Lovci pedofilů: hrdinové, nebo gauneři?

Západní vlády se stále častěji montují do oblastí našich životů, do kterých jim nic není. Pak jsou ale věci, které má stát řešit zcela jistě a nedělá to. Například bezpečnost. Česko sice stále patří k nejbezpečnějším zemím světa, existují však aspekty, které bezpečnostní složky příliš nezvládají. Jde zejména o sexuální násilí a obtěžování, často navíc spojené s kyberšikanou.

Pozitivní roli zde nehrají ani různé feministky a progresivisté, kteří popadli věc za špatný konec. Vše vnímají ideologicky. Staví svůj aktivismus na fundamentu apriorního konfliktu muže a ženy. A často přehlíží to nejhorší možné sexuální násilí – sexuální násilí na dětech. Odborníci mluví léta o nemalých procentech dětí, které jsou anebo byly oběťmi násilí tohoto druhu. Děti nemají hlučné advokáty ani hlasité reprezentanty. Příběhy sexuálně zneužitých dětí jsou buďto zameteny pod koberec, nebo je oběti zveřejní až v dospělosti. K tomu takové děti často čelí nedůvěře okolí. Mají pocit, že se nemají komu svěřit. Stydí se, protože mají pocit, že si za problém mohou samy, jelikož jsou to často právě ony, kdo spolu-iniciují schůzku s potenciálním násilníkem, pedofilem, sexuálním predátorem…

A jako kdyby toho nebylo dost, čtou si děti dennodenně v médiích a na sociálních sítích o případech, kdy odcházejí sexuální násilníci a devianti od soudů s podmínkami.  

Žijeme ve státě, kde – troufám si říct – v boji se sexuálním obtěžováním na internetu a pedofilií toho více odpracoval tým dokumentaristů filmu V síti než policie. A tím se konečně dostáváme k profilu typického pachatele sexuálního násilí na dítěti a k lidem, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou.  

Z lovce vyděšenou kořistí

Jde o malé skupinky mladých, fyzicky zdatných mužů, kteří sami sebe označují za „lovce pedofilů“ (pedo-hunters). Potom, co někoho lapnou do pasti a po svém ho potrestají, umístí na své sociální sítě video ze „zákroku“. Dohledatelné jsou desítky takových videí, kde figurují mužští sexuální predátoři ze všech koutů Evropy. Jde velmi často o videa ze skandinávských zemí, pobaltských států, z Francie, někdy z Velké Británie, občasně i ze zemí Balkánu anebo například právě z Česka či Slovenska. Hunteři bývají oblečení v mikinách s kapucí, mívají značkové tenisky, maskáče, rukavice a kukly na hlavách. Naproti tomu „kořist“ je pestrá. Určitě nejde jen o nějaké úchylné dědky, ale i o poměrně mladé muže.  

Predátoři – kteří se sami stanou oběťmi – v drtivé většině nekladou odpor, jsou v šoku, v početní nevýhodě, plní příkazy. Ze strachu přiznávají na pokyn hunterů své činy vlastním matkám do telefonu. Nepatří zrovna mezi nejodvážnější typy lidí. Proto si možná troufají jen na děti. V extrémních případech jsou svázáni a trýzněni paralyzérem či pepřovým sprejem. Hunteři vedle nich pózují a fotí se s nimi. Musí následovat ta kardinální otázka: Je toto vážně nutné?

Není. Kdyby stát pracoval tak, jak má. Policie by se klidně mohla inspirovat, mohla by vyškrtnout natáčení a kopání a v civilu ty lidi systematicky sbírat. To se ale bohužel neděje. Policie v současnosti vyšetřuje spíše ty huntery a spolu s mainstreamovými médii se začaly kauzou intenzivně zabývat až poté, co hunteři chytili a zmlátili padesátiletého policistu z jižní Moravy, který dorazil na schůzku v lese s očekáváním „Terezky“, ale byl nemile překvapen partou mladíků, kteří ho kromě bití ještě oholili a donutili ho ukázat na kameru svůj policejní průkaz. Kauza zaujala prostor v médiích ve dnech, kdy měla Policie ČR plné ruce práce s vyšetřováním plakátku hnutí SPD do krajských voleb.

Co s tím?

Řešení existuje. Vedle změn zákonů a přístupu policie k práci leží řešení v rozsáhlé a funkční prevenci. A to v pořádné prevenci. Pokud by místo praštěných progresivistických neziskovek chodily do škol organizace, které by dětem – přiměřeně věku – opakovaně vysvětlovaly problematiku, kterou by doložily reálnými otřesnými příběhy a třeba i lehce morbidní fotodokumentací následků kyberšikany a sexuálního násilí, děti by třeba tušily, co a jak, když je neznámý strýček zve přes Snapchat v devět večer k tomu poslednímu stromku úplně na konci polní cesty. Za dnešních poměrů vědí přesně, co si myslet o Evropské unii a transgenderu, ale neznají pohádku o Karkulce, která v sobě též nese jisté sdělení, že?

Dále potřebujeme veřejný registr sexuálních predátorů a aktivních pedofilů. Potřebujeme ne vyloženě neefektivní justici. Musíme si plně přiznat dopady všech trendů od masové migrace po ještě masovější většinou nekontrolované užívání sociálních sítí a seznamovacích aplikací dětmi. Co mají vlastně co pohledávat děti na online seznamkách? Proč je to technicky možné? Proč přijde rodičům normální v osmi letech dětem zřizovat profily na sociálních sítích? Zase to všechno začíná v rodině a ve výchově.

Čtěte také:
Nevratné poškození dětí LGBT+ propagandou hrozí a je třeba to zastavit
Vznikla petice proti chystané indoktrinaci dětí v našich školách