Klauzule 5 % pro vstup do PS jako negativní faktor pro důvěryhodnost zákonodárného sboru

Volební klauzule představuje nástroj, který má zajišťovat stabilitu parlamentního systému a bránit roztříštěnosti politické scény. V českém prostředí je však opakovaně předmětem kritiky, neboť pětiprocentní hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny potenciálně vede k vysokému počtu „propadlých“ hlasů.

Tyto hlasy, které voliči odevzdají, ale jejichž vliv se v rozdělení mandátů vůbec neodrazí, mají zásadní dopad na důvěru veřejnosti v legitimitu zastupitelské demokracie.

Každý volební systém stojí na určité rovnováze mezi dvěma základními cíli – na jedné straně usiluje o co nejvěrnější odraz vůle občanů, na straně druhé se snaží zamezit nadměrné fragmentaci politické reprezentace, která by vedla k nefunkčnímu parlamentu a k obtížnému sestavování vlád. Česká republika po roce 1989 převzala model poměrného zastoupení, doplněný právě o uzavírací klauzuli ve výši pěti procent. Ta měla původně sloužit jako jistota, že se do sněmovny dostanou pouze politické subjekty s širší společenskou podporou a že parlament nebude přeplněn marginálními stranami.

Tento mechanismus se na první pohled zdá logický a racionální. V praxi však nese i problematické důsledky. Každé volby v České republice přinášejí situace, kdy statisíce hlasů připadají stranám těsně pod pětiprocentní hranicí a propadají. Volební matematika následně tyto hlasy fakticky „přerozdělí“ mezi větší subjekty, což u mnoha občanů vyvolává pocit nespravedlnosti a zpochybňuje legitimitu výsledného rozdělení mandátů.

Výstraha minulých parlamentních voleb

Parlamentní volby v roce 2021 představují zcela názornou ukázku toho, jak destruktivně může pětiprocentní klauzule působit na reprezentativnost a důvěryhodnost volebního výsledku. V těchto volbách propadlo více než milion hlasů, které voliči odevzdali politickým subjektům nedosahujícím stanovené hranice. To znamená, že zhruba pětina všech hlasujících občanů nebyla v Poslanecké sněmovně vůbec zastoupena. Konkrétní čísla jsou přitom alarmující:

• Přísaha – 251 562 hlasů
• ČSSD – 250 397 hlasů
• KSČM – 193 817 hlasů
• Trikolora Svobodní Soukromníci – 148 463 hlasů
• Volný blok – 71 587 hlasů
• Zelení – 53 343 hlasů

Celkově jde o více než 968 tisíc hlasů těchto hlavních subjektů, k nimž se připojují ještě desetitisíce hlasů pro menší strany a uskupení. V součtu tak lze hovořit o více než milionu občanů, jejichž politická preference se v parlamentním rozložení sil nijak nepromítla.

Volby v roce 2021 tak fungují jako výstražný signál – nejen z hlediska efektu na jednotlivé politické strany (např. vyřazení tradiční ČSSD a KSČM ze sněmovny), ale i z hlediska důvěry voličů v demokratický systém. Situace, kdy více než milion občanů hlasuje „nadarmo“, oslabuje vazbu mezi občanem a zákonodárným sborem a přispívá k pocitu odcizení od politiky.

Hranice 5 % jako příčina vzniku „pragmatických koalic“ a pseudokoalic

Samotné politické strany se přizpůsobily s cílem najít způsob, jak riziko „propadnutí“ hlasů eliminovat. Typickým výsledkem této dynamiky je vznik koalic, které nejsou založeny na hlubší ideové či programové shodě, nýbrž pouze na snaze překročit pětiprocentní hranici a zajistit si parlamentní zastoupení. Tento jev byl zřetelně viditelný už ve volbách v roce 2021, kdy do sněmovny vstoupily hned dvě velké koalice: SPOLU (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) a PirStan (Pirátská strana a STAN).

Z pohledu volební strategie byl vznik těchto uskupení logickým krokem – jednotlivé strany se obávaly, že samostatně by nemusely uspět, nebo by se jejich výsledek pohyboval nebezpečně blízko hranice. Spojením sil eliminovaly riziko a maximalizovaly šanci na mandáty. S nadcházejícími podzimními volbami se pak silně řeší trend pseudokoalic – tedy oficiálně nepřiznaných koalic. Jedná se především o SPD+Svobodní+Trikolora+PRO, Piráti+Zelení, Stačilo!, Motoristé+Soukromníci, STAN+KOA (Karlovarská občanská alternativa)+ VÝCHODOČEŠI+SLK (Starostové pro Liberecký kraj)+JsmePRO!

Problém nastává v okamžiku, kdy se koalice netvoří na základě organické blízkosti programů a ideologií, ale jako technický nástroj pro přežití. Volební bloky pak často působí spíše jako účelové kartely než jako stabilní politické subjekty. Tento stav má několik negativních důsledků: 1) Zamlžování programové identity – voliči často nedokážou jasně rozlišit, co je skutečným programem jednotlivých stran a co je pouhým kompromisem v rámci koalice. 2) Slabší odpovědnost – při vládnutí se může ztrácet odpovědnost, protože jednotlivé složky koalice mají tendenci svalovat vinu za nepopulární rozhodnutí na partnery. 3) Nerovné postavení uvnitř koalice – silnější strany mohou využívat svého vlivu k marginalizaci menších partnerů. 4) Obcházení skutečné vůle voličů – voliči, kteří chtěli podpořit konkrétní samostatnou stranu, jsou nuceni volit kompromisní blok, jehož program ne vždy zcela odpovídá jejich představám.

Tento jev ukazuje, že pětiprocentní hranice ve skutečnosti nechrání politickou stabilitu, ale naopak ji v jistém smyslu deformuje. Namísto přirozeně široké názorové plurality v parlamentu produkuje umělé struktury, jejichž soudržnost je často pouze dočasná a motivovaná spíše strachem z volební matematiky než autentickou spoluprací.

Důsledky snížení klauzule

Diskuze o volební klauzuli není pouze teoretickým cvičením. V řadě evropských zemí byla hranice pro vstup do parlamentu nastavena odlišně – v některých případech 3 % (Řecko), jinde 4 % (Rakousko, Švédsko), zatímco v jiných systémech (Nizozemsko) prakticky žádná pevná uzavírací klauzule neexistuje a rozhoduje jen přirozený volební podíl.

Pokud by Česká republika přistoupila ke snížení hranice například na 3 %, mělo by to několik zásadních důsledků:

• Větší počet voličů by našel zastoupení v parlamentu – hlasy, které dnes propadají, by se promítly do mandátů. Reprezentativnost Poslanecké sněmovny by se tím výrazně zvýšila. Politické spektrum by odráželo pestřejší názory společnosti a ubývalo by voličů, kteří se cítí „zrazeni“ systémem.
• Oslabení taktické volby „menšího zla“ – dnes mnoho občanů volí větší strany ne proto, že by s nimi souhlasili, ale protože se obávají, že jejich preferovaná menší strana nepřekročí pětiprocentní hranici. Snížením klauzule by odpadl tento psychologický tlak a voliči by se mohli rozhodovat svobodněji. Výsledkem by bylo ideologicky pestřejší a věrohodnější zastoupení.
• Realističtější rozložení politických sil – parlament by se stal skutečnějším „zrcadlem společnosti“. Menší, ale stabilní proudy, které dnes zůstávají mimo sněmovnu (například určité konzervativní či regionální platformy), by získaly hlas přímo v zákonodárném procesu.
• Komplikovanější povolební vyjednávání – na druhé straně by větší fragmentace sněmovny mohla zkomplikovat sestavování vládních koalic. Vyjednávání by byla delší a kompromisy obtížnější. Nicméně, tato složitost je přirozenou daní za větší proporcionalitu a demokratičnost. Vlády by sice vznikaly pomaleji, ale mohly by mít širší podporu ve společnosti.
• Posílení důvěry v demokratický proces – pokud by voliči viděli, že má jejich hlas skutečně význam, zvýšila by se i jejich participace na politickém životě. Snížení klauzule by tak mohlo paradoxně přispět nejen k vyšší volební účasti, ale i k celkové důvěře v parlament jako instituci.

Čtěte také:
Koaliční poslanci nechodí do práce, ani když mají jednat o navýšení vlastních platů
Senát a jeho možné alternativy: Luxus, nebo zbytečná překážka?
Poslanecká válka slepenců