Evropa dnes sklízí důsledky rozhodnutí, která byla přijímána bez ohledu na realitu. Migrační politika se proměnila v ideologii – a fakta, která ji narušují, jsou příliš často zlehčována nebo vytěsňována z veřejného prostoru.
Začněme čísly, která nelze obejít. V Německu podle oficiálních policejních statistik tvoří cizinci přes 40 % podezřelých z trestné činnosti. A to v Německu se dle nedávno prosáklého příkazu do statistik nezahrnuje drobná trestná činnost migrantů, jinak by číslo bylo mnohem, mnohem vyšší. Zvláštní kategorii představují žadatelé o azyl a nelegální migranti, kteří jsou v kriminalitě zastoupeni výrazně nadproporčně vůči svému podílu na populaci. U některých skupin dosahuje míra násilné kriminality několikanásobku oproti domácím obyvatelům. To nejsou dojmy ani politická propaganda, to jsou data státních institucí.
Současně dlouhodobě selhává návratová politika. V rámci Evropské unie se daří vracet jen přibližně pětinu osob, které na jejím území pobývají nelegálně. Zbytek zůstává. Evropské státy tak fakticky rezignovaly na kontrolu nad tím, kdo na jejich území setrvává.
Ještě závažnější je ale to, jak se s těmito skutečnostmi nakládá.
Britský skandál kolem tzv. grooming gangs (zneužívání nezletilých, ale i žen, pozn. red.) ukázal systémové selhání, které přesahuje jednotlivé případy. Oficiální vyšetřování konstatovalo, že policie i úřady dlouhodobě váhaly zasáhnout ze strachu, aby nebyly obviněny z rasismu. Některé případy nebyly řešeny vůbec, jinde nebyla evidována etnicita pachatelů. Výsledkem byly tisíce obětí a hluboká ztráta důvěry ve stát.
Jak zaznělo ve vyšetřovací zprávě: „Instituce se více obávaly reputačního rizika než ochrany obětí.“ Taková věta by měla rezonovat napříč celou Evropou.
Ve jménu „soudržnosti společnosti“
Podobná opatrnost, nebo spíše autocenzura, se objevuje i jinde. Ve jménu „soudržnosti společnosti“ se některé informace nezdůrazňují, neinterpretují nebo se zcela vynechávají. Veřejná debata se tím deformuje a občanům se předkládá obraz, který neodpovídá realitě jejich každodenní zkušenosti.
Do toho vstupuje zásadní faktor, o němž se nerado mluví: nezvládnutá migrační politika už dnes viditelně mění politickou mapu Evropy. V mnoha zemích posilují strany, které migraci kritizují, zatímco tradiční politické síly ztrácejí důvěru. Naproti tomu ale roste vliv voličů s migračním původem, což je sice legitimní demokratický proces, ale v kombinaci s komunitním hlasováním a identitární politikou vede k proměně priorit i veřejné debaty.
Politici na to reagují často opožděně. Bývalá německá kancléřka Angela Merkel kdysi prohlásila: „Wir schaffen das.“ Dnes se stále častěji ozývá otázka, co přesně bylo „zvládnuto“. Francouzský prezident Emmanuel Macron přiznal: „Nemůžeme přijmout všechny chudé světa.“ A britský premiér Rishi Sunak mluví o nutnosti „zastavit nelegální migraci za každou cenu“.
To nejsou výroky okraje politického spektra. To jsou slova lídrů, kteří ještě před několika lety zastávali výrazně odlišné postoje.
Proměna každodenního života
A pak je tu rovina, která se do statistik nevejde, ale je možná nejzásadnější: proměna každodenního života. V řadě velkých měst západní Evropy dnes místní obyvatelé otevřeně říkají, že se ve vlastních čtvrtích necítí jako doma. V Londýně, Stockholmu i dalších městech se mění jazyk ulic, kulturní normy i pocit bezpečí. Nejde o jednotlivé incidenty, ale o dlouhodobý trend. Dříve bezpečná města se mění v no-go zóny. Dříve až nesmyslně čistá německá města se mění v podobné skládky, jako byl Chánov.
Není proto přehnané říct, že pokud bude současný vývoj pokračovat, není daleko doba, kdy se původní obyvatelé budou ve své vlastní zemi cítit jako cizinci. Pro někoho je to nepřijatelná myšlenka. Pro jiné už je to každodenní zkušenost. Už dnes je náboženská šikana ve školách v Paříži či Berlíně normou. Normou je i omezování oslav tradičních svátků, jako jsou Vánoce či Velikonoce.
Česká republika zatím stojí mimo nejhorší scénáře. Ne díky náhodě, ale díky opatrnějšímu přístupu části politické reprezentace. Andrej Babiš opakovaně zdůrazňuje: „Nechceme žádné povinné kvóty.“ Tomio Okamura pak dlouhodobě varuje před bezpečnostními dopady nekontrolované migrace.
Nejde o to, že by měli monopol na pravdu. Jde o to, že v době, kdy jiní problém zlehčovali, oni ho pojmenovávali. A právě to dnes v Evropě chybí nejvíce: schopnost říkat nepříjemná fakta bez obalu.
Evropa dnes nestojí před otázkou, zda být otevřená, či uzavřená. Stojí před otázkou, zda bude schopná čelit realitě bez autocenzury a ideologických klapek na očích.
Protože stát, který se bojí říkat pravdu o vlastních problémech, přestává být důvěryhodný. A bez důvěry nemůže dlouhodobě obstát.
