Operace Venezuela aneb Vzkříšení velkého klacku

Maduro vs. Trump - ilustrační foto
Maduro vs. Trump - ilustrační foto. Zdroj: Shutterstock

Historie se neopakuje, ona se rýmuje. Barvitý projev tohoto fenoménu máme nejen díky masmédiím – ač třeba zrovna ropně tryská na druhé straně světa – docela na dosah. Bolívarovská republika Venezuela se stala obětí tentokrát opravdu naprosto nevyprovokovaného útoku, který připomíná onen český sitcomový vtip, že američtí geologové provedli v nejmenované zemi úspěšný průzkum a zjistili tam rozsáhlé porušování lidských práv. I když zrovna Trump dává přednost šermování narkomafiemi.

Stávající předák USA je znám tím, že touží obnovit zahraniční politiku „velkého amerického klacku“. Což z psychologického hlediska patrně konvenuje též s jeden čas zdůrazňovaným porovnáváním velikosti jeho vlastního a Kim Čong-unova jaderného tlačítka…

Ohledně koncepce rozpínavého zastrašování se Bílý dům evidentně vrací ke klasikům novosvětského imperialismu. Když prezident Theodore Roosevelt před více než stoletím formuloval svou zahraničněpolitickou koncepci „mluv tiše a v ruce drž pořádný klacek“, nebyl to vpravdě žádný projev diplomatického minimalismu. A evidentně jde o dodnes pádnou inspiraci.

Páně Rooseveltův ambiciózní cynismus se naplno projevil v roce 1902, když evropské mocnosti uvalily námořní blokádu právě na Venezuelu. Americký vůdce tuto vojenskou akci oproti očekáváním Caracasu pouze formálně odsoudil, avšak ze zkušenosti vytěžil maximum pro budoucí výboje vlastního státu. O dva roky později totiž přišel s takzvaným Rooseveltovým dodatkem k Monroeově doktríně.

V něm USA ještě rozšířily svou vizi mezinárodního četníka, dohlížitele „zadního dvorku“, majícího právo zasahovat kdekoliv v Latinské Americe. Náhle stačilo, pokud tamní země „poruší závazky či poškodí své vztahy vůči civilizovaným zemím“.

Půlnoční kladivo

Gumově pružnou definicí si tehdy doširoka otevřely brány k desítkám let intervencí, převratů, dosazování loutkových vlád a podpory teroru. Stojí zde za zmínku, že vnuci Theodora Roosevelta působili jako důstojníci CIA. Například v operacích proti Sýrii, Iráku nebo Íránu, který Trump nechal minulý rok též zcela nezákonně – ale stejně bombasticky jako teď Venezuelu – bombardovat. Tehdy na ropou oplývající blízkovýchodní zemi dopadlo Půlnoční kladivo. Úder, jež americký první občan nezapomněl velkohubě chválit jakožto „jeden z nejúspěšnějších v historii“…

Dnešní dění kolem Caracasu, směřující ke kontrole obrovských energetických zdrojů i zastrašení (potenciálních) klientů či konkurentů, není ničím jiným než aktualizovanou verzí starých receptů. A to včetně unášení čelních nepřátelských politiků do zahraničí. Spojené státy tak učinily například při invazi do Panamy. Koneckonců kráčí o techniku, co známe „díky péči“ konkurenční velmoci také my.

Donald Trump skutečně hledá inspiraci svých geopolitických kroků v dějinách. Třeba v předchůdci Rooseveltovi. Jen s tím rozdílem, že on potichu mluvit prostě neumí. Ani nechce. Jeho fanfarónský pokřik je možná někdy tou nejdůležitější složkou velké hry.

Čtěte také:
Napadlo někoho, že by Trump mohl mít pravdu?
Opouští Trump Evropu, nebo ji zachraňuje?
Mezi Zelenským a Putinem aneb Proč Trumpova nepředvídatelnost není náhodná

Líbí se vám článek?

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >