Může pravda dezinformovat?

Dezinformace jsou záměrně nepravdivé nebo zkreslené zprávy, šířené s cílem oklamat a manipulovat. Existuje ale také misinformace, tedy nepravda šířená neúmyslně. Lidé, kteří je sdílejí, často věří, že jde o pravdu, a nemají v úmyslu kohokoli klamat.  

Zásadním problémem je velice ohebný výklad toho, kdy je lež šířena vědomě. Jedná se o úmyslně zkonstruovanou obezličku, jak obhájit vládní/režimní propagandu, jenž byla prokázána za lživou. Za předpokladu že nepravdu šíří opozičník, je označen za dezinformátora, jenž šířil nepravdu záměrně. Ovšem pokud se tak stane u uživatele „vládních koryt“, na scénu přichází konstrukt zvaný misinformace. Právě misinformace je pojistkou pro situace, kdy provládně smýšlející člověk šíří lež, ať už úmyslně nebo ne. Zajímavou myšlenku nastínil sociolog Petr Hampl v pořadu Xaver Live, který vyslovil myšlenku, že informace se dají dělit do čtyř kategorií:

Lživé protitrežimní informace

Dezinformace jsou běžně definovány jako záměrně šířené nepravdy. V tomto případě jde o záměrně falešné a navíc protirežimní, čímž podrývají oficiální narativy. To je přesně ten druh informací, které se stávají cílem snah o cenzuru a „boj proti dezinformacím“. Mnozí zastánci boje proti dezinformacím se domnívají, že tyto zprávy jsou nebezpečné, protože mohou vést k destabilizaci společnosti a šíření nedůvěry v instituce. Ale otázka zní: kdo rozhoduje o tom, že je informace nepravdivá? Často se ukazuje, že hranice mezi pravdou a lží je jemnější, než bychom si přáli.

Pravdivé protirežimní informace

Tento druh informací je pravdivý, ale režimu nepohodlný. Pravda, která odporuje oficiálním narativům, se často setkává s neochotou být uznána, a někdy je dokonce označována za dezinformaci. Klasickým příkladem je zveřejňování nepohodlných faktů, která vláda či jiné instituce odmítají přijmout. V praxi mohou být tyto informace cenzurovány nebo potlačovány, přestože jde o ověřitelné pravdy. Může se jednat o kritiku vládních rozhodnutí, poukazování na chyby ve zdravotní péči nebo upozorňování na korupci. Pravdivé dezinformace jsou pro autority často nebezpečné, protože zpochybňují jejich pozici a vedou k otázkám ohledně jejich legitimity.

Lživé prorežimní informace

Tento typ informací je nejzajímavější, protože jde o lež, která je v souladu s oficiálním narativem. Často se takové zprávy dostávají do veřejného prostoru jako součást propagandy, která má za cíl udržet veřejnost v určitém způsobu myšlení. Lživé informace mohou zahrnovat přikrášlené statistiky o ekonomickém růstu, zkreslené údaje o válce nebo politických úspěších. I když jsou nepravdivé, často bývají považovány za „oficiální pravdu“, protože pocházejí z důvěryhodných zdrojů. Otázka jejich pravdivosti je často ignorována.

Pravdivé prorežimní informace

Tento typ informací zahrnuje fakta, která jsou v souladu s oficiálním narativem. Zprávy o vládních úspěších, pozitivní statistiky a obecně informace, které podporují aktuální režim, spadají do této kategorie. Takové informace nejsou nutně manipulativní – mohou být objektivně pravdivé, ale jsou především součástí snahy posílit legitimitu vládnoucího systému. Často jsou používány jako kontrast vůči dezinformacím, aby bylo vidět, že stát a média chrání veřejnost před lží a manipulací. Tento typ informací tvoří základ veřejné debaty a je považován za neškodný a důvěryhodný.

Pokud se ponoříme hlouběji do problematiky informací, ať už jde o dezinformace, misinformace či malinformace (účelové šíření pravdivé informace s cílem škodit), vidíme, že boj o pravdu a fakta je mnohem více, než jen o ochraně veřejnosti před lží. Je to o kontrole společnosti. Tím, že režimy a mocenské instituce určují hranici mezi pravdou a lží, získávají možnost ovlivňovat veřejné mínění a zajišťovat si svou pozici.

Kategorické rozdělení informací do čtyř typů nám umožňuje nahlédnout do toho, jak se „pravda“ může stát nástrojem moci. Výzvou dnešní doby proto není jen odhalování nepravd, ale také pochopení, jak a proč jsou některé pravdy potlačovány a jiné povyšovány. V této hře o kontrolu veřejného mínění už nejde jen o „fakta“ samotná, ale o to, kdo má právo je prezentovat a kdo má moc určit jejich legitimitu. A nakonec je na každém z nás, zda se spokojíme s tím, že nám „pravdu“ bude servírovat ten, kdo drží otěže moci.