj.

Působení neomarxismu, strategie jeho působení

„Nové“ myšlenky „rovnosti – volnosti – bratrství“ se jakožto ušlechtilý cíl a humanistická doktrína začaly přenášet nejdříve do vysokých škol, aby se co nejdříve vychovalo velké množství dalších nositelů tohoto postoje, a také zejména pedagogů, kteří pak přenášeli tyto myšlenky na základní školy a samozřejmě i do mateřských školek.

Oproti revolucionářům Castrovského typu jsme tu najednou měli mírné, subtilní postavy, které dokázaly vzletně a se zápalem mluvit o útisku osob jiné pleti a jak je důležité změnit společenský postoj k těmto perzekuovaným menšinám. Bylo využito toho, že nebylo možné popřít reálnou perzekuci, která vůči těmto menšinám stále existovala, a hlavně se daly využívat i pravdivé a hrůzostrašné příklady minulosti. Kdo by rozporoval, že v minulosti byli černoši biti, zabíjeni, černošky znásilňované? Jenže se „zapomínalo“ dávat takové události do kontextu a časových souvislostí. Protože už dávno nebyla pravda, že černoši neměli přístup ke vzdělání, nemohli vlastnit majetek. Už jim nikdo nezakazoval jezdit hromadnou dopravou a už dávno nebyli v autobusech vykazováni mimo prostory „only for white“, protože se už nikde takové cedulky neumisťovaly. Bylo stále nutné udržovat napětí a nenávist, vyvolávat pocit viny a ukazovat na to, kdo je oběť.

Takže se začala měnit podstata „marxistické“ revoluce z pozice majetný – nemajetný na sociální revoluci. Cíl však zůstal stejný – permanentní revoluce, vytváření příkopů a udržování jich dostatečně hlubokých.

A teď za téma „rasismus“ dosaďme jakékoliv jiné téma pro další menšiny; Romy, gaye, lesby, ekology, klima alarmisty, v mládí sexuálně zneužívané umělkyně… A máme tu obraz dnešní totálně roztříštěné společnosti. Názorově zcela rozbité skupiny. A čím více „palčivých témat“ se nastolí, o to větší štěpení bude, o to menší jednota a schopnost sjednotit se.

A samozřejmě jsou využívány horké hlavy, které se rozhodnou militantním způsobem prosazovat práva takových menšin. Protože co více dojme, co více ukáže na propastné nepochopení, co lépe ukáže na brutalitu zacházení s menšinami než policií zatýkaný ochránce přírody, který se řetězy připoutal ke stromu. A teď je celou jednotkou policie odtrháván od stromu. Je na něj použito donucovacích prostředků. Kolik soucitu a na druhou stranu nenávisti to vybudí.

Dalším způsobem působení neomarxistů bylo zakládání neziskových organizací, které jako NE-ziskové měly punc „charitativní“. A protože se tyto organizace navenek prezentovaly ušlechtilými cíli, nacházely nemálo sponzorů a chlebodárců. A tam, kde jsou peníze, tam je i moc.

Tyto neziskovky dostávaly čím dál více mediálního prostoru, popularity. A v tuto chvíli již mohly tepat do „hluché“ konzervativní společnosti. Mohly ovlivňovat masy. Mohly se ptát, zda „už tvoji rodiče přispěli na právníka nebohého utlačovaného Jima Blacka, který měl těžký osud v chudinském černošském slumu, a tak mu nezbývalo, než zastřelit trafikantku a vybrat jí kasu, aby si mohl koupit něco k jídlu?“ A děcko se přišlo rodičů zeptat. A když bylo odmítnuto, děcko cítilo, že to je od rodičů nefér. Oni se mají dobře, a ten chudák Jim…

Myslím, že metoda je jasná a zřejmá…

A tak absenci opravdové občanské společnosti, která by měla být zainteresovaná na správě věcí veřejných (polis – obec, město), nahradily neziskovky. A ty si v dnešní době vydobyly takovou pozici, že začínají nahrazovat zastupitelskou demokracii. A nikdo si již nedovolí upozorňovat na to, že prosazují mimoparlamentní agendu a jsou nikým nevolenými organizacemi, velmi často štědře dotovanými také z daní občanů a samozřejmě ze zahraničí. A tyto pak zcela bezostyšně diktují politikům politickou agendu.

„…budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti své snaše a snacha proti tchyni.“ – Lukáš 12:53 CSP

Předchozí kapitola

Líbí se vám článek?

Komentátor

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >