Jak zastavit progresivní liberalismus

Na progresivních či liberálních názorech není samo o sobě nic zlého. Pokud si někdo myslí, že existuje 72 pohlaví nebo že lze zraňovat druhé nevinnou poznámkou, budiž. Pokud o takové věci hodlá vést debaty, klidně. Není větší radosti než mu ukázat, jaký je rozdíl mezi biologickou daností a pocitem, nebo nedej bože ideologií. Nebo, co obnáší svoboda slova a jaké důsledky má její regulace. Jenže to se vůbec neděje.

Umlčet bez diskuse

Diskuse zde prakticky žádná neexistuje. Místo toho si její zastánci usmysleli, že své názorové odpůrce musí umlčet. Marginalizovat, cancelkulturně vyakčnit, nebo rovnou eliminovat z veřejného života a své cíle společnosti vnutit. Kriminalizace názorů, odvolávání se na nátlak rádoby veřejného mínění nebo vyhazovy z práce jsou dnes už zase běžným standardem. V médiích vládne cenzura a jsou zde témata, o kterých se nediskutuje. Přitom bytostně souvisejí s chodem, bezpečností a suverenitou našeho státu. Jak se to mohlo stát? Snadno.

Princip celého sporu spočívá v asymetrii přístupu. Zatímco progresivní liberálové používají už několik let ty nejpodlejší způsoby boje vůči svým oponentům, a to v naprostém rozporu s tím, co sami hlásají, jejich konzervativní oponenti stále jen nevěřícně zírají, co se to děje a jak je to vůbec možné. Je to střet frackovství a podlé nadutosti s uměřenou slušností a tolerancí zbytku společnosti.

Obrana zatím není

Není mi znám případ, že by za všechny ty ústrky, šikanu, lži nebo pomluvy, dostal kdokoli, byť jen pár facek. Žalob je také pomálu. A když už je nějaká podána, může dnes skončit fiaskem, ačkoli je právo na straně poškozeného. Justiční systém je už z většiny jejich, protože asymetrii liberálního progresivismu přijal za svou. A je to právě tato neférovost, která jej drží na koni, i když už dávno selhal.

Možnosti, co s tím udělat, se tak redukují v zásadě na jednu jedinou. Nenechat si to už dál líbit. Není možné nechávat vítězit stranu, co vytrvale okopává lýtka a kotníky, zatímco si okolí namlouvá, že s ní stále hraje fotbal. Liberální revoluce neuspěla, jen o tom ještě neví. Přitom použila veškeré metody před i za hranou zákona i obyčejné slušnosti. Vrátila zpět cenzuru i nadvládu jediného správného názoru a verbuje pro něj lidi vůči sobě a Evropu do války, zatímco mír a dialog je dnes už málem sprosté slovo.

Progresivní část společnosti jako nositel pokroku selhala, ačkoli si to zatím nepřipouští. A dozví se to leda tím, že za své praktiky ponese, konečně, odpovědnost, byť ve formě pouhé opožděné protireakce. A ta by měla být náležitě ostrá. Protože to, že nepřišla už před deseti lety, kdy si společnost nechala pokorně naordinovat nová pravidla světlých zítřků, je přímou příčinou toho, kde se nyní nacházíme.

Nedejme se!

Bylo by dobré s tím už konečně začít něco dělat. A tam, kde celý problém vznikl. Ve veřejném a mediálním prostoru, akademických institucích a neziskovém sektoru. Jejich cíle jsou již obnaženy, a tak není nejmenší důvod nechávat si i nadále líbit jejich metody. Je to otázka návratu obyčejného respektu místo pošklebování, zkušeností namísto experimentů a jmenovité odpovědnosti místo anonymního mileniálního frackovství. Poškozování části společnosti trvalo doteď, a už by mohlo přestat.

Ale to je na nás všech, začít se konečně bránit, a na všech frontách.

Čtěte také:
Mediální stroj na výrobu konsenzu se zadřel na rozporu s realitou
Deset nejzávažnějších předvolebních omylů
Padlé holky Aliance. V USA se zřítil další F-35
Facebook v roli komplice
Dno Pytle, politiky i společnosti
A najednou se to říkat smí: Ukrajina nemá šanci válku vyhrát