Nejlidnatější americká metropole vkročila do nového roku s novým starostou, který se k volebnímu vítězství proklel sliby razantních změn a prudkého obratu doleva. Voličům namaloval falešný obrázek absurdního světa, v němž vedle sebe koexistují utopický socialismus a bezbřehá nárokovost s blahobytem a prostě hotovým rájem na zemi. Co na to realita?
O Zohranu Mamdanim leccos napověděla už jeho inaugurace. Odbyl si ji již prvního ledna krátce po půlnoci, a to v jedné ze stanic newyorského metra. Slavnostní přísahu složil do rukou socialistické senátorské legendy Bernieho Sanderse a (zcela historicky bezprecedentně) na Korán – pro jistotu rovnou na dvě různá vydání… Na denní část své inaugurace pak novopečený starosta New York City uspořádal jakousi demonstraci se svými příznivci a na tribunu sezval výkvět americké progresivistické levice. Ta Mamdaniho zvolením získala mediálně průrazného a talentovaného populistu na v rámci americké demokracie velice vlivné pozici. Pro většinu Američanů jde sice o naprostý děs běs, ale neomarxistická klika Demokratické strany v Kongresu může právem slavit.
O politické agendě a úmyslech tohoto politika bylo jasno již v období intenzivní předvolební kampaně na newyorského starostu. Coby mistr krátkých „tiktokových“ hesel vyjádřil směr své budoucí politiky Mamdani těmito slovy: „Nahradíme frigiditu nevlídného individualismu vřelostí kolektivismu.“ Nešlo o jedinou větu, kterou by z fleku mohli z Mamdaniho projevu opsat třeba čínští komunisté a použít ji pro účely řečnění na nějakém svém sjezdu. Jediného svazáka by nepochybně nezarazil nedostatek revolučního ducha a naivního nadšení.
Je otázkou, jak vnímali Mamdaniho řeči například jeho newyorští spoluobčané z řad kubánských či venezuelských emigrantů, kteří před onou „vřelostí kolektivismu“ jejich domovin a všemi jejími důsledky do svobodného světa uprchli. Hádám, že se jim to poslouchá podobně jako nám středoevropanům, kteří máme s kdejakými „vřelostmi kolektivismu“ rovněž své bohaté zkušenosti. Čímpak to asi je, že se každá taková „vřelost kolektivismu“ vždycky zvrhne v jak morální, tak hospodářský úpadek, věznice přeplněné politickými vězni, v zoufalství, deziluzi a nesvobodu mas, případně pak v oprátky a totální ekonomický krach?
Když už jsme u peněz; například taková veřejná MHD, kterou měla od roku 2026 – soudě alespoň podle Mamdaniho předvolební rétoriky – pohánět minimálně krev zdejších miliardářů, pochopitelně měla být zcela bezplatná, kvalitnější, lepší a tak dále… kupodivu co? Zdražila. Okamžitě poté, co se stal starostou. Pravdou také je, že na ceny jízdného nemá starosta města New York tak zásadní vliv, jak se může zdát. Pak je ale namístě otázka, proč to vůbec sliboval…
Otevřená progresivistická kulturní revoluce
Podobně se starosta najednou příliš nemá k plnění celé řady jiných ekonomických slibů – protože to jednoduše vůbec není v možnostech rozpočtu (i o tom se jistě ještě před volbami dozvěděl). Jedním z vůbec největších témat předvolební kampaně byla nepřekvapivě bytová otázka. Dokonce i zde je starostova nekompromisní rétorika náhle tatam – jednoduše proto, že placení přemrštěných daní si příliš neužívají ani jeho voliči. Lze předpokládat, že zhruba takto půjde Mamdanimu realizace naprosté většiny z jeho ekonomických slibů, a kýžená materiální očekávání jako z jiného světa, která vnuknul voličstvu, zůstanou nenaplněna.
Nebyly to však pouze marxistické povídačky, čím Zohran Mamdani podstatnou část Newyorčanů zaujal. Patřičnou pozornost věnoval ještě jiné části svého programu, jejíž bleskové plnění se mu naopak daří náramně. Jde o jakousi otevřenou progresivistickou kulturní revoluci. Nejšílenější z woke projektů mohou počítat se starostovou plnou podporou. Slušná řada těchto civilizačně zcela podvratných věcí už ostatně běží jako na drátkách.
Signifikantní pro to je nakonec i personál, kterým se nový starosta obklopil. Šnečí a postupnou taktiku dlouhého (či spíše dlouhodobého) „pochodu institucemi“ a pozvolné okupace klíčových míst neomarxistickými aktivisty nahradil o dost méně pracným postupem jakéhosi nahrnutí trhaviny k přehradě a jednorázového odpálení. Několika tahy pera zaplavil městské úřady a přidružené instituce extrémními levičáky, rasisty, antisemity a dalšími příslušníky společenského dna. Hlavní výbavou těchto osob je ideologická kovanost – v tomto ohledu vynikají jako nikdo jiný.
Z tohoto soudku bylo pro Mamdaniho prioritní ihned zrušit některá omezení, která alespoň trochu (či alespoň teoreticky) mohla v některých ohledech svazovat ruce pořvávající a násilné chásce schvalující islámský terorismus a napadající newyorské Židy. Není bez zajímavosti, že tím zrušil politické kroky prosazené svým předchůdcem zvoleným za Demokratickou stranu. Celý tento děsivý seriál Mamdani považoval za nutné uzavřít orwellovským předefinováním antisemitismu (sic!).
Čtěte také:
Městu, co nikdy nespí, Mamdani se vymstí
Americká vzpoura Ondřeje Hejmy
Nejgeniálnější slabomyslnosti uplynulého roku
