Kobza: Střední Evropa je poslední baštou národních států

Jiří Kobza byl dvě volební období poslancem za SPD. Před pár dny proběhla médii informace, že se toto pouto trhá a Kobza za SPD už kandidovat nebude. Několikrát na zvídavé otázky novinářů odpověděl, že se nechce na adresu SPD vyjadřovat, že to není v souladu s jeho zvyklostmi. Pokud chtějí něco vědět, pak se jej mohou ptát na jeho hodnotové registry, na smysl jeho aktivity v politice. V tomto rozhovoru jsme se tedy orientovali právě tím hodnotovým směrem a zeptali se Jiřího Kobzy na názory k tématům, o nichž v minulosti i současnosti píše či vystupuje v televizi. Berme to tedy jako základní ideovou inventuru tohoto politika.

Dlouho jste se pohyboval v oblasti diplomacie. Roku 2000 jste nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí jako obchodní rada na velvyslanectví v Teheránu. Po návratu do ČR jste zajišťoval rozvojovou pomoc českého ministerstva zdravotnictví pro Zambii a podobně i po zemětřesení na Haiti. Jak se obecně díváte na humanitární aktivity? A nepřiživují se na nich i různé podivné organizace?

Už během práce na velvyslanectví jsem organizoval pomoc pro válečné uprchlíky z Afghánistánu prchající před občanskou válkou a americkými nálety. Z celkového počtu několika set tisíc, zůstalo zhruba 40 tisíc osob (celé rodiny) uvězněných v „zemi nikoho“ na pomezí Afghánistán-Írán. V jihovýchodním cípu Íránu se podél hranic nacházely dva uprchlické tábory (Mottaki a 48. míle), kterým jsme z ostatních ambasád sehnali školní potřeby pro děti a za peníze sponzorů dva náklaďáky zimního second hand oblečení. Po zemětřesení v provincii Hormuz, v oblasti města Bam (cca 30 tisíc obětí), které téměř zlikvidovalo tři tisíce let starou slavnou citadelu, jsem pomáhal skupině dobrovolných záchranářů z Liberce, kteří přijeli poskytovat zdravotní péči, začlenit se do pomocných struktur v rámci místní administrativy i v koordinaci s ostatními skupinami, které pomáhaly v oblasti zdravotnictví.

Pár let po ukončení mé diplomatické mise jsem pro stejnou skupinu, ze které se v mezičase stala neziskovka, pomáhal na místě zajišťovat projekt rozvojové pomoci v zambijském městě Mongu, nedaleko od Angolských hranic. Projekt trval skoro rok a půl. Po zemětřesení na Haiti, kam stejná neziskovka vyvážela nemocnici, jsem pomáhal na místě zajistit začlenění této nemocnice do obnovy zdravotnického systému na místě. Snad není neskromné, když řeknu, že po těchto zkušenostech o práci minimálně této neziskovky něco vím. Humanitární aktivity jsou jistě chvályhodné, jen netuším, proč byly delegovány na občanské spolky a nevykonává je stát…

O tzv. neziskových organizacích už se v médiích píšou pomalu romány. A to z obou názorových stran. Z jedné slyšíme jejich obhajobu: prý by měly přebírat čím dál více veřejné a politické agendy, což nejspíše rezonuje s někdejším voláním prezidenta Havla po „občanské společnosti“. Druhá strana varuje, že neziskovky (NGO) utrácejí nekonečné veřejné peníze za brožury a kurzy, které mají indoktrinovat občany – a dnes už nejen školního, ale namnoze i předškolního věku, aby slepě následovaly tzv. hodnoty liberální demokracie. Kde v tomto názorovém sporu stojíte vy a proč?

Jsem velikým odpůrcem toho, aby neziskovky prováděly politickou činnost, agitaci, nebo dokonce působily na školách, kde indoktrinují naše děti i jejich učitele Havlovým pomateným liberalismem a multikulturalismem (např. program Člověka v tísni: Jeden svět na školách). Je třeba připomenout, že politické neziskovky si usurpují moc, na kterou nemají mandát od občanů. Jejich elitářství jen rozděluje společnost a je to o to horší, že se tak děje za státní peníze. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, kdy indoktrinované školství produkuje zase lidi použitelné právě jen pro práci v neziskovkách. Tyto neziskovky často hrají roli užitečných idiotů při prosazování cizích zájmů proti své vlastní zemi. Jako příklad mohu uvést všechny ty tzv. integrační a proimigrační neziskovky, které jsou přisáté na státní rozpočet a radí imigrantům, jak obejít státní bezpečnostní systémy a zneužít systémy sociální.

Dá se podle vašeho názoru rostoucí vliv (a pomalu už i moc – stačí se podívat na francouzskou či kanadskou vládu) nějak zastavit a vrátit demokratické politice její původní smysl, totiž zastupitelsky se starat o obec, polis?

Věřím tomu, že občané pochopí, že se jim montuje do života někdo, komu nedali mandát. Věřím tomu, že se podaří zastavit tuto indoktrinaci dětí a věřím tomu, že nefunkčnost liberálního socialismu (který přerůstá do monopolního socialismu) bude čím dál zřejmější a občané pochopí, že je to cesta do pekla. Rostoucí míra zadlužení eurozóny, blouznivá imigrační a lidskoprávní politika EU přispívají k růstu euroskeptických nálad a můžeme předpokládat, že pokud náhodou někdy v budoucnu dojde k referendu o našem setrvání v EU a pokud vyhraje czexit, ztratí tyto neziskovky jednak finanční zdroje a jednak vliv a postupně zaniknou. Ale toto je plně v rukou občanů, jakou cestu si zvolí podle programů politických stran.

Vaše politická rétorika je často dost přímá a razantní. Cituji: „Neřízená vnucená masová imigrace a islamizace národních států Evropy jako evropský, státní a místní problém. Jaká jsou rizika a nebezpečí, která z nich vyplývají pro obyvatele ČR, jaká je potenciální ochrana proti nim.“ Dnes je ale trend opačný: nebojíte se ostrakizace?

Dnes říkat otevřenou pravdu je považováno za radikalismus, bohužel. Já jsem byl takto vychován a asi už se nezměním. Jediné, co se změnilo, je to, že masová imigrace do Evropy začala být řízená (propojením pašeráků lidí, mafiánských neziskovek, provozujících námořní dopravu imigrantů z Libye i odjinud do Evropy, a aktivistických orgánů EU). Imigrace se stala největším kšeftem všech dob, větším než drogy a zbraně, navíc je plně legalizovaná řadou nařízení EU. Je s podivem, kolik peněz z různých zdrojů jde na podporu migrace, ať již legálních, nebo nelegálních. Z toho vyplývá i velká podpora migrace ze strany různých aktivistů a organizací na podporu imigrace či „integrace“. Neřízená imigrace na základě „přesídlování“ či „přerozdělování“ nelegálních imigrantů z jiných států EU zůstává tedy velmi reálným nebezpečím pro ČR a její obyvatele. Já se snažím varovat před důsledky takového lehkomyslného zahrávání si s budoucností našeho národa.

Mnozí tzv. liberálně demokratičtí novináři vám vyčítají nekompromisní postoj právě k islámu. Na serveru Aktuálně.cz jsem našel váš dlouhý, v podstatě denunciační profil, kde se jeho autor pozastavuje nad vašimi údajnými výroky typu: „Každý zakoupený kebab je jen další jeden krok k burkám. Jak bude chutnat vaší ženě, až jej bude jíst se šátkem na obličeji?“ Nebo: „Češi mají venčit psy i prasata poblíž mešit. Muslimové totiž tato zvířata považují za nečistá.“ Jsou to autentické výroky? A co jste jimi sledoval?

Jedná se o zkreslení skutečností, můj postoj k islámu je především takový, že jej respektuji v jeho domovských zemích, ale islamizace Evropy a ČR je pro mne nepřijatelná s ohledem na kulturní historii Evropy. Uvedené citáty pochází z mého rozboru politického islámu, který jsem napsal na podzim roku 2014. Tehdy jsem se snažil vysvětlit obsah politického islámu, jaké má zdroje a nástroje. Jeden ze zdrojů je i daň, kterou muslimové odvádí právě na džihád ze svých příjmů, tedy i z prodeje kebabu. Mimo jiné (s trochou nadsázky) jsem tam uváděl i jakými nástroji, v rámci demokracie, se občané mohou bránit islamizaci svého okolí, když ti, které si k tomu zvolil, to nedělají. Uvedené citáty tedy pochází z oné nadsázkové části.

Když to vezmeme globálně, je třeba začít u natality. V Evropě se rodí dlouhodobě čím dál méně dětí původních obyvatel. Počty Evropanů se nejpozději od alžírské války na přelomu 50. a 60. let (a pak také díky masové gastarbeiterizaci Turků v Německu) doplňují osobami přišedšími z jiných kulturních, klimatických, náboženských či sociálních poměrů. Z čeho usuzujete, že imigrace, zejména ta ekonomická, výše zmíněná, nepůsobila v minulosti de facto větší problémy, zatímco exodus posledních čtyř let sune starý kontinent na okraj propasti?

Zmíněné vlny imigrace, na které se ptáte, vytvořily podmínky pro migrační invazi. Vysoké počty (ani po letech a několika generacích neintegrovaných) německých Turků již získaly volební právo i volební váhu, a tudíž mají společně s vládnoucími pomatenými liberály dostatečný vliv na to, aby otupily realistické hlasy volající po ochraně národního kulturního dědictví. Umožnily také vznik uzavřených enkláv, vznik zásadní podmínky zázemí pro teroristické akce a pro možnost indoktrinace a radikalizace nově příchozích. Důkazem je neslýchaná vlna násilí ze strany imigrantů vůči místním obyvatelům, od teroristických útoků, násilí vůči ženám a drobnou kriminalitu, až po útoky na sakrální křesťanská místa, vypalování kostelů a útoky na hřbitovy. Tato migrace také přinesla novou vlnu islámského antisemitismu, která vyvolává další exodus židovských Evropanů z krizových oblastí. Opravdu vidím situaci tak, jak ji před časem popsal Gert Wilders, že střední Evropa je poslední baštou Evropy národních států a evropanství tak, jak jej známe. Západní Evropa již své kulturní dědictví prohrála svou hloupostí, naivitou a aktivistickou nekvalifikovaností. My, středoevropané, tedy neseme nyní odpovědnost za zachování nejenom svého národního kulturního dědictví a tradic, ale i za evropskou kulturu a tradice jako takové.

Vraťme se k nám domů, i když vše výše řečené se nás také týká, a to až nepříjemně citelně. Svého času jste řekl, že chcete „uplatňování zákonů pro všechny stejnou měrou, za ČR bez ‚nadlidí‘, kteří stojí nad zákonem.“ Koho jste měl na mysli?

Jak ukazují zkušenosti, můžeme rozdělit obyvatelstvo do skupin, na které jsou platné zákony uplatňovány různou měrou. Jsou zde celebrity, národnostní menšiny a obyčejní občané. Například v Německu jsme svědky bagatelizace až úplného přecházení trestných činů imigrantů. Jak kdysi řekla advokátka Klára Samková, pokud vedle sebe existují dva právní systémy, jsme svědky rozpadu právního státu. Pokud tedy vedle sebe existuje národní právo a např. šaríja, to už je samo o sobě dostatečně varující stav.

Jak je podle vás možné, že zdrcující menšina „lepšolidí,“, jak je nazýval prezident Zeman, na sebe může poutat tak nepřiměřený zájem a sympatie mainstreamových médií, které často z marginálních jevů dělají onoho příslovečného „velblouda“?

Otázkou je, jaký vliv mají tito samozvaní kazatelé morálky právě v oněch médiích. Vidíme zde totiž zajímavý jev, kdy skupiny samozvaných aktivistů a pachatelů dobra se snaží uzurpovat si moc a mandát rozhodovat o tom, jak máme žít, bez toho, že by je někdo zvolil či pověřil. Jsou o to hlasitější a neskromnější v jejich požadavcích. Je to asi ideologický boj liberálních socialistů (tzv. kavárny) proti vlastencům. Nesmíme opomenout ani ideologickou indoktrinaci aktivismem a havlismem mládeže zejména na středních a vysokých školách. Pozoruhodné na ní je to, že zatímco my jsme se komunistické indoktrinaci dokázali zdravým rozumem ubránit, dnešní mladá generace, zdá se mi, tento obranný mechanismus zcela postrádá. Je také možné, že v době přesycené konzumismem a typické duchovní vyprázdněností prostě hledá, na co se upnout. Liberální ideologie, zrádně zabalená do líbivých hesel, se zdá být jednoduchou náhražkou života naplněného pozitivní prací a vytvářením něčeho užitečného.

Souhlasíte s tvrzením, opět často slýchaným od někdejšího prezidenta Zemana, že všechny ty různé petice, pouliční shromáždění, emotivní výkřiky umělců atd. jsou jen projevem lidí, kteří ve svobodných volbách prohráli a svou argumentací nepřesvědčili voličskou většinu, a že tedy vlastně tyto jejich poměrně agresivní projevy svědčí spíše o tom, že sami zpochybňují smysl demokracie spočívající právě v respektu k volebnímu výsledku, i když se mi nelíbí?

Já bych to řekl jinak. Podle mne jde o zoufalou snahu určitých skupin uzurpovat si moc a vliv, ke kterému nemají mandát od voličů. Je to flagrantní snaha o popření základních principů demokracie a výraz hlubokého opovržení vůlí většiny. Pro mnohé je cesta vlivných, (bůhvíproč) státem financovaných politických neziskovek snadná cesta k moci. Rozhodně snadnější, než se pracně ucházet o přízeň voličů a utkat se s konkurenty ve volebním klání.

Další váš citát: „Vrácení svobody slova, která padla za oběť politické korektnosti, mezi lid.“ Jak mu rozumět?

Orwell by se dnes nejspíš zděsil, jak jeho vize temné budoucnosti levicové fašistické společnosti naplňují pod záminkou politické korektnosti. Naše média, podávající informace cenzurované filtrem nařízení EU o tom, jak podávat zpravodajství, jsou prosáklá cenzurou, autocenzurou a euronewspeakem. Jejich důvěryhodnost sice zaslouženě klesá, ale to jim očividně neubírá nic na servilnosti vůči jejich europánům. Naše bezpečnostní orgány sice nepochytají partu zlodějů z Horní Dolní, ale o to usilovněji sledují, zda někdo nepíše na sociální sítě texty, které by se daly vyložit jako nenávistné (rozuměj ideologicky závadné, rasistické, genderově nevyvážené atd). Otázka svobody slova byla i důvodem, proč jsem ve sněmovně před časem organizoval seminář na téma Svoboda slova a právo občana na pravdu. Z něj vyplynula řada alarmujících skutečností o svobodě slova v ČR, která už zdaleka není svobodou, ale tancem mezi vejci. Tedy spíše mezi internetovými udavači. Jde tedy o to, aby občané nenáviděli tou správnou nenávistí, jako v tom Orwellovi.

Už jste vyslovil poslední dobou zapomínané slovo czexit. Jak vidíte případnou budoucnost ČR bez EU, jak by měla vypadat příprava vystoupení ČR z EU? Věříte, že v referendu by pro to hlasovala většina?

Občané ČR vstupovali s nadšením a důvěrou nikoliv do post lisabonské EU, ale do spolku, kde členské státy spolupracovaly, ale zůstávaly svobodné. Po smlouvách z Lisabonu, Maastrichtu, Schengenu a Dublinu z tohoto snu zbyla jen noční můra národa zbaveného většiny svéprávnosti, a díky zběsilé devastaci československého hospodářství také soběstačnosti a samostatnosti. Považuji to za grandiózní podvod na občanech Evropy mimo Francii a Německo, protože většina moci se soustředila právě do rukou těchto států, které mají diametrálně odlišné zájmy než státy střední a jižní Evropy. Budoucnost ČR vidím právě (a pouze) mimo takovou EU, protože při trvajícím členství ČR jako stát zanikne a změní se v pár bezprávných euroregionů, pokorně žebrajících o dotace ze stále více zadlužené eurokasy. Jsem přesvědčen, že původní Evropa zůstala už jen ve střední Evropě, tedy ve státech V4, které musí zákonitě vytvořit jádro budoucí Evropy spolupracujících samostatných, a především svobodných států, se společnou obrannou a migrační politikou zbavenou aktivistů placených ze zahraničí. Musíme zachránit demokracii bez přívlastků, tu pravou, konzervativní a svobodnou. Demokracie s přívlastkem vždy zavání totalitou (demokracie s přívlastkem je jako hovězí, jakýkoliv přívlastek ke steaku znamená, že dostanete karbanátek). Po tom, jak svět vidí lidé žijící na venkově, kterým EU nic nepřinesla, ale naopak spíše vzala značnou svobodu, jsem přesvědčen, že panický strach z referenda o czexitu mezi liberály „tradičních“ stran a tzv. pražské kavárny je plně oprávněný.

Budoucnost ČR mimo EU tedy vidím jako sice pracnou, zato jedinou možnou, cestu zpět ke státní suverenitě a nezávislosti. Když už se našim předkům podařilo znovu před 100 lety vybojovat vlastní stát, měli bychom si jej zasloužit i my, uhájit jej pro naše děti. Ohledně budoucnosti mimo EU jsem tedy odůvodněně optimistou.

Obvyklá argumentace proti czexitu je zhruba trojí:

1. Ztratili bychom ochrannou hráz proti nebezpečí ruského expansionismu.
2. Přišli bychom o (zejména německé) trhy, na něž je navěšena naše ekonomika.
3. Vyřadili bychom se z možnosti jakkoliv spolurozhodovat o perspektivách evropského kontinentu.

Jak byste se vyrovnal s těmito argumenty?

Připomínka obchodu je zde naprosto na místě. Ono je totiž rozdíl, když místní montovny vyváží do Německa za režijní či tzv. firemní ceny, anebo když české firmy vyváží mimo EU za plné ceny. V tom druhém případě totiž přidaná hodnota, vytvořená českou prací, zůstane v ČR. V tom prvním uteče do Německa, jak se tomu ve většině případů děje. Proto se o ČR hovoří jako o bohatém státě (díky makro ukazatelům) chudých lidí (díky nízké úrovni mezd a možnostem státního rozpočtu). Našimi firmami opuštěné trhy kvapně obsadily firmy, které u nás levně vyrábí a na námi vyklizené trhy draze vyváží. Takže zase, o nic nepřijdeme, než o své (ekonomické) okovy.

Jak můžeme rozhodovat o perspektivách evropského kontinentu, když už skoro nemůžeme rozhodovat ani o svých vlastních? Neustálý tlak na to, aby se hlasování v EU změnilo z hlasování ve shodě (tzn., že každý členský stát má právo veta) na hlasování většinou (co si dohodnou Němci s Francouzi, to bude platit a ostatní mohou jen přihlížet). To je pro mne nepřijatelné.

Stále častěji slýcháme obavu, že dnešní vláda se snaží, po vzoru totalit z minulého století, usměrnit a de facto násilně unifikovat veškeré oficiální „povolené“, přípustné názory a postoje, včetně tzv. ochrany před nepřípustným názorem. Jak jinak si totiž vysvětlit pojem „předsudečná nenávist“, podle něhož lze trestat či jinak postihovat jednotlivce za to, že vyslovil jiný než přípustný názor? Nesměřujeme k Velkému Bratrovi?

Nevinil bych z toho jen naši vládu, ale samozřejmě především vládu EU, tedy evropskou komisi, které (bohužel) některé politické strany či ministři servilně slouží. Jen zdánlivě parodické heslo, že „Pravda vyděsí“, nabývá v dnešní době děsivých rozměrů a pravdivosti. Proto se Unii zaprodané kruhy snaží sledovat nepohodlné názory a registrovat jejich autory. Otázkou samozřejmě je, co s nimi hodlají dělat. Myslím, že to bude záležet především na rozložení sil ve sněmovně po příštích sněmovních volbách. Nicméně vliv na drtivou autocenzuru již můžeme vidět i nyní.

Co si myslíte o tom, jak pod tlakem EU zlevicovatěla česká pravicová scéna?

To je případná otázka dobře reflektující realitu. Po vstupu ČR do EU a poté, co se část reprezentantů českých politických stran stala v Evropském parlamentu součástí tamních „evropských“ politických skupin, se tyto strany samotné staly součástí nadnárodních federací politických stran. A tam lze dlouhodobě (a to nejen od roku 1989, ale již nejpozději od „revolučního“ roku západoevropských hippies 1968) jasně sledovat posun zprava doleva, v ekonomické, ale hlavně v hodnotové a kulturní oblasti, v důrazu na ekologistické zelené náboženství. Klasická západoevropská hodnotová pravice už prakticky neexistuje. Tato koexistence a permanentní tlak různých evropských think tanků, dotační korupční socialismus, nárůst moci politických NGO, levicových médií apod. nemohla nemít příslušný dopad i na podobu české politické scény…

Čtěte také:
EU do tří let zkrachuje
EU zbývá už jenom to sebevědomí
Je EU reformovatelná?