Od svobody k propagandě

Mohou si za to na prvním místě sama média. Pro rostoucí počet lidí jsou nedůvěryhodnými proto, že se novináři zpronevěřili nejdůležitějším žurnalistickým zásadám. Ty nejsou obsaženy v nějakých redakčních „etických kodexech“, které se dostaly do módy právě v čase, kdy se pevné zásady novinařiny začaly bortit. Hluboký pád médií od důvěryhodnosti kolem osmdesáti devadesáti procent k současným třiceti, přičemž pád dále trvá, probíhal ve třech etapách, které je možné zjednodušeně nazvat jako podvolení, propaganda, cenzura.

Podvolení agresivním menšinám

S pádem železné opony oslavovali lidé nejen rozšíření svobody do středu a na východ Evropy, ale také konec jedné extremistické, totalitní levicové ideologie. Jásot byl předčasný. Extrémní levice nezmizela, jen změnila taktiku. Dříve její zastánci vnucovali společnosti své utopie prostřednictvím politických stran, zejména komunistických. V totalitních zemích to šlo, v demokratických moc ne. Proto po bankrotu „tábora míru a socialismu“ extrémní levičáci radikálně změnili taktiku. Začali houfně vstupovat do existujících aktivistických úderek nebo zakládali nové. Dnes je pro ně vžitý název „neziskovky“. Ty se hrozily zodpovědnosti, proto své politické cíle neprezentovaly jako politický program, ale „boj za lidská práva“, či hlavně za „práva menšin“.

Zastánce našli aktivisté v médiích, nejdříve logicky v těch levicových. Oni rozjeli ve velkém celé vlny ostouzejících nálepkovacích kampaní. S těmito bolševickými metodami vnesli aktivisté v neziskovkách a v médiích do společnosti další kladivo na normální, nepodvolené lidi – takzvanou politickou korektnost. Nejednalo se přitom o žádnou korektnost, ale nařizované klamání či vyložené lhaní, tedy o učebnicovou nekorektnost.

Kapitulace před islámem

Začalo to ale ještě dříve. Po druhé světové válce chyběly v evropských továrnách a službách miliony lidí, povražděných a zmrzačených. Do západních zemí proudili legální i nelegální migranti z Afriky a Blízkého východu, hlavně muslimové. Většina z nich chtěla jen pracovat a zabezpečit své rodiny. Nikoli všichni. Počet radikálních islamistů narůstal stejně rychle, jako tomu bylo v jejich mateřských zemích, kde docházelo k silné islámské obrodě.

Tehdy již byli novináři natolik podvoleni ideologii „politické korektnosti“, že vztekle okřikovali každého, kdo si dovolil poukazovat na fakt, že muslimská migrace přináší mnohem více problémů než přínosů. Novináři a politici, upozorňující na zhoršující se bezpečnostní situaci, rozdělenou společnost, vymazávání evropské kultury a totalitní choutky islamistů byli (a stále jsou) označováni přinejlepším za „kontroverzní“ nebo „krajně pravicové“. Aniž si to novináři řádně uvědomili, islamismus zvítězil. Kapitulovala před ním nejdříve média – nejen levicová, ale postupně i středová, a dokonce i ta, která se stále ještě označovala za „pravicová“ – a posléze i většina politiků. Na islámu si aktivisté, kterých už v té době bylo všude plno, vyzkoušeli, že politiky a veřejnost je možné onálepkovat, zastrašit, ukřičet.

Propaganda ideologických zájmů menšin

Rok od roku pracovalo v médiích stále více aktivistů, jejichž metou nebyla pravda, co nejvěrohodnější a co nejnestrannější popis situace, ale prosazení své ideologické víry. Namísto novinařiny začali praktikovat propagandu.

Velkou zkouškou novinářů byla takzvaná válka s terorismem. V té se jasně ukázala připravenost mnoha západních médií upřednostnit propagandu před informováním veřejnosti. Nestoudné lhaní nejvyšších amerických a britských představitelů o důvodech přepadení Iráku bylo valnou částí médií šířeno jako „písmo svaté“. Média si zvykla na ostře černobílé vidění, dělení muslimů na ty „normální, hodné“, kteří nesměli být kritizováni prakticky za nic, a na „radikální islamisty“, kteří museli být kritizováni úplně za všechno.

Potom přišly šoky. V březnu 2004 bomby teroristů ve vlacích na španělském nádraží Atocha zabily skoro dvě stovky lidí. Ve stejném roce na podzim byl v Amsterodamu ubodán muslimským fanatikem režisér, dokumentarista Theo van Gogh za natočení dokumentu, který kriticky nahlížel na zacházení se ženami v islámských společnostech. V zimě 2006 byly zveřejněny karikatury proroka Mohameda. Následovaly mohutné demonstrace v muslimských zemích i v evropských městech. Na desetitisícové demonstraci v Londýně byla veřejně nesena hesla jako: „Zabíjejte ty, kteří urážejí islám“, „Evropo, připrav se na nový holocaust“, „Bin Ládin je cesta“, „Do pekla se svobodou slova“, „Za tohle budeš, Evropo krvavě platit…“.

Namísto toho, aby všichni, kdo otevřeně vyzývali k vraždění, byli pozatýkáni, rozjela se v evropských médiích debata o tom, že by svoboda slova měla být, přece jen, ehm, tak nějak asi alespoň trochu korigována. Nikoli však svoboda slova islamistů vyzývat k vraždám, ale svoboda kritizovat islám… I novináři, kteří zatím nepropadli nějakému ideologickému bláznovství, začali přijímat dobrovolně autocenzuru.

Cenzoři a udavači

Po přijetí autocenzury to šlo s médii rychle z kopce. V roce 2014 přišlo neuvěřitelně tendenční informování o ukrajinském euromajdanu. Většina médií se už ani netajila s otevřeným šířením promajdanovské propagandy.

Následovala migrační krize, při které valná část novinářů šířila multikulturalistickou propagandu. A tvrdě nálepkovala všechny, kteří chtěli poctivě informovat. Krátké vzepětí touhy po svobodě slova nastalo v lednu 2015 po brutálním útoku islámských extremistů na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Nicméně se záhy ztratilo v pokřiku propagandistů, poté Evropa otevřela vrata dokořán a přijala všechny migranty, kteří o to projevili zájem.

Další etapou úpadku byla takzvaná covidová krize 2020–2021. Média servilně ke státní moci zavírala oči před zcela průkaznými fakty, bez mrknutí oka cenzurovala i ty nejlepší odborníky, kteří si dovolili nesouhlasit s rozhodnutím podprůměrných státních úředníků.

Na covidovou krizi navázala válka na Ukrajině od února 2022, kdy už od samého počátku mainstreamová média vědomě odmítla informovat a jen otrocky přebírala ukrajinskou propagandu. V souvislosti s válkou na Ukrajině se také poprvé od listopadu 89 začali čeští politici otevřeně angažovat v obnovení těch nejhorších komunistických nešvarů – likvidaci nepohodlných médií, cenzuře a podpoře udavačství.

Fakt, že rostoucí množství novinářů propadalo postupně ideologii na úkor zdravého rozumu a poctivého informování, by nebyl pro Západ katastrofou. Pokud je v demokratické společnosti přísně chráněna svoboda slova, pak ideologizace jednotlivců ani celých médií nepředstavuje zásadní problém, neboť každý čtenář, divák či posluchač má možnost vybrat si zdroje informací a způsoby jejich prezentace, k nimž ho jeho srdce táhne. Skutečné zlo začalo ovládat demokratický Západ ve chvíli, kdy aktivisty v médiích a v politice napadlo, že informace je nutné třídit podle ideologických klíčů.

Právě takto zahynuly všechny novodobé demokracie – nejdříve byly kádrovány názory, potom informace, posléze lidé. Ti byli peskováni, uráženi, zakazováni, a nakonec zavíráni nebo popravováni. Pokud dopustíme ztrátu svobody slova u nás, pak demokracie padne. A obrovskou vinu na tom budou mít právě média, jakkoli prudce ztrácejí důvěryhodnost.