Posledních deset, patnáct let prožíváme období, které se nám zdá jako zcela nové. Období, které jako by nikdy předtím neexistovalo. Připadá nám, že nikdy v minulosti nebyly vztahy ve společnosti natolik rozdělené a vyhrocené, jako se tomu děje dnes.
Prolog
„Iluze svobody, kterou trpí nevědomý kolektivní člověk, sílí zejména v době, kdy civilizace a její kultura počíná stárnout.“ – Pavel Špatenka, terapeut
Hledáme nová řešení na „nové“ problémy – a zdá se nám, že řešení neexistují. Že jsme se svými vědomostmi a zkušenostmi v koncích. Že ty nové výzvy, kterým čelíme, tu niky nebyly, a proto se není kde inspirovat. Kroutíme hlavou nad fenomény, které se vynořily „odnikud“, z prostředí vzdělané a civilizované společnosti, a nepřestáváme se divit.
Každý, komu je alespoň kolem padesáti a žil či stále ještě žije v české kotlince, zná reálie a situaci, kdy z „trčíme na východě“ jsme se vydali „na západ“. Ten vysněný, bohatý, necenzurovaný, svobodný a tolerantní západ se stal naším cílem a touhou či metou, jak bychom chtěli žít. Po tom období materiálního, ale zejména duchovního půstu.
V hlavách jsme si odnášeli propagandistická hesla o „mandelinkách bramborových“, o „kůlech v plotě“, o „buduj vlast, posílíš mír“, anebo „o zemi, kde zítra již znamená včera“. Jak lehce se nám tato hesla opouštěla, jak snadné bylo si z nich utahovat. Věděli jsme, že to je jen tupá propaganda. A ten, kdo na ni skočil, byl buď rozumu mdlého, nebo kariérista.
Okamžitě se začaly veřejně vydávat články a knihy, pouštěly se filmy, které byly do té doby zakázané a v „trezorech“. Trnuli jsme při sledování Ucha. Vlasy nám vstávaly hrůzou na hlavě při čtení Souostroví Gulag.
Ve školách se přepisovaly osnovy, zejména u předmětů jako dějepis, vlastivěda. Začaly se vydávat nové učebnice, které nebyly natolik zatížené propagandou. Tehdy jsme si to tak mysleli, tehdy ještě ano.
Do vznikající „občanské společnosti“ se začaly začleňovat mimoparlamentní neziskové organizace, které začaly ozvučovat v novém kabátku heslo „rovnost – volnost – bratrství“, kohokoliv s kýmkoliv… hlavně ne s Rusem. A my jsme souhlasili, protože to byl právě ten sprostý, násilný, věčně ožralý mužik, kterého jsme viděli před sebou, jak se chová arogantně a bere si co chce, když se vypotácí z „dočasných“ vojenských základen na našem území.
A tak se změnila obecná doktrína. Z oficiálně nenáviděného „imperialistického západu“, na „nenáviděného sprostého ruského mužika“.
„Oceánie vede střídavě válku se zeměmi Eurasie a Eastasie. Pokud se změní situace, ze spojence se stal nepřítel a z nepřítele spojenec, Winston a další úředníci přepisují všechny články, které v minulosti vyšly. Velký bratr totiž nikdy nemění svá rozhodnutí, má absolutní pravdu.“ – George Orwell
Kapitola 1.
„Ti, kteří nejsou pamětliví minulosti, jsou odsouzeni zopakovat si ji včetně všech předchozích léček a omylů.“ – Robert Baden-Powell
Pojďme si udělat malou – a netvrdím, že úplnou a do detailu přesnou – exkurzi do minulosti. Pojďme se podívat na pozitiva a negativa vývoje, který v souvislostech není úplně známý, protože si běžný člověk jednotlivé události a děje nespojoval. Dokonce si troufnu tvrdit, že nebylo žádoucí, aby si je spojoval.
Téměř do konce 19. století by se dalo tvrdit, že evropská a americká společnost byla křesťanská. Nebudu teď řešit jednotlivé druhy církví. Jestli to byla katolická, protestantská, pravověrná apod. To důležité bylo, že tuto tehdejší společnost spojovala víra v Boha, představená v knize knih, Bibli.
Této společnosti dávala jisté mantinely toho, co je ještě přípustné a co je hříchem, za který skončíte v pekle. Ano, tato víra byla vystavěna i na jistých dogmatech, která jsou poznáním překonaná. Tato víra byla vystavěná na axiomech, které byly přijímány ještě před křesťanstvím, v pohanství, barbarství.
Poznámka na okraj: Zajímavé je, a to zde vypíchnu, protože se tomu budu dále věnovat, jaký je použit název věrouky doby předkřesťanské. Trochu hanlivý, dehonestující, že ano? Jistě. Ten narativ byl vytvořen ranými představiteli křesťanské církve, aby odlišil, „co je správné“ a co je „přežité, nežádoucí“. Mimochodem, ten princip, ano ten princip manipulace je důležitý – a dodnes se používá.
S nástupem průmyslové revoluce počátkem 19. století a s rozvojem exaktních věd začíná pomalu, ale jistě víra jako taková erodovat. Není to proces samovolný. Je to proces, který je ozvučován, kterému je čím dál více dopřáváno sluchu. Vědci, „moderní“ filozofové, učenci, politici a další VIPové tehdejší doby začínají razit postoj, že víra ohlupuje masy. K tomu se začínají zveřejňovat opravdové, ale i domnělé přešlapy a zločiny církve (nikdy ne, nebo velmi zřídka konkrétních lidí v ní). Prostě se to zaobalí do obecného hávu, aby to mělo tu správnou sílu.
A když se obyčejní lidé pomalu začínají odklánět od víry a už místo nedělního kázání raději vyspávají sobotní opičku, jsou do společnosti zasévána další semínka, která budou do budoucna způsobovat další a další erozi víry. Erozi víry ve vyšší moc, ve vyšší bytost, ve vyššího architekta. Ale ti, kdo tento proces spouští, si jsou velmi dobře vědomí, že člověk lépe funguje, pokud „něčemu věří“.
„Liberté, égalité, fraternité“ – „svoboda, rovnost, bratrství“. Opráší se staré heslo, jen se mu začne dávat nový význam. Ovšem, stejně jako ve Francii, kde toto heslo vzniklo v období velké francouzské revoluce, architekti eroze moc dobře ví, že k jejímu uspíšení je potřeba použít ještě jeden princip, jedno heslo: „rozděl a panuj“ (latinsky „divide et impera“). Různé zdroje připisují tento výrok Juliu Caesarovi, římskému Senátu, Filipu II. Makedonskému či jeho synu Alexandru Velikému, nebo francouzskému králi Ludvíku XI., podle jiných je autorem Niccolò Machiavelli. Autorství není podstatné, podstatný je význam a opravdová funkčnost principu, neboť tento princip vychází z poznání, že znesvářené a rozdělené skupině se vládne snáze než skupině semknuté a vnitřně jednotné.
A namísto evolučního vývoje se vědomě nastoluje revoluční vývoj rozdělováním různých skupin a postavením jich proti sobě.
Proto se začalo dostávat ohlasu novým filozofům a myslitelům, jakými byl Karl Marx. Jedna jeho myšlenka:
„Historie všech dosud existujících společností je historií třídních bojů. Ale každý třídní boj je boj politický.“
Takže tu máme boj. Zápas. Nepřátelství. Antagonismus. A začalo se tam, kde byly rozdíly nejpalčivější a nejsnáze rozpoutatelné.
Někoho by mohlo překvapit (nebo vést k zamyšlení), jak je možné, že Marxe existenčně podporoval průmyslník a kapitalista Engels. V tomto spojení je ale esence a nápověda odpovědi na otázku „cui bono?“.
Vidíme tu jedno z velkých rozdělení na bohatý – chudý. Ten, kdo má přebytek versus ten, kdo má nedostatek.
A v té době, zejména Německu, začalo vadit carské Rusko, protože i tam se začalo s industrializací – a hlavně se vědělo, že to je v podstatě nevyčerpatelný zdroj surovin. Tak se našel jistý pan Uljanov a jistý pan Trockij.
Oba přesvědčení marxisté a revolucionáři, kteří raději z carského Ruska utekli, aby nebyli posláni opakovaně do vyhnanství. Je tedy nabíledni, že se německému kapitálu hodilo, že oba exulanti mají pifku na carské Rusko a na cara osobně. Byli vybaveni penězi, kontakty s posláním svrhnout cara – a tak otevřít hranice Ruska po surovinách hladovému Německu. Jenže proč se pak dělit o moc, že?
A protože se klasickému marxismu v poměrně civilizované Evropě příliš nedařilo rozpoutat třídní válku, a zejména ne po skončení druhé světové války, kdy došlo ke sjednocení lidí při obnově zdevastované Evropy, a tudíž i k určité změně chování kapitalistů směrem k sociálnějšímu přístupu k pracující třídě. Tím se pracující třídě výrazně zlepšila životní úroveň, a bylo potřeba změnit cíl, který by se dal napadnout.
„Historie se bude opakovat do té doby, dokud se lidstvo nepoučí.“ – Kentty
Pokračování příště…
Čtěte také:
Rozdělené rodiny, rozdělené vztahy
Nesmiřitelná válka konzervatismu s progresivismem. I u nás
Vyrob nepřítele a pak můžeš cokoli. Své o tom ví i prezident Pavel
