Je EU reformovatelná?

Pravdou je, že nic z toho se nestalo. Naopak, výsledek byl zcela opačný a znamenal znásobení tlaku na unifikaci a přesun dalších pravomocí z členských států na orgány unie. Tedy všechno špatně. Problém, který tyto instituce způsobily, měly tytéž instituce samy řešit. Důsledky takového vývoje na nás dopadají dnes a denně.

Unie se tedy může zdát ztracenou, je třeba se jí zbavit za každou cenu. Nejlépe okamžitým jednostranným Czexitem. Pomineme-li nereálnost takového kroku vzhledem k rozložení politických sil u nás, stejně jako devastující následky na ekonomiku a životní úroveň lidí, je třeba se vrátit k základní otázce. Je EU skutečně nereformovatelná? Je to nesporný závěr, který musíme vyvodit z historie dosavadních pokusů o změnu fungování unie? A má tento názor nezanedbatelnou podporu u politických sil nespokojených se současnou podobou evropské spolupráce?

Jedinou možností je zásadní politická změna

Pokud se oprostíme od politických frází určených jednomu konkrétnímu segmentu voličů, pak je zřejmé, že odpověď na tyto otázky je třikrát „ne“. Důvod selhání dosavadních pokusů o reformu unie je totiž zcela jednoznačný a jejich výsledky by vlastně neměly být překvapením. Jednoduše k nim chyběla politická vůle. Po zastáncích federalizace a unifikace Evropy, po politicích, kteří soustavně pohřbívají ideu národního státu, chcete, aby si vypustili vlastní rybník? To těžko. Je to jako byste v roce 1989 čekali, že komunisté začnou privatizovat státní majetek, otevřou hranice, zavedou volně směnitelnou korunu a vyhlásí svobodné volby.

Bez politické vůle nelze žádnou změnu unie očekávat a nemá cenu si dělat naděje. Skutečná reforma, tedy spíše transformace, může nastat až v nové atmosféře po zásadní změně politických poměrů. Dokud bude v unii vládnout probruselský svazek křesťanských demokratů, socialistů, liberálů a zelených, reformní šance je nulová. A to přesto, že před volbami budou opět vzbuzovat falešné naděje na změny, ostatně podobně jako po Brexitu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by voliči v západní Evropě tento trik konečně prokoukli a začali věřit, že se jejich stále ještě poměrně bezstarostný život může v poměrně krátké budoucnosti změnit k nepoznání.

Pokud unii, tak spolupracující a pomáhající

Je to tedy zase na nás, občanech střední a východní Evropy, stále povýšenecky mistrovaných našimi vyspělejšími západními spoluevropany. A když k tomu máte ještě fanaticky probruselskou vládu, je to ještě složitější.

Je naprosto zřejmé, že pokud chceme jinou unii, unii států, které si pomáhají, vzájemně spolupracují, vyhovují si, a přitom si zachovávají svou jedinečnost, musíme pro to něco udělat. A to nejen na úrovni domácí politiky, ale také – nebo možná hlavně – na té evropské. Nadcházející volby do Evropského parlamentu jsou první šancí.

Autor je předsedou pražské organizace Trikolory

Čtěte také: Demontáž socialismu proběhla. Nyní by to chtělo demontáž evropeismu
Výsledky Mnichovské (ne)bezpečnostní konference: Nic se nenaučili, nic nepochopili
Volby jako další oběť progresivistů