Předletní okurka se začíná zaplňovat novými bouřemi ve sklenici vody. Ta aktuální tkví v parlamentní nominaci Miloše Zemana na vysoké státní vyznamenání. Na první pohled to je, po klausovsku řečeno, nezpráva. To, že jsou odešlí prezidenti dekorováni těmi novými, je standard a po vzniku ČR v roce 1993 nebyl nikdy porušen. A to bez ohledu na to, zda mezi oceněným a tím, kdo medaili dává, panovaly vztahy více či méně napjaté.
Mluvíme-li o Klausovi, zkuste si představit, s jakými pocity asi věšel Řád Bílého lva na svého předchůdce v roce 2003? Ještě vcelku v živé paměti byl Havlův rudolfinský projev z roku 1997, jímž Havel jak výstřelem z Aurory odstartoval vážný pokus Klausových odpůrců o jeho odstranění z veřejného prostoru. Havel se tehdy zcela distancoval od celé éry dominance Václava Klause v politice a transformačních procesech. Klaus udělal to jediné gesto, které bylo k dispozici. Havlovi prostě nezatleskal. Ale toho Bílého lva mu o pár let později dal.
Vzpomínám si na jiné Klausovo gesto. 28. října 2011, jen pár týdnů před Havlovým skonem, pozval Klaus bývalého prezidenta na Hrad na trachtaci u příležitosti státního svátku. Byl to nezapomenutelný pohled. Havel, shrbený, vychrtlý malý mužík, více bez života než v něm, a před ním stojící a respektuplné věty pronášející Klaus, o němž se říkalo, že je arogantní. Tady ale žádná arogance nebyla. Jen pokora vstříc neodvratnému osudu.
Proč se vlastně dnes tolik diskutuje o návrhu dekorovat Miloše Zemana? Ne proto, že se jedná ausgerechnet o Zemana, nýbrž proto, že jde o Petra Pavla. Zeman se nikdy netajil svým postojem ke zvolení Pavla na Hrad. Ve většině postojů se s ním míjí a dává to ostentativně najevo, ať už je to budoucnost naší suverenity, kterou by Pavel rád utopil v bruselském amalgámu, nebo třeba vyhraněný odpor vůči sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.
Ti dva mají spolu společného asi tak málo jako Havel s Klausem. Jeden rozdíl tu ale je. Havel s Klausem aktivně bojoval o moc a vliv, chtěl na jeho místě své pohůnky, Luxe, Rumla, Zieleniece, a ovšem, nezapomínejme, třeba také Petra Koláře, který ze švédské diplomatické mise rozpoutal převrat jménem Sarajevo. Zeman s Pavlem nebojuje, nemá proč ani o co. Může mu jen více či méně bolestivě okopávat kotníky. A i když nakopnutí je jen symbolické, Pavel už skáče metr nad zem a cítí se být ohrožen, viz jeho urputný boj s vládou o výlet na summit NATO do Ankary.
Jak upozorňují některé kritické hlasy, Bílý lev by se slušel dávat hrdinům zachraňujícím lidské životy, vědcům, kteří přišli s převratnou medicínskou novinkou, rovněž dávající naději nemocným, a tak dále. Názor tkví v otázce: je jakékoli, byť významné politické angažmá srovnatelné s uvedenými příklady? Moje odpověď zní: samozřejmě není. Jenže jsme v jiných kategoriích.
Hlava státu má na starosti to, aby stát dával smysl jeho občanům, aby posiloval jejich odvahu k hrdinským činům či objevům, aby prostě bylo možné se s ním ztotožnit. A tuto roli každý z polistopadových prezidentů splňoval, byť každý jinak a taky v odlišných historických souvislostech.
Havel byl symbolem převratu a naděje, i když se znalostí zákulisí a dobovým odstupem si o tom můžeme myslet cokoli. Ve své době to tak prostě bylo. Klaus byl symbolem transformace společnosti z centrálně plánované ekonomiky směrem k tržní ekonomice, jednoduše řečeno. Díky jeho reformám, a může si o nich každý opět myslet své, se tu rozběhlo podnikání, základ kapitalismu, obor, v němž jde nejvíc o svobodu rozhodovat se a nést odpovědnost za svá rozhodnutí. A Zeman byl symbolem jistého národního konzervatismu, zachování pocitu, že někam patřím a jsem na to hrdý. Vždyť Zeman ani tu eurounijní vlajku nevyvěsil na střechu vedle prezidentské standarty, jak si mnozí přáli. Nechal ji povlávat dole na prvním nádvoří, vlastně v roli jakési nevýznamné kulisy. Typicky zemanovské.
Nic takového bychom asi neuměli připsat Petrovi Pavlovi. Zcela nezajímavý zprůměrovaný šedý služebník mocenských sil stojících za ním a nad ním. Jestli v něčem opravdu vyniká, tak je to hroší kůže. Samozřejmost, s níž odložil komoušské, lampasácké a vyzvědačské šmouhy minulosti, protože si to přece už „odmakal“. Nevím, čím. Možná stejně oddanou službou novým vrchnostům v NATO a EU. To ale není nic originálního ani hrdinského, pokud nechceme být za každou cenu jedovatí.
Teď tedy Pavla čeká vlastně první opravdový Rubikon. Najde v sobě tolik slušnosti, nadhledu a respektu vůči tradici a dá Zemanovi ten řád? Nebo bude trucovat jak malý Jarda, co mu sebrali kyblíček a rozkopali bábovičku? Půjde se radit do Bruselu nebo za velkou louži, zda jej případné ocenění „toho Zemana“ v jejich očích nepoškodí? Doufám, že dojde na první možnost, ale moc tomu nevěřím.













