Opouští Česko parlamentní demokracii a míří k prezidentskému systému?

Je ironií dějin, že největším ohrožením parlamentní demokracie od vzniku samostatné republiky nyní představují takzvaní liberální demokraté, kteří za nedemokraty označují všechny ostatní. S jejich podporou a přičiněním totiž nyní, sedm týdnů po volbách do Poslanecké sněmovny, prezident Petr Pavel, kariérní komunista a bývalý rozvědčík Varšavské smlouvy připravovaný na působení na Západě, zkouší zásadním způsobem přepsat nejen Ústavu ČR, ale též výsledek voleb. Pokud se mu to podaří, pak parlamentní demokracii v dnešní podobě vystřídá jiná forma vlády, v lepším případě prezidentská demokracie.

Neschopnost akceptovat výsledek voleb

Petr Pavel relativně pozdě – teprve 27. října 2025 – pověřil Andreje Babiše, předsedu vítězného hnutí ANO, sestavením vlády, a naplnil tak jednu z ústavních zvyklostí, kterou je pověření předsedy vítězné politické strany či hnutí jednáním o sestavení vlády. Důvody tohoto otálení s pouhým pověřením Andreje Babiše prezident nikdy neuvedl, ačkoliv k nim nebyl důvod, neboť již 4. října 2025 po sečtení 98 % hlasů bylo zřejmé, že pětikoalice vyšla z voleb poražena s 92 mandáty, zatímco opoziční strany a hnutí získaly pohodlnou většinu 108 mandátů, a ještě ten den proto byla zahájena jednání hnutí ANO s Motoristy sobě a SPD o nové vládě.

Podotýkám, že například prezident Václav Klaus pověřil Mirka Topolánka jednáním o sestavení vlády již 5. června 2006, tedy dva dny po sečtení hlasů, aby maximálně urychlil vznik nové vlády a tím i zkrátil období politické nestability v zemi. Prezident Miloš Zeman pověřil Andreje Babiše jednáním o sestavení vlády 31. října 2017, tedy deset dní po sečtení hlasů. Až v roce 2021 trvalo Miloši Zemanovi měsíc od sečtení hlasů, než pověřil jednáním o sestavení vlády Petra Fialu. Důvodem opožděného pověření však byl Zemanův zdravotní stav, který se zhoršil již před volbami, a jeho následná více než třítýdenní hospitalizace.

Mám za to, že důvodem Pavlovy liknavosti je volební porážka trojkoalice SPOLU, jejímž byl kandidátem v prezidentské volbě. Neschopnost (nejen) prezidenta, ale též jeho přítele po boku a dalších poradců akceptovat výsledek voleb, které přes veškeré předchozí obavy z manipulace hlasováním vládou Petra Fialy proběhly řádně, se projevuje ve snaze co nejvíce zkomplikovat povolební jednání.

Cílem prezidenta je buď vládní koalici rozložit ještě dřív, než bude moci požádat o důvěru sněmovnu, anebo si alespoň vynutit, aby nová vláda v zásadě nepřinesla žádnou zásadní změnu v klíčových tématech vlády Petra Fialy, ačkoliv občané volili opoziční strany právě proto, že se stávající politikou byli zásadně nespokojeni. V obou případech to znamená nejmenovat premiérem Andreje Babiše, ale někoho jiného. Přímý důkaz zatím chybí, ale nepřímým důkazem jsou požadavky prezidenta na budoucího premiéra Babiše a na jeho vznikající vládu, při kterých prezident republiky překračuje Ústavu, ignoruje zákony a vysmívá se vůli voličů vyjádřené ve volbách do PS.

Pro připomenutí: Andrej Babiš je předsedou politického hnutí, které obdrželo celkem 34,51 % hlasů (1 940 507 hlasů voličů). Je to druhý nejlepší výsledek politické strany či hnutí ve volbách do PS od roku 1989, neboť ani ve volbách v roce 2006 neobdržela ODS ani ČSSD vyšší počet hlasů (byť ODS obdržela vyšší procento hlasů). Vyšší počet hlasů, a to ve volbách do federálního shromáždění ČSFR roku 1992, obdržela na území ČR pouze koalice ODS a KDS, která získala 2 168 421 hlasů. Důsledkem drtivého vítězství hnutí ANO (druhá na pásce, koalice SPOLU, konglomerát tří politických stran, získala pouhých 1 313 346 hlasů) je nemožnost sestavení většinové vlády bez účasti hnutí ANO a současně bez nutnosti vytvořit novodobou „národní frontu“ prakticky všech zbylých stran, tvořenou celou pětikoalicí a buď Motoristy sobě, nebo SPD.

Požadavky prezidenta Pavla na složení vlády

Již v prvních dnech po volbách, kdy média spekulovala o budoucím složení nové vlády, prezident Pavel komentoval možné personální složení nově vznikající trojkoaliční vlády a naznačoval, že by měl se jmenováním některých osobností členy vlády Andreje Babiše problém. Dne 14. října 2025 pak prezident přitvrdil, když na dotaz ohledně Filipa Turka uvedl: „Vzhledem k tomu, že jména nyní nediskutujeme, nemíním spekulovat, zda by měl být ministrem zahraničí. Pokud by se ukázalo, že ty citace, které se dnes objevují v médiích, jsou autentické, tak by ho to podle mého názoru diskvalifikovalo z jakékoliv ministerské pozice.“

Tento a další pokusy prezidenta Pavla vynucovat si na vítězích voleb vlastní složení vlády, podporované peticemi, analýzami, otevřenými dopisy a demonstracemi hrstky samozvaných „demokratů“ proti výsledku demokratických voleb, nemají žádnou oporu v platné právní úpravě, neboť Česká republika má parlamentní, nikoliv prezidentskou formu vlády.

Jedinou výjimkou, kdy může odmítnout navrženého kandidáta na člena vlády jmenovat, je případná odpovědnost prezidenta za velezradu, pokud by vědomě jmenoval členem vlády agenta nepřátelské moci, separatistu usilujícího o narušení územní celistvosti republiky nebo osobu usilující o odstranění demokratického řádu (viz čl. 65 odst. 2 Ústavy). V takovém případě by prezident skutečně mohl odmítnou navrženou osobu jmenovat. Ve všech ostatních případech nemá na vybranou, Ústava jasně předpokládá, že prezident jmenuje členy vlády (čl. 62 písm. a), nepodmiňuje toto jmenování ničím jiným než předchozím návrhem premiéra (čl. 68 odst. 2) a nedává prezidentu žádný manévrovací prostor – v tomto ohledu je prezident „strojem na podpisy“, který je vázán návrhem premiéra na jmenování členů vlády a nemůže jmenovat vlastní členy vlády (vyjma vlastního premiéra).

Z výše uvedeného je zřejmé, že prezident Pavel nemá legální důvod Petra Macinku nebo Filipa Turka odmítnout jmenovat. Údajné výroky Turka na Facebooku nebo odlišné názory Macinky na příčiny globální změny klimatu a její řešení relevantními důvody pro nejmenování nejsou. Pokud by prezident Pavel přesto odmítl dotyčné jmenovat, bylo by namístě podat návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu podle § 120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy tzv. kompetenční žalobu.

Ostatně, nejednalo by se o první případ tohoto druhu – v minulosti bylo podání kompetenční žaloby zvažováno proti postupu prezidenta Zemana, který odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. Podáním kompetenční žaloby na prezidenta Zemana vyhrožoval na konci roku 2021 také již jmenovaný premiér Petr Fiala, pokud by mu odmítl jmenovat všechny jím navržené členy pětikoaliční vlády (spor byl zejména o ministra zahraničí Jana Lipavského).

Problémem je, že k podání kompetenční žaloby by byl Andrej Babiš oprávněn pouze jako premiér – tím je však stále ještě Petr Fiala, premiér v demisi, neboť prezident Pavel zatím Babiše nejmenoval premiérem a Babiš je tak premiérem toliko designovaným. A vzhledem k tomu, že Fiala blokuje předání moci nové vládě i za cenu porušování právních předpisů (viz tanečky okolo opětovného předložení návrhu státního rozpočtu do PS, aby bylo možné vyhnout se rozpočtovému provizoriu), nelze čekat, že by kompetenční žalobu ve prospěch Babiše podal. Ale i kdyby to hrozilo, může prezident Pavel namísto jmenování Babiše jmenovat premiérem jinou osobu – a tím předložení kompetenční žaloby zabránit, i pokud by se na ní už pracovalo.

Jedinou další možností, jak jmenování konkrétních členů vlády na prezidentu republiky vynutit, je podání ústavní žaloby na jeho osobu pro hrubé porušení Ústavy podle čl. 65 odst. 2, ovšem i tato možnost je spíše teoretická – takovou žalobu by podával Senát (třípětinovou většinou přítomných senátorů) a souhlasit by s ní musela třípětinová většina všech poslanců, ve sněmovně by se tedy muselo najít 120 hlasů. Stačí pohled na složení Senátu, ve kterém má hnutí ANO pouhých 13 senátorů, zatímco pětikoalice má prakticky všechny ostatní, pokud abstrahujeme od několika nezávislých či Přísahy, aby bylo zřejmé, že ani k tomuto řešení nejspíš nedojde, leda by se zákonodárci „napříč politickým spektrem“ dostali pod silný tlak veřejnosti rozhořčené tím, že prezident Pavel ignoruje výsledky demokratických voleb.

Navíc i v případě, že by k podání kompetenční či ústavní žaloby došlo, rozhodovat o ní bude Ústavní soud, který kompletně jmenoval prezident Pavel (posledního soudce jmenoval 21. října 2025). Předseda ÚS Baxa proti prezidentu Pavlovi žádnou „atomovou bombu“ odpalovat nebude. Navíc takové rozhodování nemusí být otázkou týdnů, podle některých názorů může trvat i rok, pokud by řešení této žaloby nedal Ústavní soud prioritu, jako to nedávno udělal v souvislosti s otázkou tzv. „skrytých koalic“. Mimochodem, právě o složení Ústavního soudu byly primárně prezidentské volby v roce 2023, ne o tom, jestli bude hlava státu dobře vypadat na fotkách a zvládne běžné pohybové aktivity. Na této tezi nic nemění fakt, že personální složení Ústavního soudu je především dílem Jana Kysely, kterého si prezident Pavel vybral za svého poradce.

Ingerence Pavla do obsahu programového prohlášení

Kromě pokusů o složení vlády ke svému obrazu se prezident Pavel pokouší diktovat i její program. Nejprve vystoupil 2. listopadu 2025 s tím, že se programovému prohlášení nově vznikající vlády bude věnovat nadcházející týden a že si jej s týmem bude chtít prokonzultovat ve všech oblastech. Teprve potom předpokládal, že si k tomu sedne s Andrejem Babišem. Dále uvedl, že bude potřeba pobavit se o detailech, protože „v tom programovém prohlášení je mnoho věcí, na kterých bych se ho rád zeptal.“

Následně během návštěvy Karlovarského kraje 11. listopadu 2025 přitvrdil a ohledně návrhu prohlásil: „Je tam hodně ambiciózních slibů, co se komu dá. Ale už chybí řešení, jak se to konkrétně udělá a zaplatí.“ Zároveň ale upozornil, že v ekonomické oblasti obsahuje program i řadu dobrých myšlenek. Kromě toho uvedl: „Není tam ani zmínka o mezinárodní a bezpečnostní situaci ve světě, která nás ovlivňuje. Není tam ani zmínka o spojenecké zodpovědnosti a solidaritě, protože my čerpáme nejen benefity spojenectví, ale máme i nějaké závazky.“ A konečně kritizoval i to, že v návrhu programového prohlášení chybí Rusko jako bezpečnostní hrozba.

O pouhý den později, 12. listopadu, už prezident žádá po Andreji Babišovi na osobním setkání na Hradě doplnění programového prohlášení vlády: „Konkrétně vznesl návrh o doplnění dokumentu o mezinárodně bezpečnostní situaci, ve které se ČR nachází, stejně jako o zmínku o postoji vlády k ruské válce proti Ukrajině. Podobně požaduje prezident zahrnutí závazku plnění spojeneckých povinností v rámci NATO a navyšování obranných výdajů.“ Ani tyto požadavky prezidenta nemají žádnou oporu v platné právní úpravě a nedivím se, že je nastupující vláda odmítla. Voliči totiž volbou těchto tří stran, které mají v součtu 108 mandátů, slovy klasika „vyslali jasný signál“, že chtějí změnu dosavadní domácí i zahraniční politiky, včetně vztahu k Ukrajině a ruinování veřejných rozpočtů na zbrojení, ne její další pokračování.

Aby bylo jasno: již 4. října byla zahájena jednání mezi hnutím ANO, Motoristy sobě a SPD, která vyústila – přes značnou snahu poražené pětikoalice a na ně napojených médií a dalších subjektů tato jednání sabotovat – v programové prohlášení vlády, resp. v jeho návrh, který se programovým prohlášením teprve stane v momentě, kdy jej jmenovaný premiér předloží poslanecké sněmovně spolu s žádostí o vyslovení důvěry vládě.

Programové prohlášení vlády však není povinnou náležitostí či podmínkou vyslovení důvěry vládě – čl. 68 odst. 3 Ústavy pouze uvádí, že vláda musí do 30 dní po svém jmenování předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a požádat ji o vyslovení důvěry, čemuž odpovídá § 82 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „jednací řád“), podle něhož po jmenování vlády zařadí předseda poslanecké sněmovny (tím je nyní Tomio Okamura) na pořad nejbližší schůze poslanecké sněmovny žádost vlády o vyslovení důvěry tak, aby mohla být projednána nejpozději do 30 dnů od jmenování vlády.

O programovém prohlášení vlády není v těchto právních předpisech ani slovo. Je právně nezávazným dokumentem, jehož vytvoření se stalo nanejvýše ústavní zvyklostí. Z povahy věci se jedná o deklaraci záměrů nové vlády na své – v ideálním případě řádné, tedy čtyřleté – funkční období, která je průnikem předvolebních slibů a programů jednotlivých vládních stran a výsledků ve volbách. Lze říct, že voliči svým hlasováním ve volbách do sněmovny v říjnu 2025 určili, jakou část svého programu, resp. jakou sílu budou mít jednotlivé strany na toto povolební vyjednávání – a tedy na obsah programového prohlášení vlády.

Z uvedené právní úpravy dále plyne, že premiér musí v současném systému získat důvěru PS, nikoliv důvěru prezidenta republiky, a že je vzniklá vláda i po prvotním vyslovení důvěry odpovědná opět sněmovně, nikoliv prezidentu republiky. To je zřejmé z čl. 71 a 72 Ústavy, upravující vyslovení důvěry, resp. nedůvěry vládě: vláda může sama požádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru (a to z jakýchkoliv důvodů, je to její právo, nikoliv povinnost), anebo může alespoň 50 poslanců podat návrh na vyslovení nedůvěry vládě. V obou případech pak o důvěře vládě rozhoduje PS, přičemž pokud žádá o vyslovení důvěry sama vláda, postačuje prostá většina přítomných poslanců (§ 85 odst. 2 jednacího řádu), zatímco ke schválení poslaneckého návrhu na vyslovení nedůvěry vlády je třeba nadpoloviční většina všech poslanců (čl. 72 odst. 2 Ústavy).

Jinými slovy, prezidentu republiky do programového prohlášení vlády nic není. Ústava ani jiný právní předpis mu nedává žádné právo jakkoliv zasahovat do jednání o sestavení vlády, ani do jejího programového prohlášení. Žádný prezident v historii ČR se do programového prohlášení nové vlády nepokusil zasahovat, a už vůbec ne diktovat jeho obsah. Tato skutečnost je dána tím, že ČR má parlamentní, nikoliv prezidentskou formu vlády. Už to, že designovaný premiér Babiš zaslal programové prohlášení prezidentu a mluvil o něm na jejich osobním setkání, je „nadstandard“, přesněji dobrá vůle Andreje Babiše, že programové prohlášení Petru Pavlovi vůbec zaslal a mluvil s ním o jeho obsahu, což potvrdil i ústavní právník Jan Kysela, bývalý poradce prezidenta Pavla.

A mimochodem: v rámci rešerše tohoto článku jsem si přečetl celé upravené programové prohlášení vlády Petra Fialy z 1. března 2023. O Rusku jako o hrozbě pro Českou republiku v něm není ani slovo. Škoda, že se Petr Pavel o tyto věci nezajímal dříve.

Podmínění jmenování Babiše premiérem jeho předchozím řešením střetu zájmů

Prakticky okamžitě po volbách začala pětikoalice hrát kartu Babišova údajného střetu zájmů. Proto Babiš již 5. října na prvním setkání s prezidentem Pavlem představil několik variant, jak bude střet zájmů řešit. Po schůzce se prezident nechal slyšet: „Andrej Babiš potvrdil to, co řekl včera před všemi našimi občany veřejně. A sice, že v případě, že bude pověřen sestavením vlády a bude jmenován, tak vyřeší střet zájmů v souladu se zákonem. Možností je několik, některé mi i ukázal. Zatím je nebudu komentovat, dokud to nebude aktuální. Ale možnosti, které navrhl, tak všechny jsou skutečně cestou k tomu, aby dostál liteře zákona.“ V té době se ještě zdálo, že údajný střet zájmů Andreje Babiše nebude zásadní překážkou.

Po měsíci jednání o sestavení nové vlády a ustanovením nové sněmovny však prezident následně přitvrdil. 10. listopadu v rámci návštěvy Karlovarského kraje sdělil: „Bylo by dobře, aby veřejnost od svého možného budoucího premiéra slyšela, že nebude ve střetu zájmů a bude fungovat ve prospěch ČR bez konfliktu se zákonem. V případě, že bude Andrej Babiš ve střetu zájmů, tak z hlediska platné legislativy Agrofert bude dnem jmenování Andreje Babiše vyloučen ze všech dotací a zároveň z veřejných soutěží.“

Protože vyloučení Agrofertu z veřejných zakázek či dotací je problém toliko Agrofertu a jeho akcionářů, rozhodl se prezident Pavel veřejnost postrašit tvrzením, že pokud Evropská unie dospěje k závěru, že je Babiš ve střetu zájmů, může to prý znamenat omezení zdrojů pro ČR jako celek. „Protože potom veškeré peníze z Evropské unie, a není jich málo, budou předmětem buďto pozdržení nebo úplného zablokování.“ Toto strašení je třeba rázně odmítnout: Evropská unie nepozastavila dotace z tzv. evropských fondů ani v době, kdy byl Andrej Babiš ministrem financí, ani v době, kdy byl premiérem menšinové vlády, proto nevidím důvod, proč by to nyní mělo být jinak – navzdory strašení prezidenta republiky, který neabsolvoval právnickou fakultu, ale vysokou školu pozemního vojska.

O dva dny později, 12. listopadu, po setkání designovaného premiéra s prezidentem republiky „zdroj obeznámený s jednáním“ uvedl, že Babiš má na vyřešení svého střetu zájmů čas do Vánoc, a dokud jej nevyřeší, prezident jej nejmenuje premiérem – a po Vánocích už začne Petr Pavel hledat „jiné řešení“. Toto sice neříká prezident přímo, ale – slovy klasika – Hrad tím vyslal jasný signál, jak si vykládá prezidentské pravomoci a s jakým despektem přistupuje k výsledku sněmovních voleb.

Co je a co není „střet zájmů“

Protože hlavní záminkou nejmenování Andreje Babiše premiérem je jeho údajný střet zájmů a jelikož toto sousloví skloňuje kde kdo, neuškodí podrobné vysvětlení, oč přesně se jedná, protože těch zkreslených už mainstreamová média nepokrytě fandící pětikoalici vyprodukovala desítky a celý problém nevysvětluje ani to nejlepší uvedené na Novinkách. Už na tomto místě mohu prozradit, že Andrej Babiš momentálně není ve střetu zájmů coby designovaný premiér, střet zájmů není dán pouhým vlastnictvím Agrofertu, a možný střet zájmů Andreje Babiše poté, co bude jmenován premiérem (pokud k němu dojde), lze řešit ad hoc v souladu s § 3 zákona o střetu zájmů, a to jinak než prodejem celého Agrofertu.

Zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v platném a účinném znění, nezakazuje střet zájmů a střet zájmů sám o sobě není protiprávní. Ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona pouze ukládá každému veřejnému funkcionáři – tím je mimo jiné poslanec a člen vlády – zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce. Dále definuje osobní zájem. Navazující ustanovení § 3 odst. 2 řeší možnost, že ke střetu zájmů dojde – v takovém případě nesmí veřejný funkcionář upřednostňovat svůj osobní zájem před zájmy, které je jako veřejný funkcionář povinen prosazovat a hájit, ale samotný střet zájmů zakázaný není, zakázané je pouze upřednostnění osobního zájmu před veřejným zájmem. Pro úplnost ustanovení § 3 odst. 3 uvádí tři případy, kdy veřejný funkcionář nesmí ohrozit veřejný zájem určitým jednáním. Pro Andreje Babiše z toho plyne, že se musí zdržet jednání, ve kterém by jeho osobní zájem – například na získání dotací pro některý z podniků koncernu Agrofert – ovlivnil výkon jeho funkce, a pokud se do takového střetu zájmů dostane, musí upřednostnit veřejný zájem před zájmem osobním a nesmí jednat určitým způsobem. Babiš není v politice žádným nováčkem – poslancem je od října 2013, členem vlády se stal poprvé v lednu 2014 – a uvedené povinnosti dodržoval a ani nyní pro něj tato ustanovení nepředstavují problém.

Ustanovení § 4 zákona o střetu zájmů v odstavci 1 zakazuje určitým veřejným funkcionářům – mezi které patří člen vlády, ale nikoliv poslanec – určité činnosti. Toto ustanovení provádí čl. 70 Ústavy, který zakazuje členům vlády „vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce“. Z hlediska Andreje Babiše je relevantní jak zákaz podnikání nebo provozování jiné samostatné výdělečné činnosti, tak zákaz být členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby, která podniká – to mj. znamená zákaz být členem vyjmenovaných orgánů jakékoliv obchodní společnosti, tedy i takové, která je členem koncernu Agrofert. Podotýkám však, že toto ustanovení nezakazuje Andreji Babišovi coby akcionáři Agrofertu být členem valné hromady této akciové společnosti, neboť valná hromada není podle ustálené judikatury českých soudů statutárním orgánem ani orgánem obchodního vedení (řídícím) či orgánem kontrolním. Její role je koncepční a personální, nikoliv výkonná či dozorčí; do každodenního řízení a kontroly společnosti přímo nezasahuje. Na to, že vlastnictví akcií Agrofertu není porušením zákona o střetu zájmů, již designovaný premiér upozornil.

Podle navazujícího ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona se omezení nevztahuje na správu vlastního majetku – toto je důležité ustanovení, protože Andreji Babišovi nezakazuje spravovat vlastní majetek, tedy Agrofert pouze vlastnit. Nesplní se tak škodolibý sen řady lidí, že „Babiš bude muset prodat Agrofert“. To po něm zákon o střetu zájmů nikdy nepožadoval a nepožaduje.

Konečně podle § 4 odst. 3 musí veřejný funkcionář uvedený v § 4 odst. 1 činnosti tam uvedené ukončit bez zbytečného odkladu poté, co začal vykonávat svou funkci, nejpozději však do 30 dnů ode dne zahájení výkonu funkce. Není-li k ukončení činnosti z důvodů nezávislých na vůli veřejného funkcionáře možné dodržet lhůtu uvedenou v předchozí větě, dotyčný o této skutečnosti v dané lhůtě informuje tzv. evidenční orgán a provede současně všechna potřebná opatření směřující k ukončení činnosti. Babiš tedy nemusí ukončit činnosti do 30 dní, může to trvat mnohem déle, aniž by tím byl porušen zákon.

Závěrem k tomuto ustanovení je třeba zdůraznit, že Andrej Babiš je dosud toliko designovaným premiérem. Dokud jej prezident Pavel nejmenuje, pak Andrej Babiš žádný zákaz v § 4 zákona o střetu zájmů neporušuje (a neporušuje ani čl. 70 Ústavy). Teprve po svém jmenování by musel premiér Babiš vyhodnotit, zda na něj výše uvedené zákazy vůbec dopadají. A pokud ano, jak je bude řešit, přičemž řešení nebude oznamovat prezidentu republiky, ale evidenčnímu orgánu, kterým je podle § 14 odst. 1 zákona o střetu zájmů ministerstvo spravedlnosti. Prezidentu republiky do toho, jak se Andrej Babiš vypořádá s požadavky § 4 zákona o střetu zájmů, nic není. I kdyby Andrej Babiš porušil zákaz v § 4 zákona o střetu zájmů, byl by to problém Andreje Babiše coby premiéra odpovědného poslanecké sněmovně, která by mu mohla vyslovit nedůvěru – to proto, že vláda je vrcholným orgánem moci výkonné (čl. 67 odst. 1 Ústavy) a je odpovědná PS, nikoliv prezidentu republiky (čl. 68 odst. 1 Ústavy).

Ustanovení Lex Babiš

V debatě okolo Babišova „střetu zájmů“ se opakovaně odkazuje také na ustanovení § 4a až 4c zákona o střetu zájmů. Zejména starostlivost prezidenta Pavla o možné čerpání dotací z EU je až dojemná: „Pokud Evropská unie dospěje k závěru, že Babiš je ve střetu zájmů, může to podle prezidenta znamenat omezení zdrojů pro ČR jako celek. Protože potom veškeré peníze z Evropské unie, a není jich málo, budou předmětem buďto pozdržení nebo úplného zablokování.“ Ve skutečnosti tato ustanovení nemají žádný dopad na možné čerpání dotací Českou republikou z tzv. fondů EU, protože se netýkají střetu zájmů. Prezident Pavel, ale nejen on, tady míchá dohromady tři věci, řešené v zákoně zcela odlišnými způsoby:

1. střet zájmů, popsaný v § 3 zákona o střetu zájmů;
2. zákaz podnikání a členství v orgánech podnikající právnické osoby, popsaný v § 4 téhož zákona;
3. zákazy v § 4a až 4c zákona o střetu zájmů, které se týkají (mimo jiné) pobírání dotací.

Protože první dva body byly rozebrány výše, zbývá bod třetí. Úvodem připomínám, že ustanovení § 4a, 4b, 4c a následující byla do zákona o střetu zájmů doplněna novelou č. 14/2017 Sb., obecně nazývanou „Lex Babiš“. Jde o zcela účelovou právní úpravu, o jejíž přijetí se zasadila ještě Sobotkova ČSSD ruku v ruce s ODS a dalšími stranami, namířenou ve skutečnosti proti jedinému člověku v této zemi v bláhové naději, že jej tím buď vystrnadí z politiky, nebo jej zbaví vlastnictví koncernu Agrofert, jakož i některých médií (povedlo se jen to poslední, a to až v roce 2023). Lex Babiš byl samozřejmě napaden ústavní stížností, avšak tehdejší Ústavní soud pod vedením soudruhů Pavla Rychetského a Jana Filipa tuto stížnost v roce 2020 odmítl. I nyní je tak Andrej Babiš diskriminován touto účelovou právní úpravou.

Pětikoalice sice ve svém vlastním upraveném programovém prohlášení z roku 2023 slibovala, jak „Lex Babiš“ novelizuje, přičemž smyslem této novelizace mělo být zabránění „přílišné kumulaci politické, ekonomické a mediální moci, aby politická i hospodářská soutěž nebyly deformovány a probíhaly transparentně a za rovných podmínek,“ a stanovení jasných pravidel pro vlastnictví médií a čerpání prostředků z veřejných rozpočtů. Dopadlo to však jako s ostatními sliby Petra Fialy a za poslední čtyři roky se nezměnilo nic. Přesněji řešeno, jedinou změnou byl protiústavní přílepek pirátského poslance Jakuba Michálka k novele č. 253/2023 Sb., nazývaný „Lex Babiš II“, který k novele zákona o sdružování v politických stranách a hnutích prosadil dílčí změnu zákona o střetu zájmů. Tento přílepek byl 10. prosince 2024 Ústavním soudem zrušen.

Andrej Babiš již neprovozuje ani rozhlasové či televizní vysílání, ani není vydavatelem periodického tisku, ani společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku, proto je ustanovení § 4a zákona o střetu zájmů z hlediska dnešních debat irelevantní a nebudeme se jím dále zabývat.

Relevantní by naopak mohlo být ustanovení § 4b téhož zákona, zakazující obchodní společnosti s určitou majetkovou účastí veřejného funkcionáře ucházet se o veřejné zakázky ať už jako účastník, nebo jako poddodavatel jiného uchazeče, avšak pokud by k porušení tohoto zákazu došlo, pak by bylo povinností zadavatele veřejné zakázky takového uchazeče vyloučit ze zadávacího řízení. Je třeba dodat, že veřejné zakázky jsou často zadávány v rámci poskytnutých dotací, a vymezení obchodních společností s určitým podílem veřejného funkcionáře je identické s vymezením uvedeným v § 4c zákona o střetu zájmů, které se výslovně týká dotací a investičních pobídek. Nikdo se však nezamyslel nad tím, jak by taková garance ze strany Andreje Babiše, že „nebude ve střetu zájmů“ (tedy že neporuší § 4b) měla vypadat: čestné pionýrské Babiše, že se Agrofert nebude nikdy účastnit veřejných zakázek, nebo přísaha Babiše na Bibli svatou nebo na životy svých dětí? Jakou by měl takový slib právní relevanci? Jak má Babiš zaručit, že k tomu v budoucnosti nedojde? Nesmyslnost takového požadavku je zcela zjevná. A v tom je klíč k požadavkům prezidenta Pavla ohledně „řešení střetu zájmů“, kterým ve skutečnosti myslí „řešení zákazu v § 4b a 4c zákona o střetu zájmů“.

Ustanovení § 4c zakazuje poskytovat dotace či investiční pobídky obchodní společnosti s určitou majetkovou účastí veřejného funkcionáře. Ustanovení § 4c nezakazuje takové obchodní společnosti žádat o dotace či investiční pobídky (na rozdíl od § 4b, které zakazuje takové obchodní společnosti ucházet se o veřejné zakázky), zákaz je uložen poskytovateli dotace či pobídky, který takové obchodní společnosti nesmí dotaci či pobídky poskytnout ať už na základě rozhodnutí, nebo smlouvy. Ustanovení § 4c nezakazuje Andreji Babišovi vlastnit nebo ovládat Agrofert, který může o dotaci či investiční pobídku žádat – zakazuje poskytovatelům dotací takové dotace poskytnout.

S ohledem na výše uvedené platí, že Andrej Babiš není ohledně zákazu v § 4c zákona o střetu zájmů „ve střetu zájmů“, ani tento zákaz neporušuje, dokonce jej ani sám porušit nemůže, leda by byl tím, kdo poskytuje dotace či investiční pobídky, předseda vlády však sám takovým orgánem není. I pokud by vláda jako kolektivní orgán rozhodovala o poskytnutí investičních pobídek, pak by Andreji Babišovi jako členovi vlády stačilo jednat v souladu s § 3 zákona o střetu zájmů. Znovu zdůrazňuji, že střet zájmů sám o sobě není protiprávní stav, a je-li řešen způsobem stanoveným zákonem, pak veřejnému funkcionáři, který se dostane do střetu zájmů, nelze nic vyčítat.

Navíc je sporné, zda Agrofert vůbec lze podřadit pod § 4c zákona o střetu zájmů, tedy zda je obchodní společností, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti. Spor se již v minulosti vedl o to, zda se toto ustanovení vztahuje na „skutečné majitele“, nebo pouze na „ovládající osoby“. Tuto otázku měl vyřešit výše zmíněný Lex Babiš II, který nahradil pojem „ovládající osoba“ pojmem „skutečný majitel“ právě proto, aby Andrej Babiš i po vložení svých akcií do svěřenských fondů nadále naplňoval definici v § 4a a 4c zákona o střetu zájmů a Agrofert tak byl (mimo jiné) odříznut od dotací a investičních pobídek. Potřeba této novelizace prokazuje, že stávající znění § 4b a 4c zákona o střetu zájmů nelze vykládat tak, že se vztahují na skutečné majitele – v opačném případě by totiž nebyla potřeba – a Andreji Babišovi se tak nabízí znovu vložit akcie do svěřenských fondů, čímž by se Agrofert, resp. jeho dceřiné společnosti, mohly nadále ucházet o veřejné zakázky i přijímat dotace a investiční pobídky.

Nesplnitelný požadavek prezidenta republiky a možné důsledky

Nikdo se neptá prezidenta Pavla, co přesně má na mysli, když po Andreji Babišovi požaduje „sdělení, jakým způsobem chce řešit svůj střet zájmů“. Podle mne je to požadavek, který nejen že nemá žádnou oporu v platné právní úpravě, neboť Ústava v čl. 62 písm. a) neumožňuje prezidentu republiky jmenování premiéra čímkoliv podmiňovat, ale navíc je to požadavek nesplnitelný. Designovaný premiér Babiš může říct nebo udělat cokoliv, ale prezident Pavel stejně oznámí, že to není dostatečné řešení „střetu zájmů“ a že právě proto nemůže Andreje Babiše jmenovat premiérem. Proto chce prezident Pavel, aby designovaný premiér oznámil své řešení předem a veřejně – a Andrej Babiš dělá chybu, pokud na tento požadavek přistupuje s tím, že způsob řešení oznámí těsně před svým jmenováním. Vystavuje se riziku, že prezident toto řešení obratem označí za nedostatečné a nadále tak bude ignorovat výsledek demokratických voleb a „hledat jiné řešení“. Tedy přesněji – prezident bude hledat jiné řešení, než jaké vzešlo z voleb – tím je buď ponechání vlády Petra Fialy, aby vládla v demisi, tedy bez jakékoliv legitimity, patrně do doby, „než Babiš střet zájmů vyřeší“, nebo jmenování jiného premiéra, než je předseda vítězného hnutí – v lepším případě někoho z hnutí ANO, v horším někoho z řad pětikoalice, případě rovnou „úřednického premiéra“).

Takové „jiné řešení“ by bylo mj. porušením ústavní zvyklosti, podle které prezident jmenuje premiérem předsedu vítězné politické strany nebo hnutí, přičemž tuto zvyklost dodrželi všichni jeho předchůdci na Hradě od roku 1989. Současně by toto „jiné řešení“ prodlužovalo vládnutí vlády v demisi, která ztratila legitimitu v říjnových volbách a která by nerealizovala program vítězného hnutí ANO, natož SPD nebo Motoristů sobě, navíc by byla vládou menšinovou, protože celá pětikoalice má dnes 92 poslaneckých mandátů. Doslova by se tak naplnilo rčení, že „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali“, protože důsledkem výše popsaných kroků Petra Pavla je pokračování vládnutí vlády Petra Fialy, tedy vlády hájící zájmy nikoliv vítězné většiny voličů, ale menšiny neschopné uznat výsledek voleb a neochotné pustit se seslí a prebend.

Než dojde na jmenování premiéra na návrh předsedy PS a ukončení tohoto martyria (čl. 68 odst. 4 Ústavy), může uplynout dost času, během něhož může dojít k celé řadě těžko napravitelných rozhodnutí vlády v době, kdy si ČR žádnou liknavost nebo nedůslednost nemůže dovolit. Ne v době, kdy je třeba řešit dopady prozatím čtyřletého vládnutí Petra Fialy, které bylo naprostou hospodářskou katastrofou, ať už jde o nedostatek veřejných prostředků například na platy učitelů na prosinec 2025, nebo desítky chybějících miliard v resortech dopravy a zdravotnictví na rok 2026 a desítky miliard určených namísto toho na zbrojení. Že si svým postupem prezident republiky bere za rukojmí všechny občany této republiky, jej zjevně netrápí.

Shrnutí

Navzdory přesvědčivému vítězství hnutí ANO se prezident Petr Pavel pokouší změnit dosavadní systém parlamentní demokracie, kdy vládne vláda vzešlá z voleb do sněmovny a sněmovně odpovědná, na systém prezidentské demokracie, kde sice lid volí poslance, ale prezident republiky bez ohledu na výsledek voleb určuje, koho jmenuje premiérem, diktuje designovanému premiérovi složení vlády, a dokonce určuje obsah programového prohlášení vlády, protože se mu nelíbí, že vítězné politické strany a hnutí chtějí vládnout, tedy chtějí realizovat zájmy svých voličů, a že tyto zájmy jsou výrazně odlišné od jeho zájmů a zájmů jeho voličů. Asi není náhoda, že ze všech polistopadových prezidentů tento kreativní postup napadl až Petra Pavla, a to bez ohledu na jeho inaugurační projev, ve kterém tvrdil, že „prezidentskými volbami skončila práce volebního týmu, ale začala práce mnohem složitější a delší pro nový tým. A tím novým týmem jsme dnes my všichni. Patří do něj lidé, kteří mě volili, ale i ti, kteří mě nevolili nebo k volbám vůbec nepřišli. Společně čelíme stejným problémům a jedině společně se s nimi také dokážeme úspěšně vypořádat.“

Je v zájmu každého – paradoxně i poslanců současné Pětikoalice – vykázat prezidenta Pavla do patřičných mezí, tedy zpátky na Hrad, a připomenout mu, že prezident České republiky je hlavou státu, ale vrcholným orgánem moci výkonné je vláda vzešlá z voleb do Poslanecké sněmovny, nikoliv z voleb prezidentských.

V této souvislosti by stálo za to Petru Pavlovi připomenout ještě tři věci:

1. podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, podle článku 5 Ústavy je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Proběhlé volby jsou praktickou realizací těchto ustanovení základního zákona ČR. Politický systém tak zjevně není založen na politické soutěži prezidentských kandidátů;
2. podle článku 9 odst. 1 Ústavy může být Ústava měněna či doplňována pouze ústavními zákony, nikoliv kreativním výkladem Ústavy prezidentem republiky, jeho kanceláří nebo poradci, a podle čl. 9 odst. 2 Ústavy je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná. Ačkoliv podstatné náležitosti demokratického právního státu nejsou přesně vypočteny, a to ani v judikatuře Ústavního soudu, nepochybně do nich patří svrchovanost lidu podle čl. 2 Ústavy a také článek 5 Ústavy, jak výslovně konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93. Uzurpování si pravomocí, které prezidentu republiky nepřísluší, s cílem jmenovat vlastní vládu realizující vlastní program, je změnou podstatných náležitostí demokratického právního státu;
3. podle čl. 65 odst. 2 Ústavy může Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu, přičemž součástí demokratického řádu jsou z povahy věci i podstatné náležitosti demokratického právního státu. Ústavní žalobu projedná Ústavní soud přednostně před ostatními návrhy. Ústavní soud pak může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

A jen pro úplnost: je to sněmovna, která schvaluje návrh zákona o státním rozpočtu. Součástí státního rozpočtu je kapitola 301 – Kancelář prezidenta republiky. Pokud chce Petr Pavel i nadále jezdit do zahraničí tu na rallye Paříž-Dakar, tu na potřesení rukou orientálnímu despotovi, pokud chce mít jeho manželka vlastní tajemnici a měsíčně 95 tisíc korun na ošatné, přestože pak není schopná dojít ani na pohřeb Dominika Duky (ačkoliv oba bývalí prezidenti dorazili i s manželkami), přičemž jen v roce 2025 stály výdaje Hradu daňové poplatníky téměř půl miliardy korun, pak by si měl svůj další postup vůči vítězné koalici 108 poslanců dobře rozmyslet. Čtyřleté funkční období pětikoalice disponující rovněž 108 mandáty, ukázalo, že tímto počtem lze prosadit doslova cokoliv.

Čtěte také:
Pavel vs. Babiš aneb Možné scénáře vzniku vlády
Prezident Pavel selhal
Ústavní soud splňuje prezidentovy představy, proto bude veselo