Jednou z nejvíce frekventovaných floskulí těch, co stojí na „správné“ straně názorového spektra, je, že „lež není názor“. Vytasí se s ní obvykle v okamžicích argumentační nouze s cílem delegitimizovat názor svého oponenta.
Často je to navíc motivováno snahou takový názor umlčet a zabránit tak tomu, aby se ona „lež“ (ve skutečnosti však oponentní názor) šířila dál. Jenomže on není tento výrok jednosměrný, ale dá se také obrátit. Tedy, že „názor není lež“. Oba výroky jsou přitom pravdivé už z jejich samotné podstaty, protože oba tyto pojmy reprezentují něco zcela odlišného. Lež je hodnotící soud konstatování nějakého objektivního faktu.
Zatímco názor je subjektivní vyjádření určitého postoje formované jednak na základě informací (a dezinformací), které má jeho autor k dispozici a jednak také na jeho zkušenostech, způsobu uvažování, vidění světa, mentality, názorech jiných lidí a podobně. Názor přitom není možné jednoznačně dokázat ani vyvrátit, takže nemůže být ani pravda a ani lež. Stejně jako pravda ani lež nemohou být názorem.
Pojďme se však podívat se, co onen výraz „lež“ vlastně znamená. Obvykle bývá definována jako „nepravdivé tvrzení, o jehož nepravdivosti jeho autor ví“. Takže aby bylo možno někoho obvinit ze „lži“, je třeba nejdříve prokázat, že pravdivost jeho výroku lze vůbec hodnotit. A pokud ano, že jde opravdu o výrok nepravdivý a nakonec, že o jeho nepravdivosti autor moc dobře ví.
Pokud jde totiž o nepravdivé tvrzení, o jehož pravdivosti je však jeho autor přesvědčen, tak nejde o lež, ale jedná se o omyl. Pokud tedy například o vlaku na Plzeň odjíždějícím ve 12:30 někdo prohlásí, že odjíždí ve 12:45, tak se může buď mýlit, nebo může i lhát. O omyl jde v případě, že je dotyčný o jeho odjezdu ve 12:45 přesvědčen. Lež je to pak tehdy, pokud moc dobře ví, že jede už v půl jedné, ale úmyslně hovoří o jiném čase. Třeba proto, aby někomu jinému onen vlak ujel.
Těžko můžeme tedy hovořit o „lži“ v případě, že se týká čehokoliv, co není objektivně zcela prokazatelné a o čem máme jen neúplné a zaujaté zprávy. Typicky se to týká třeba války na Ukrajině. A tak může existovat široká paleta různých názorů na její příčiny. Někdo je vidí pouze ve snaze Ruska uchvátit území, které považuje historicky za své, jiní se domnívají, že mu jde o získání hospodářsky důležitých oblastí. Někteří jiní si potom myslí, že svoji roli sehrál také „západ“, který válku vnímá jako šanci Rusko vojensky vyčerpat.
A to nejsou samozřejmě ani zdaleka všechny názory na toto téma. O každém z nich pak můžeme prohlásit, že je zajímavý, specifický, kontroverzní, rozporuplný, hloupý, případně třeba i idiotský. Ale žádný z nich nemůžeme označit za pravdu či nepravdu a tím pádem ani za omyl nebo lež. Byť je zjevné, že jsou jejich nositelé přesvědčeni o tom, že právě ten jejich názor není ve skutečnosti názorem, ale „pravdou“ a že názor oponentní také není názorem, ale naopak „lží“.
Což samozřejmě neznamená, že se jimi časem opravdu nemohou stát. Když se například odtajní nějaké dokumenty popisující, co se vlastně všechno před válkou a během ní událo, a potvrdí, či vyvrátí tím různé domněnky, na kterých lidé dnes svoje názory staví. Ale může se také stát, že se to nedozvíme nikdy.
Každý názor se může zkrátka na základě zjištění další informací proměnit ve fakt a stát se tak pravdou. Nebo může být naopak vyvrácen, přestat tedy být názorem a stát se nepravdivým tvrzením. A kdo jej bude nadále opakovat, se může buď mýlit, pokud o jeho nepravdivosti neví. Nebo může lhát, pokud si je nepravdivosti tvrzení moc dobře vědom. Dokud se tak nestane, tak ale platí, že názor není lež a ta není pro změnu názorem.
Stejně jako není pes kedlubnou a kedlubna není psem. Platí prostě obojí. Takže až se zase někdo vytasí s onou floskulí „lež není názor“ a bude svého oponenta s jiným názorem obviňovat ze „lhaní“, je na místě mu opáčit:
Názor není lež!
