Neustále čteme a slýcháme: „To je pravda.“ Popřípadě vyhroceně, agresivně: „Já mám pravdu. Ti ostatní lžou, jsou to dezinformátoři.“ Kdyby se to dělo jen při hospodském nebo internetovém plkání, pak bychom mohli mávnout rukou. Jenže těmito pojmy, často ještě v agresivnější formě, šermují také novináři a politici.
Přitom ani nevědí, co to je pravda a jak se hledá. Někteří z nich mají přitom tak planoucí srdce pro svou „vizi pravdy“ a současně omezenou myšlenkovou kapacitu, že jim nedochází, čeho se tím dopouštějí: Ničeho menšího než pohřbu svobody a demokracie.
Obecně lze konstatovat, že naprostá většina mediální produkce není prezentací žádné skutečné, hluboké pravdy. Prakticky vždy je to jen více či méně zdařilý pokus popsat realitu. Přičemž realitu popisuje subjekt. Je to tedy pokus subjektu o zachycení reality, tudíž výsledek je subjektivní.
Většinu lidí mate skutečnost, že ve výsledku se na popisu reality shodnou s dalšími subjekty, což je vede k tomu, že svůj pokus vydávají za objektivní pravdu. To je však hluboký omyl.
Nezáleží na tom, kolik subjektů se shodne na názoru na skutečnost. Záleží pouze na pravdě samotné.
Vzpomeňme třeba, jak se proměňovalo vnímání reality v čase ve všech oblastech našeho života. Například po celá staletí bylo lidstvo přesvědčeno, že země je placatá. Bylo by možné uvést nekonečný počet dalších podobných proměn vnímání skutečnosti. A vždy byli lidé přesvědčeni, že to je konečné, tedy „pravdivé“ poznání, ten jediný správný popis objektivní skutečnosti.
Kde je chyba
Všichni něco vnímáme, něco si o tom myslíme, možná si dohledáme cosi dalšího na internetu, pak to pospojujeme. To je v pořádku, dokud to nevydáváme za objektivní popis skutečnosti. Jestliže uznáváme, že produkujeme subjektivní POHLED na realitu, pak aspoň nežijeme úplně v bludu. Ovšem dnešní praxí je opak: Své subjektivní vnímání automaticky vydávat za popis objektivní skutečnost. To je podstatou celého komunikačního (či mediálního) zla.
Naprostá většina lidí nehledá pravdu (jakkoli o tom hlasitě mluví), ale jen potvrzení vlastního názoru, ať už z lenosti, nevědomosti, nebo z pýchy. Nechtějí si přiznat svou omylnost, takže se obklopují lidmi s podobným pohledem. To je zlo. Ale ne to hlavní. To přichází ve chvíli, kdy skupina takových „pravdařů“ pojme nenávist k jiné skupině (jiným skupinám) „pravdařů“ s odlišným pohledem a pokusí se svou „pravdu“ posvětit zákonem – nejlépe tak, že ostatní pohledy a názory jednoduše zakáže pod hrozbou trestu.
Zatracený dům a úhel pohledu
Jak se tedy alespoň blížit k něčemu pravdivějšímu, než jsou jen pouhé subjektivní názory? Sama realita nás upozorňuje (pokud o ni máme skutečně zájem) na naši omylnost. Včetně toho, jak se jí můžeme vyhnout. Příklad úhlu pohledu:
Představme si třeba čtyři lidi, kteří se dívají na jeden a tentýž dům. Každý stojí na jiné straně. Jeden říká: „Vidím krásný bílý dům. Má osm oken, dva vchody a vjezd do garáže.“ Druhý, na opačné straně domů, oponuje: „Žádné dva vchody. Jen jeden a není tam ani vjezd do garáže. A oken je šest. Bílá barva? To je dezinformace. Dům je šedavý.“ Třetí, na levé straně, se směje: „Produkujete lži. Omítka je opadaná místy až na cihly. Okna jsou tři. A není tu žádný vchod.“ Čtvrtý na pravé straně domu se zlobí: „Obouchaná omítka je dezinformace a uvedené barvy také. Vidím fleky různých barev. Souhlasím, že tu není žádný vchod. Nicméně okna jsou jen dvě.“
Kde je chyba? Každý popisuje jen jednu, tu svou stranu skutečnosti. Prostě proto, že se k ní takto nahodile postavil, nebo ho vede ideologické přesvědčení. Řešení je tak prosté, že ho skoro nikdo nerealizuje: Dohodnout se, a ať už jednotlivě, nebo společně celý dům obejít kolem dokola a poctivě si ho popsat. Bylo by to snadné, ale ta pýcha… neochota si připustit, že bych se mohl mýlit…
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání měsíčníku TO 4/26.
