Když jsem v návaznosti na text Svět utratil biliony za boj s emisemi oxidu uhličitého. Výsledek? Teplota i emise dál rostou připravoval článek o pochybnostech spojených s Green Dealem a znovu procházel příčiny globálního oteplování, narazil jsem na téměř dokonalou – snad až božskou – souhru protichůdných důsledků lidské činnosti.
Člověk udělá něco, co planetu ohřívá, a stejným krokem zároveň spustí proces, který ji ochlazuje. Tato rovnováha je natolik pozoruhodná, že jsem se o ni s vámi musel podělit.
Jedna činnost, dva protichůdné účinky
Lidstvo už přibližně dvě stě let rozšiřuje území, které využívá pro zemědělství, průmysl i výstavbu. Kácí lesy, spaluje dřevo a uvolňuje do ovzduší oxid uhličitý i popel. Obojí přispívá ke zvyšování teploty Země.
Současně však odlesněná území odrážejí zpět do vesmíru více slunečního záření než původní lesní porosty. Při spalování dřeva navíc nevzniká pouze oxid uhličitý a popel, ale také aerosoly. Ty – řečeno poněkud zjednodušeně – zvyšují odrazivost atmosféry i množství oblačnosti, a planetu tak naopak ochlazují.
Člověk tedy jednou a tou samou činností Zemi ohřívá i ochlazuje. Neplatí to pouze pro spalování dřeva. Obdobné protichůdné působení provází také spalování uhlí, ropy a řadu dalších lidských aktivit.
Přestože jsem ateista, při pohledu na tuto souhru si musím říct, že ten, kdo ji vymyslel, odvedl mimořádně dobrou práci.
Potíž nastává ve chvíli, kdy se do tak složitého systému pustí lidé přesvědčení o vlastní neomylnosti. Lidé, kteří cítí poslání ostatní chránit, poučovat a řídit. Chtějí poroučet větru a dešti, upravovat krmné dávky hospodářských zvířat s cílem snížit emise metanu a určovat lidem, co si mají oblékat a kolik smějí doma topit.
S bohulibými úmysly a arogancí sobě vlastní prosazují opatření, jejichž důsledky mohou – a příliš často také musí – dopadnout jinak, než zamýšleli.
Dobré úmysly, přehlédnuté důsledky
Na počátku průmyslového věku lidé bez větších zábran spalovali prakticky všechno, co hořelo. Do ovzduší vypouštěli oxid uhličitý, popel i saze. Globální oteplování se tehdy projevovalo natolik nevýrazně, že bylo možné značnou část zaznamenaného růstu teploty připisovat zdokonalování měřicích metod.
Od určitého okamžiku však začala rychlost oteplování výrazně stoupat. Omlouvám se těm, kteří jsou přesvědčeni, že globální oteplování neexistuje, ale tento vývoj nelze přehlížet. Pozoruhodné je, že se počátek zrychlování časově shoduje s nástupem ekologického aktivismu.
Nechci tím odsuzovat všechny ochránce životního prostředí. Věřím, že většina z nich lidstvu skutečně pomáhá. Stačí však několik lidí přesvědčených, že všemu rozumějí lépe než ostatní. Nedomyslí vedlejší dopady svých opatření, neprověří všechny souvislosti – a z dobře míněného kroku vznikne nový problém.
Jedním z prvních takových zásahů byl boj proti spalování nekvalitního uhlí a následné odsiřování elektráren. Zrychlování růstu globální teploty tomuto období přesně odpovídá.
Uhlí se spalovalo dál. Popílek a saze snižovaly odrazivost zemského povrchu, který kvůli tomu pohlcoval více tepla. Současně však byla narušena „božská rovnováha“ vedlejších účinků spalování uhlí. Síry se do ovzduší dostávalo podstatně méně, takže ubývalo částic zvyšujících odrazivost mraků a zmírňujících oteplovací účinky spalování fosilních paliv.
Snaha chránit přírodu a lidské zdraví byla nepochybně vedena dobrými úmysly. Protože však její autoři nedohlédli všechny důsledky, urychlili globální oteplování o desítky procent.
Z této zkušenosti se nepoučili. Ve jménu ochrany zdraví a životního prostředí následně změnili složení pohonných hmot – opět se stejným výsledkem. To, co se však odehrálo během posledních deseti let, překonalo všechno předchozí.
Čistší ovzduší, rychlejší oteplování
Před deseti lety dosahovala globální energetická nerovnováha Země – tedy množství energie, které v planetárním systému zůstává a způsobuje oteplování – přibližně 400 terawattů. Podle posledních měření z roku 2025 je bezmála trojnásobná.
Tento skokový nárůst nezpůsobilo zvyšování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. To je odpovědné sotva za jednu desetinu změny. Nevysvětlují ji ani vyšší emise metanu z chovu hospodářských zvířat nebo z tajícího permafrostu.
Jedinou příčinou jsou nařízení Evropské unie a Světové námořní organizace, která dramaticky snížila obsah síry ve výfukových plynech námořní dopravy. Tím zásadně proměnila způsob, jakým se nad oceány vytváří oblačnost.
Tato série rozhodnutí sama způsobila zvýšení energetické nerovnováhy Země o 30 procent. Další díl odpovědnosti nese Čína a rozvojové země, které se rovněž rozhodly chránit ovzduší a začaly ve velkém odsiřovat své elektrárny.
Důsledky těchto opatření lze měřit. Právě proto je mohou jejich zastánci jen obtížně zpochybňovat.
Na závěr se tedy obracím s naléhavou prosbou ke všem, kteří jsou přesvědčeni, že přesně vědí, jak zachránit svět, a cítí k tomu jakési vyšší předurčení: nepouštějte se do jeho záchrany dříve, než prověříte veškeré důsledky svých rozhodnutí.
Než zakážete plastová brčka, zjistěte, jakou ekologickou stopu zanechávají jejich papírové nebo bambusové náhrady. Než vynaložíte stovky miliard na další opatření, nechte jeho účinnost i vedlejší dopady opakovaně posoudit někým, kdo není placen z vašich grantů ani ekonomicky spojen s firmou, která na jeho zavedení vydělá.
Složitost přírodních procesů dalece přesahuje jednoduché politické představy o příčinách a následcích. Než proto začneme svět opravovat, měli bychom si být jisti, že jsme vůbec pochopili, jak funguje.
A především bychom měli odolat pokušení zasahovat Pánu Bohu do jeho práce. Jak by řekl klasik: jeho práci obdivuji – a to jsem ateista.
