Tak tu máme zase jednou 21. srpen, výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, o níž snad už ani ten nejposlednější zapomnětlivec nepochybuje, že byla sice řízena z Moskvy, ale poslušně podporována všemi tzv. lido-demo státy kromě Rumunska.
Což si nevysvětlujme jako nějaký humanistický výstřelek Nicolae Ceaușesca a výraz jeho sympatií k „oteplovací“ politice našeho tehdejšího zřízení s lidskou tváří. Rumunský vládce prostě neměl moc v lásce Brežněva a moskevskou tendenci poroučet každému, kdo se podvolil. Rumunské vedení prostě zvyšovalo cenu pro vyjednávání pro ně stokrát důležitější než osudy nějakého Dubčeka. Ale to jen na okraj.
Už poněkolikáté můžeme sledovat opravdu obdivuhodné výmluvy českého prezidenta Petra Pavla právě v souvislosti se srpnovou okupací. Všichni už dávno známe jeho téměř milostný přípis, kdy jako mladý voják děkoval bezmála na kolenou, jak nás tehdejší spojené východní armády zachraňovaly před hrozbou odporného imperialismu ze západu. Ten jím osobně psaný dokument má cenu zlata. Ruší totiž možnost aspoň v této věci přepsat snadno dějiny.
Tak jsem si projel průběžně vyslovované „argumenty“, jimiž Pavel po nástupu na Hrad ospravedlňuje svůj poklesek z mládí, jak by to nejraději kategorizoval. Chyby mládí se přece tak snadno chápou a odpouštějí, že… A Pavlovy výroky jsem s vaším laskavým dovolením srovnal se svou vlastní zkušeností. Jsme s PePou totiž, až na pár týdnů, stejně staří. Takže posuzujme porovnatelné.
„Nežil jsem v prostředí, ve kterém by mi bylo od počátku jasno, co se tehdy stalo,“ řekl na jednom pietním aktu k tomuto výročí. Nu vida. Z jakého prostředí tedy vzešel? Jeho otec, plukovník Josef Pavel (1937–2020), působil jako zpravodajec a měl na starost i elektronický průzkum, mimo jiné zachycování a analyzování zpráv armád NATO; v letech 1973 až 1989 působil v Táboře na tamním velitelství Západního vojenského okruhu.
V téže době jsem já žil vychováván pouze matkou (otec kdesi za obzorem). Matka, dříve premiantka na ekonomické akademii, nebyla připuštěna ke studiu na VŠ, neboť krátce předtím zesnul děda, sice dlouholetý skvělý ouřada na pojišťovně, ale celoživotní odpírač rudé stranické knížky. Takže když nebylo možné se pomstít jemu, padlo to na dceru. Takže když Pavlův otec bojoval s imperialismem ve vysokých armádně-politických funkcích, moje máma prodávala na malé pultovce v okresním městě mléko, vejce a tu a tam podpultové banány, ale to jen před Vánoci.
Jak vypadal okupační den v životě dvou malých kluků v předškolním věku? „V době událostí pražského jara mi bylo necelých sedm let. A když jsem se poprvé dozvěděl o invazi spojenců, tak to bylo v době, kdy jsem trávil prázdniny u babičky. Jediné, co jsem z toho měl, byl zmatek. Babička ráno seděla u rozhlasu a říkala, že nás přepadli Rusové. A já jsem jako malý kluk, kterému vštěpovali, že Rusové nás osvobodili, nechápal, jak nás mohli po tom, co nás osvobodili, přepadnout,“ vzpomínal PePa.
Já to měl trochu jinak: v pět ráno nás probudily tanky projíždějící se s velkým bengálem po výpadovce na Prahu, nedaleko níž jsme bydleli. Máma lítala po bytě, opakovala jen „Je válka, musíme koupit cukr, rýži, mouku a cigarety“. Nezabývala se ideologickou stránkou věci, byla to praktická žena. Tak jsme tu válku díky ní přežili. Ale jedna okolnost mi utkvěla zvlášť. Měl jsem na toho 21. srpna koupený lístek na představení Cirkusu Romania, které se mělo konat o poledni na ploché dráze za městem. Jen si to představte: sloni, tygři, klauni, akrobatky… Přijdu k šapitó, nikde ani noha a na zavřeném vchodě visí cedulka napsaná neumělou, ale jasnou češtinou: „Za účelem války cirkus nehraje“. V šestileté hlavě vznikne jasná relace: válka je to, když nejsou sloni, akrobatky a všechno to ostatní. Od té doby jsem válku nenáviděl.
A pak ještě jedna malá: u té výpadovky byl takový úvoz, poměrně krytý chroštím. Tam jsme my děti okupace chodily okukovat ty krylovské „hranaté železné maringotky“. Dokud nás strýc nenačapal, strašně nás seřval, seřezal a vyslovil tu větu, kterou jsme mnohem později mohli číst v jedné povídce Oty Pavla: „Můžou vás zabít“. Tedy strýc řekl ještě „volové“, na to byl Ota Pavel moc noblesní, ale znamenalo to to samé. Co ví šestiletý o smrti? Že přijde, a věřme co nejpozději.
Šestiletý PePa dumal nad zklamáním z od dětství uctívaných hrdinů na tancích s květnovými šeříky. Ideový futruňk o potřebě okupace pak jistě dodal taťka lampasák.
Tak by se dalo pokračovat. Zatímco Pepa vstoupil do armády, já se pak až skoro do třiceti snažil, naštěstí úspěšně, přesvědčit dobovou ČSLA, že pro mne je vhodná spíše modrá než rudá knížka. Zatímco PePa velel stranické organizaci, já nebyl ani v Pionýrské organizaci. Zatímco PePa po převratu 1989 briskně odhodil rudé epolety a vyměnil je za ty náhle správné, jako z udělání totožné s těmi imperialistickými, já jsem zanedlouho utekl z médií, kde se to podobnými chytráky jen hemžilo, a vydával jsem raději překlady amerických beatniků. Prostě každý měl v každém okamžiku na výběr, jen s různými riziky.
Pepa po letech komentoval své prozření takto: „K tomu, co se tehdy stalo a jaké byly souvislosti, jsem musel dospět po dlouhé době. Ale je lepší pozdě než nikdy.“ Tak ubohého alibismu by se mohla dopustit jen opravdu hodně odpudivá lidská bytost, po jejímž rukypodání musíte navštívit koupelnu.
Je tragikomické, jak PePa srovnává urputně okupaci v srpnu 1968 s válkou na Ukrajině. Ta, pokud mám správné informace, nezačala v únoru 2022, ale po Majdanu roku 2014, kdy Petro Porošenko zahájil se státní armádou v zádech občanskou válku na Donbase. Víte, čím začala? Ruskojazyčným obyvatelům zakázali používat mateřský jazyk. Kontrolní otázka, jak říkal poručík Troník v Černých baronech: Zakazovalo tehdejší československé vedení v roce 1968 podobné vyjádření národní svébytnosti desítkám tisíc Rusů, Bělorusů, Ukrajinců, ano i těch, a v množství větším než velkém? Odpověď: Ne!
Tak z čeho se dnes prezident vymlouvá? Tipl bych si, že svědomí to nebude.
