V čekárně Protonového centra v Praze se každý pracovní den od časného rána do večerních hodin střídají desítky lidí. Čekají na zevrubné vyšetření, aby lékaři posléze mohli určit, zda jejich typ a rozsah rakovinových buněk je vhodný pro léčbu protonovými paprsky. Ať je den či noc a jakékoliv počasí, generování protonových paprsků řízené tamními jadernými fyziky přesměrovávaných podle připravených pacientů na čtyři pracoviště v moderním centru vyžaduje soustředěný svazek paprsků na nemocnou část těla pacienta s výkonem 700 kW. To je kupříkladu výkon najednou zapnutých 35 běžných žehliček. Po pozitivním vyšetření, že protonová léčba je vhodná, nastupuje oslovení zdravotní pojišťovny konkrétního pacienta, zda uvolní finanční prostředky. Moderní medicína je velmi drahá – měsíční protonová terapie velmi časté rakoviny prostaty přijde na 750 000 korun. Budoucí pacienti se ale nemusí nejmodernější neinvazivní léčby v Protonovém centru v Praze dočkat. Je to přitom jediné obdobné pracoviště ve střední a východní Evropě, které od svého spuštění v roce 2012 zásadně pomohlo vyléčit z rakoviny na 16 000 lidí. Proč? Pokud se v Česku i celé Evropské unii prosadí zelená ideologie tzv. nerůstu a sázky na dominanci občasných, přerušovaných a nespolehlivých solárních a větrných zdrojů energie, nebude to možné. A to nejen z důvodu nedostatečnosti spolehlivých zdrojů energie, ale hlavně proto, že celé společnosti dojdou peníze.
Evropská unie se chlubí, že stále více elektřiny pochází z tzv. obnovitelných (pravdivější je termín „občasných“) zdrojů elektřiny (OZE). To je sice pravda, ale přitom dochází k obrovské manipulaci veřejnosti. Vždy se uvádí podíl na energetickém mixu a souhrnná čísla za celý rok, ovšem ani slovo o tom, že v energeticky nejnáročnějších zimních měsících je nejen u nás v ČR podíl OZE, které by byly bez rozsáhlého systému dotací ekonomicky mrtvé, marginální, často téměř zanedbatelný. Příklad: již 4,5 GW instalovaných v solárních elektrárnách (FVE) v Česku (tedy jmenovitý výkon větší než naše obě jaderné elektrárny) se dle čtvrtletní zprávy Energetického regulačního úřadu podílelo na čisté výrobě elektřiny v říjnu 2025 z 2,1 % a v prosinci z 1,2 %. U větrných elektráren (VTE, 0,37 GW) to byl loni v listopadu podíl 0,9 % a v prosinci 0,8 %. I když se má jejich výkon dle zelených plánů znásobit u FVE na 10,1 GW a u VTE na 1,5 GW, i předpokládané násobky těchto marginálních cifer jsou pro soustavu téměř zbytné.
Ale co se stane, když Česku v dohledné době vypadne kapacita z uhlí, dosud asi z 40 % nehraditelný zdroj elektřiny a tepla (viz přehled ERÚ)? Stane se tak dříve či později pod tlakem dekarbonizační ideologie EU, která trestá tyto zdroje zničujícími emisními povolenkami (ETS1). V roce 2024 dle zprávy Evropské unie vygeneroval systém EU ETS zdaněním fosilní energetiky a náročného průmyslu v EU asi 38,8 miliardy eur (cca 950 miliard korun). Tyto formy emisních daní propojené se spekulativními zisky různých soukromých fondů i osob pak byly rozděleny nejagilnějším zeleným lobbistům, v prvé řadě pak na instalaci a provoz OZE.
Vedle fantasmagorických plánů ohledně nesmírně drahých bateriových systémů či produkce nepřijatelně cenově drahého zeleného vodíku pak mají zelení ideologové také recept: lidé a firmy se musí přizpůsobit (demand size response). Zjednodušeně řečeno zapínat průmysl a spotřebu domácností podle toho, zda svítí slunce na solární panely a zda fouká vítr na vrtule větrných monster. Zcestné? Jistě, ale jsou to oficiální proklamace vedení EU a zelených propagandistů ve členských zemích EU včetně Česka. S tím je spojena také zelená ideologie oddělení spotřeby a růstu hospodářství (decoupling). Prý dostatečně zelená ekonomika může dále růst a přitom spotřebovávat méně energie. Myšlenka, že HDP a spotřeba energie, které po celou historii průmyslové civilizace rostly společně, se nyní mohou ubírat opačným směrem, je naprosto zcestná, mylná a zločinná.
Ovšem decoupling je jen průhlednou zástěrkou. Zelení ideologové jdou ještě dále, protože v zájmu záchrany prý hořící planety vinou oteplování zaviněné sodovkovým plynem CO₂ (s podílem 0,04 % na složení atmosféry Země) je třeba zastavit a zvrátit hospodářský růst. A tak klíčová zelená extremistická organizace v ČR Hnutí Duha v reakci na válku v Perském zálivu s dopadem na ceny ropy a zemního plynu nedávno agilně vydala dokument pod názvem Plán energetické obrany s podtitulkem „Jak zvýšit odolnost Česka proti výkyvům cen ropy a plynu“. Nijak v tomto papíru, na hony vzdálenému faktům, číslům a fyzikálním zákonům, nepřekvapí, že zelení extremisté požadují ještě větší zástavbu naší republiky solárními panely a obřími větrnými elektrárnami. Bezostyšně lžou o jejich láci, která v konfrontaci s úplnými systémovými náklady (zálohy, úložiště, nové sítě atd.) z nich dělá úplně nejdražší a nejméně efektivní zdroj energie.
Jako bychom před nosem neměli varovný příklad sousedního Německa, které má v běžný pracovní zimní den zátěž své elektrizační soustavy 70 GW, přičemž na jeho pokrytí už vybudovalo za instalační a provozní dotace jmenovitý výkon 210 GW v solárech, větrnících a také v biomase. Ty se ovšem v zimních měsících se svými občasnými schopnostmi produkce nepotkávají se spotřebou. A tak Německo nadále živí a rozsáhle dotuje v rezervě 31 GW v uhlí a 37 GW v plynu a má ty ideologicky stigmatizované emise CO₂ po 20letém zápase za 600 miliard eur (15 bilionů korun) jen asi o třetinu nižší než Česko. Aby elektřina v zemi jakž takž fungovala a byla cenově únosná pro průmysl, německá vláda ji nyní ročně dotuje částkou 55 miliard eur (zhruba 1,35 bilionu korun). Ostatní svět ovšem ideologickou zaťatost Evropy ignoruje a rozvíjí své energetické potřeby na základě standardních zdrojů z ropy, zemního plynu a uhlí.
Tisíce malých ševců místo jednoho Bati
Samozřejmě Hnutí Duha prosazuje „samozásobení“ domácností, obcí a firem „vlastní“ elektřinou (viz realita v tabulce zimní produkce elektřiny v Česku z OZE). Přeneseno z energetiky na příkladu výroby bot: kdyby se reinkarnoval Tomáš Baťa, naši zelení soudruzi by mu zavřeli jeho efektivní továrnu a znovu instalovali po celé republice tisíce malých ševců. Samozřejmě by jim za dotace zřídili ševcovské dílny (lokální výrobny elektřiny), z veřejných prostředků by k nim nechali postavit komunikace (elektrické sítě), pak by jim dotovali materiál (provozní dotace), a nakonec by dotovali spotřebitelům příliš draho vyrobené boty (elektřinu z OZE). Hnutí Duha samozřejmě požaduje „mobilizovat“ výrobu obnovitelného plynu z biologicky rozložitelných odpadů jako přímou domácí náhradu fosilního zemního plynu. To znamená zřejmě velmi aktivně využívat domácí kadibudku a příslušné hnojiště, na něž asi bude svážena z polí produkce biomasy místo potravin.
Pátý odsek pod výmluvným názvem „Protiútok na drahou ropu skrze veřejnou, komunitní, cyklistickou a pěší dopravu a podporu elektromobility“ je snad „nejvýživnější“ pasáží tohoto zeleného paskvilu. Nepochybně navazuje na jednání mezirezortní komise vlády Petra Fialy, která měla české občany připravit na očekávanou „dopravní chudobu“ po zavedení nových emisních povolenek ETS2, mj. se zásadním růstem cen benzínu a nafty. Jednoznačným cílem těchto návrhů je vyhnat lidi od volantů aut se spalovacími motory na kolo či raději na chůzi pěšky, případně maximálně do prostředků hromadné dopravy, a rozvinout dotovanou elektromobilitu. Z baterií elektroaut (jejichž životnost se tím samozřejmě zásadně sníží) se má pak zpětně kompenzovat případný a spíše pravidelný deficit elektrické energie, přičemž tato auta musí být provozována jen na elektřinu z OZE. Kamionová doprava má být tvrdě penalizována růstem mýtného, protože prý náklaďáky jezdí neúčelně poloprázdné sem a tam po Evropě. Hnutí Duha poukazuje na svou spolupráci s dalšími zelenou extremistickou organizací Greenpeace ČR, kdy by podle jejich společné „analýzy“ z roku 2021 prý bylo možno Česko do roku 2050 úplně zbavit závislosti na zemním plynu a ropě. Ovšem z ropy pochází 6000 produktů naší každodenní spotřeby a je také otázkou, jak máme vyrábět umělá hnojiva pro výživu lidstva. Asi nebudou potřeba. Ani hnojiva, a pak ani lidi…
V závěrečné části Hnutí Duha samozřejmě prosazuje úplné propojení Evropy dálkovými elektrickými sítěmi, po nichž může sem a tam putovat zelená elektřina po celém kontinentu, aniž by se samozřejmě zabývalo náklady. Pokrytecká je jeho výzva k evropské „soběstačnosti v průmyslu a surovinách“, jako kdyby členové Hnutí Duha a jejich sympatizanti nestáli v posledních desetiletích doslova na barikádách, aby znemožnili jakoukoliv novou průmyslovou, či dokonce důlní a těžební aktivitu.
Hnutí Duha ve svém dokumentu zcela záměrně nepíše nic o jaderné energetice, kterou se minulá i současná vláda ČR zavázali intenzivně budovat. Hnutí Duha bylo a je zásadně proti jádru. Je přece jasné proč: efektivita a vysoká návratnost jaderných elektráren naprosto deklasuje nutnost masivní výstavby neustále nových OZE s 3-4 krát kratší životností než moderní jaderné bloky, přičemž ve spojení zejména s obřími větrnými elektrárnami je patrné obrovské mrhání surovinami a přírodními zdroji s těžkou budoucí ekologickou zátěží, např. v podstatě nerecyklovatelných lopatek 250 metrů vysokých monster s negativním dopadem hluku a infrazvuku na lidi a faunu v okolí.
Hlavním ideologem pro členy spolku Hnutí Duha a jejich sympatizanty je zřejmě německý univerzitní profesor Helge Peukert, jehož 66 naprosto radikálních, zcestných a doslova obludných požadavků se stalo jakýmsi ideovým manifestem protestního hnutí „Poslední generace“. Ta se proslavila lepením na silnice a ničením uměleckých děl. Oblíbeným požadavkem je také zvrácení hospodářského růstu („degrowth“). Peukertovými požadavky byli šokováni i jinak většinově prozelení Němci s tím, že ekonomická elita země jeho recepty označila za „totalitního program“ s tím, nerůst je neslučitelný se svobodou a demokracií.
Peukert si stanovuje tři cíle: snížit spotřebu energie na polovinu, snížit toky materiálů o 90 procent a ukončit veškeré využívání půdy – to vše do pěti let. Tvrdí, že těchto cílů nelze dosáhnout při dnešní úrovni výroby a spotřeby, a to ani s úplným přechodem na obnovitelné zdroje energie. Z jeho plánu radikální přestavby ekonomiky a společnosti lze vybrat jako největší „perly“ tyto: snížení všech emisí skleníkových plynů v EU na nulu do roku 2035; omezení spotřeby benzinu a nafty v soukromém sektoru na 500 litrů na osobu za rok, snížení na nulu do pěti let; bezplatná místní i dálková veřejná doprava; všechny lety do 1000 kilometrů a nad 3000 kilometrů jsou zakázány; lety budou omezeny na jeden zpáteční let na osobu za rok, za dalších pět let bude povolen pouze jeden let každé tři roky; maximální příjem se rovná desetinásobku minimální mzdy; zavedení vysoké daně z majetku a dědické daně („možná omezení maximálního povoleného majetku“); daň z CO₂ ve výši pěti procent ročního příjmu za každou tunu CO₂ nad rámec spotřeby dvou tun CO₂ na osobu; v zásadě by měla být veškerá nová stavební činnost zakázána; příděl energie na množství na občana dostatečné k vytápění 45 metrů čtverečních obytné plochy na 20 stupňů; výrobní odvětví mají být z velké části „omezena“: automobilový průmysl, chemický průmysl, fosilní paliva, těžba dřeva, hnojiva, kovy a finanční sektor; reklamní displeje na ulicích jsou zakázány; výlohy obchodů nebudou v noci osvětleny; zákaz konzumace masa a uzenin nebo přídělový systém na „nízkou, maximální kvótu na osobu“; nejméně 20 procent rozlohy Německa se stane ekozónami, kde nebude žádná uzavřená půda, žádné silnice ani žádná města. V doprovodném rozhovoru pro OXI se Peukert také zabývá otázkou, zda by jeho požadavky vedly k ekodiktatuře. Namítá, že existují příklady dosažení zaměření na hlavní cíl za „rozumně demokratických podmínek“, jako bylo řízení státu za války či za covidové pandemie.
Strategie nerůstu znamená kolaps civilizace
Když se našinec opět nadechne po úleku z toho, jak někdo může v demokratické zemi beztrestně vystoupit s takovým katalogem rozbití demokratické struktury státu a svobody jeho občanů, nepochybně si vzpomeneme, co jsme v naší sféře sovětského bloku zažili, případně předtím za nacismu. A také o jakých hrůzách, masivních popravách, genocidě a manipulaci s miliony životů jsme se postupně dovídali. Strategie nerůstu jednoznačně znamená kolaps naší civilizace a její návrat o stovky let zpět. České zdravotnictví ročně stojí už 400 miliard korun a bez fungující ekonomiky nebude dostupná nejen moderní, ale i běžná péče. Totéž platí pro veřejné školství, finančně náročný sociální stát, infrastrukturu a v neposlední řadě pro bezpečnost občanů doma i navenek vůči externím hrozbám. Čím chtějí věrozvěstové zeleného dobra např. nahradit 100 miliard daňových příjmů českého státu ročně z prodeje benzínu a nafty?
Evropská unie ve zcela ojedinělém a osamoceném projektu bojuje proti oxidu uhličitému způsobem, který je ovšem roven deindustrializaci. Úspory a nové technologie, často ještě jen v plenkách a hlavách zelených ideologů, přinesly daleko menší pokles emisí než zánik těžkého a energeticky náročného průmyslu a uhelné energetiky. Podle zprávy Evropské agentury pro životní prostředí z 15. dubna se emise skleníkových plynů v Evropské unii snížily o 40 % pod úroveň z roku 1990. To vypadá pozitivně jen do doby, než se podíváme na dopad těchto kroků na ekonomiku zemí EU. Podíl EU na světovém HDP se od roku 1990 postupně snižoval (o 30-40 %). Evropa zažívá pomalejší růst, demografické problémy a ztrátu konkurenceschopnosti v technologickém sektoru. V nominálním vyjádření je ekonomika EU menší než USA a podle dat z posledních let je velmi těsně následována (nebo již překonána) Čínou.
Když ale například mimounijní Velká Británie tvrdí, že její emise uhlíku od roku 1990 klesly, počítá pouze to, co se spálí uvnitř země. Nezapočítává energii obsaženou v oceli, cementu, elektronice a průmyslových výrobcích, které dováží masově z Číny, kde tvoří uhlí 60 % tamní energetiky. Britský statistický úřad zjistil, že emise založené na celkové spotřebě ve Velké Británii byly o 37 % vyšší než emise při výrobě v zemi. Británie a také řada zemí EU prostě přenášejí ve stále větší míře „špinavou“ emisní výrobu do zahraničí.
Autor těchto řádků na základě své osobní novinářské otřesné zkušenosti s dopady vlády maoistických Rudých Khmerů v Kambodži v 70. letech a doznívající občanské války dalších 25 let proto ideology zelené transformace EU nazývá „Zelenými Khmery“. Jak se liší Paukertovy recepty od toho, co udělal Pol Pot (vystudovaný v Paříži a Pekingu) a jeho zabijáci v Kambodži? Zničili průmysl, dopravu, inteligenci, peněžní směnu a lidi živořili jen v zemědělských komunách s prací motykou od slunka do slunka. Přitom vyvraždili za 44 měsíců tři ze sedmi milionů Kambodžanů. Ano, z Kambodže se stal první bezemisní stát na světě… Neslyšíme všude kolem sebe, že osm miliard lidí na této planetě je moc, když každý průměrný dospělý člověk dle fyzické zátěže za rok vydechne zhruba 240-365 kg? A teď si to vynásobte miliardou lidí, která by mohla/měla být zbytná, když už mají masově vymizet krávy říhající metan.
Ano, až k takovým závěrům evokujícím v našem životním prostoru strašlivé „konečné řešení“ v podobě genocidy Židů německým nacismem můžeme dojít. Radikální zelená ideologie je těsně spjata s fanatismem a zatím nenaplněnou touhou po naprosto radikálním překopání a hlavně násilném ovládání společnosti. Proto je možné ji označit dokonce za „obyčejný zelený fašismus“. Každý, kdo si chce zanalyzovat, jak se rodí takový hrůzný systém, a hlavně jak je opakované touze nových tyranů po světovládě a utopení svobod v krvi možno zabránit, by se měl (opět) podívat na vynikající dokument sovětského režiséra Michaila Romma z roku 1965 „Obyčejný fašismus“. Odtud autor čerpal inspiraci pro název svého článku. Je to o to důležitější, že dnešní evropský politický establishment je očividně a nebezpečně shovívaví vůči extrémní levici, kdežto reálné konzervativní politické strany a hnutí napravo od sebe nálepkuje jako „krajní pravici“.
Čtěte také:
Příznivci větrných elektráren soustavně nemluví pravdu
Kdo je proti stavbě větrníků, není proruský
Green Deal zabíjí!
