Rusové při plánování zjevně nejostřejší fáze zástupného konfliktu o Ukrajinu podlehli patrně zpravodajským dezinformacím, kolik lidí prý hodlá v ukrajinské armádě přeběhnout na jejich stranu. Samozřejmě se tací našli, ale – v nadsázce řečeno – na skutečně masové dezerce ukrajinských vojáků si pánové v Kremlu museli přece jen počkat.
Jejich výchozí předpoklad znamenal zjevnou chybu a nejspíš se stal součástí grandiózní pasti, v níž se v krvi utopil plán bleskového obsazení Kyjeva či dalších klíčových bodů Ukrajiny. Což byl jinak svou strategickou podstatou stejný koncept, jaký kdysi tvořil páteř „Operace Dunaj“ – nezákonného napadení Československa roku 1968, jehož polistopadový výklad se naneštěstí změnil hlavně v přehlídku rusofobních projevů.
A zejména poslední léta se dokonce změnil v mobilizační demagogii opřenou o údajnou podobnost se stávající proxy válkou ve východní Evropě. Stejně tak v systematické zakrývání ideové podstaty Pražského jara, demokratického socialismu. Nebo rovněž maskování faktu, že řadě vlivných kruhů tehdejšího Západu ona tzv. „Biafra ducha“ politicky vyhovovala…
Nechme však bezmála šest desetiletí vzdálenou historii našeho národního neštěstí bokem a vraťme se do přítomnosti. K tragédii Ukrajiny. Svým způsobem daleko horší strategický přehmat než Kreml, jenž se ostatně před vpádem opakovaně snažil se Spojenými státy dohodnout na řešení krize, učinil Západ. Znovu totiž prokázal, že ve svém pořád zpozdilejším pocitu civilizační nadřazenosti opětovně nerozumí „Matičce Rusi“.
Někteří pochybní západní vůdcové snad totiž opravdu předpokládali možnost porážky ruských sil. Spolu s (pravicovými) radikály na Ukrajině tudíž následně systematicky podkopávali zejména mírová rokování v Istanbulu. A aktuálně se nesmírně diví, že Zelenského zkorumpovaná, mezi Ukrajinci neoblíbená oligarchie již pomalu nemá, navzdory vší pomoci, co proti soupeřovým vojskům postavit. Odmítají pohlédnout do ohyzdné tváře reality, že tentokrát již bude Rusko ve svých mocenských ambicích skutečně neoblomné. Čili se vyhne opakování jiné své, z dnešního hlediska závažné chyby. Nevyužití ukrajinské armádní slabosti v roce 2014, kdy by si patrně mohlo vzít bez větších ztrát vše, čeho by se mu zamanulo.
Naprosto nevyprovokovaný útok…
V podstatě se v plné nahotě ukazuje, jak moc zbytečná byla od začátku celá vleklá vojna a o kolik horší dopady pro atakovanou zemi mělo (ba ještě bude mít) odmítání mírového řešení ze strany místních elit. Však i váleční štváči západního střihu doposud nemění podstatu rétoriky. „Staromilci“ typu Marka Rutteho, který nedávno vystoupil v Praze, dál omílají starou hloupou lež o „naprosto nevyprovokovaném útoku“, již mimochodem opakovaně popřela též Trumpova administrativa. „Progresivci“ své nejednou vulgární negace rokování s Moskvou futrují pozoruhodným posunem k novým absurdním tvrzením, že Rusko nikdy neusilovalo o mír. Případně že není možné přestat bojovat (byť v dávno prohraném konfliktu), když současná bitevní situace nenabízí mír vágně zvaný spravedlivý…
Na utrpení Ukrajinců jim očividně nesejde. Však se také po válce zúčastní na „žraločím okusování“ tučné kořisti čelistmi společnými a nerozdílnými jak východní invazoři, tak jejich západní soupeři. Nadarmo se už nějakou dobu mimo náš hlavní mediální proud cynicky neříká, že Rusku zůstanou území, (vybranému) Západu zdroje a Ukrajině oči pro pláč.
Vedení zneužité státnosti se z jakési směsi arogance a zoufalství neštítí rovněž ostentativně ohrožovat energetickou bezpečnost některých členů EU a NATO. Je to na aktivaci článku 5, nebo jde spíš o počiny Washingtonu a Bruselu vyhovující? Každopádně se Kyjev postupně dostal do křížku i se svými západními sousedy – Maďarskem, Slovenskem a Polskem. Což jen čistě na okraj dál umocňuje už takhle velmi vysokou nepravděpodobnost jeho přijetí i do Unie.
Zaostalý nepřítel s nejmodernější výzbrojí?
Navzdory všemu zůstává srdnatý boj Ukrajinců s „východními barbary“ (neboli jejich bratrským národem) středobodem zájmu politických rutinérů vyspělých liberálních demokracií. Svým podáním zůstává opravdu zásadně nezměněn. Z oficiálních popisů výbojného Ruska se doteď neztratil typický propagandistický protimluv splétající dohromady prakticky všeobecnou zaostalost nepřítele s jeho hrozivou produkcí výzbroje nejmodernější generace.
Na to údajně nelze reagovat jinak než osekáváním sociálního státu, eventuálně evropskými investicemi do amerického vojenského a těžařského průmyslu. U nás příslušná moudra slyšíme o to víc, že krom absurdního strašení Babišem anebo podsouvání paranoidních vizí, že Putin snad může i za horečku omladnic v Jižním Súdánu, nemají naši koaliční politici co ve volební kampani nabídnout. Selhali téměř všeobecně.
Nedávno tudíž jeden charakteristicky se manifestující poslanec za TOP 09 prohlásil, že „Rusáci jsou imperialisté, agresoři a okupanti, proto naši spojenci jsou USA, Velká Británie, Německo a Francie.“ Cožpak o to, kremelský vladař se evidentně cítí bytostně spjat s expanzivním panováním cara Petra Velikého. Nicméně pravdou je současně to, že naši silnější spojenci, tj. zmíněné Spojené státy, Británie, Francie či (znovu se vyzbrojující) Německo mají podobnou imperiální DNA. Pouze jejich impéria už mezitím povětšinou zanikla. Dnes druhořadým mocnostem starého světadílu po nich zůstalo ubohé dědictví. Mentalita kdysi světovládných říší, jež se tragikomicky mísí se stále větším vlivem „odvetného kolonialismu“ obyvatel bývalých kolonií.
Vyvozovat ze smutného dobového mixu, že bychom měli 35 let od konce „neochvějné lásky a věrnosti“ Sovětskému svazu stále trapně provozovat nekritickou podporu strategickým přáním USA a jejich důležitých vazalů, vážně není racionálním poučením z dějin. To je holý nerozum.
Čtěte také:
Jak se dá ukončit válka?
Banderovské kvičení v Kyjevě aneb když Poláci připomenou Ukrajincům jejich minulost
Ukrajina se jaderných zbraní vzdala kvůli ruskému nástupnictví, nikoliv výměnou za záruky
Vyhledejte si jak začala válka mezi Ruskem a Gruzií. Kdo první zaútočil ? Pokud si pamatuji, tak Gruzie začala ostřeloval jednu z odštěpených oblastí (bylo to v době olympijských her). Rusové reagovali a nakonec stáli před hlavním městem Tbilisy, lehce mohly obsadit celou Gruzii, ale nakonec se stáhli. Takže jim asi nejde o obsazování sousedních zemí. Na čem jimm záleží si zkuste dovodit sami.