Pařížské teroristické útoky, které proběhly v noci ze 13. na 14. listopad přesně před deseti lety, představují zásadní evropské memento. Rovněž jsou mnoha zbytečně zmařenými životy vykoupenou fackou naivní a laxní politické elitě, která se do té doby tvářila, že má vše pevně v rukou, že terorismus nehrozí a každý, kdo před ním varuje, je nějaký podezřelý extremista.
Mluvit o vžitém „Bataclanu“ není úplně přesné. Kategorický důraz na jatka spáchaná na nevinných lidech ve zdech tohoto tanečního sálu poněkud zastírá utrpení a smrt dalších desítek lidí, kteří byli brutálně zavražděni na jiných místech pařížské metropole. Té noci totiž islamisté nevraždili pouze v Bataclanu, nevraždili pouze na tanečním parketu. Ve skutečnosti šlo o důkladně naplánovaný a koordinovaný úder na městské centrum sestávající z deseti jednotlivých teroristických útoků a kombinující střelbu do davu a sebevražedné bombové atentáty. Tři atentátníci si vzali na mušku fotbalové fanoušky, čtvrtá exploze vyhodila do vzduchu terasu jedné pařížské kavárny. Pětice útoků proběhla tak, že teroristé přijeli k nějakému gastropodniku a hlava nehlava začali střílet do hostů.
Kvantitativně, co do počtu obětí, byl skutečně zdaleka nejkrvavější právě teroristický útok v Bataclanu. Ze 130 vražd té noci jich zde bylo spácháno 90. Rozhodně nemůžeme opomenout zraněné, kterých teroristé zasáhli kolem pěti set. Část z nich byla zraněna velmi vážně, podstatná část nevyvázla bez trvalých duševních či fyzických následků. Opomenout nelze ani vysoké tisícovky lidí, kteří té noci přišli o své blízké – rukama fanatických řezníků, které údajně velmi bavilo trýznit své oběti předtím, než je popravili. To je rovněž případ Bataclanu, kde trojice teroristů před vpádem policie mučila a – doslova v krvi – držela desítky rukojmí.
Logické vyústění dlouhodobé politické strategie
Profilově byli útočníci zejména ve Francii a Belgii narození či dlouho pobývající muslimové. Vyrůstali v západoevropských institucích, navštěvovali evropské školy a pobírali evropské sociální dávky. Přesto se neidentifikovali se společností, která jim poskytla veškeré prostředky k životu, nýbrž s vražednou ideologií islamismu. V žádném případě tedy nešlo o nějaké uprchlíky, které někdo „neodhadl“ a oni druhý den po příchodu do země někde vyhrabali útočné pušky a spontánně začali vraždit nevinné lidi trsající na parketu nebo si s rodinou užívající plody francouzské gastronomie.
Šlo vesměs o mladé muže, kteří se odmítli integrovat do civilizovaného světa, který nepovažoval za důležité je k tomu přimět, popřípadě zpacifikovat a deportovat. Bezpečnostní složky tušily, ale nekonaly. Některým islamistům dokonce prošla dobrodružná výprava do válčící Sýrie, páchání zvěrstev na tamním lidu, přímé napojení se na Islámský stát a pohodový návrat domů do jedné z muslimských čtvrtí Paříže, Bruselu…
Tato série krutého masového teroru tedy nebyla v žádném případě nějakým náhodným a nevyhnutelným excesem. Naopak šlo o logické vyústění dlouhodobé politické strategie opírající se o hloupou, nebezpečnou a děsivou iluzi, že masová migrace a multikulturní model společnosti automaticky vedou k harmonickému a tolerantnímu soužití, a nikoliv k vytváření paralelních komunit, radikalizaci v izolaci, extrémní kriminalitě a také sektářskému násilí. Šlo o očekávatelný výbuch nevyhnutelného. „Bataclan“ je symbolem celé tragédie, neschopnosti a zvůle ideologií zaslepené politické elity, která tohle všechno dopustila.
Čtěte také:
Islamistický teror v EU, 1. díl: Pět let od vraždy Samuela Patyho
Podvolená Vídeň: Vyděšení rakouští školáci pod tíhou šikany hromadně konvertují k islámu
Je libo totalita, nebo občanská válka?
