Pogromy v Evropě ve stádiu pokusu

Šéfová berlínské policie Barbara Slowiková pro tamní tisk: „Jsou oblasti, kde bych lidem, kteří nosí jarmulku nebo jsou otevřeně gayové nebo lesby, doporučila ostražitost.“ Pod touto diplomaticky učesanou deklarací se skrývá fakt, že bezpečnost spolu s primárními vlastnostmi právního státu, vyspělé demokracie, svobodné společnosti (vodit se za ruku, s kým chci, věřit si, v co chci, hlásat, co uznám za vhodné atd.) je v mnoha částech západní Evropy ta tam.

A byť jde na poměry úžasně pokrokového a politicky korektního Německa o nevídaně upřímný a pravdivý výrok, stále se jaksi potichu našlapuje kolem příčiny. Že tuto úděsnou situaci způsobili a nadále rozvíjí imigranti, přitom dneska vědí už všichni. Určitě i v Německu… Takže když už se šéfka berlínské policie dopustila ideozločinu přiznání chybky v systému, mohla klidně ještě zhřešit více a dopustit se odhalení jejího původce.

Ona se však – patrně ze strachu z vyhazovu nebo z nějaké hrozící fatvy proti ní nebo její rodině – zmohla pouze na dodatek, že „existují určité čtvrti, kde žije většina lidí arabského původu, kteří sympatizují s teroristy“, ale že ona přece nebude nějakou skupinu „pomlouvat“. Je to neuvěřitelné, ale i tohle pravdivé pomrknutí rádoby náhodnou korelací je v Německu průlomovým pokrokem.

Lynč v Amsterodamu

Pochopitelně však nejde pouze o Berlín. Dnes je prakticky nemožné najít na mapě západní části starého kontinentu střední nebo velké město, které by nečelilo problémům s přistěhovalci. Podívejme se třeba do hlavního města Nizozemska. Amsterdam je okouzlující. Za srdce chytne svou malebností, jedinečnou architekturou, kvalitními službami (všeho druhu). Vedle kouře z rekreačních drog je zde cítit téměř hmatatelný klid a mír. Pohodová atmosféra toho města není přenositelná. A bohužel není – jak jsme se mohli nedávno přesvědčit – ani nedotknutelná.

Pohled na záběry z tohoto města, kde se bezmála osmdesát let od druhé světové války pronásledují a na ulici lynčují Židé, je opravdu truchlivou záležitostí. O co šlo? Na nizozemské půdě se odehrál fotbalový zápas domácího týmu proti izraelskému. Průběh samotného utkání nikterak nevybočoval z dlouhé řady mnoha podobných utkání. K hrozivému spádu však došlo až večer po zápase, kdy si na izraelské fanoušky, jak se říká, „počkali“ arabští místní a začali na ně v hloučcích útočit.

Jistá část těch útoků je poměrně dobře zdokumentovaná. Tito imigranti (popř. jejich potomci) totiž trpí jakousi perverzní zálibou v natáčení si svých do krve zbitých obětí. Tím se mimochodem ani trochu neliší od svých bratrů z Hamásu a dalších teroristických organizací, kteří se onoho tragického sedmého října chovali zrovna tak. Jen tady „na pásce“ nenajdeme Židy s usekanými končetinami a postřílené děti, ale „pouze“ Židy bezvládně ležící na ulici, do kterých nemilosrdně kopou celé partičky těchto „hrdinných místních“. Tím sami proti sobě vyprodukovali velké množství důkazního materiálu.

Ultras nebývají milí chlapíci

Ani takto nezpochybnitelné důkazy, nesmyslné a hloupé sebeusvědčující chování násilníků, kterým je na videích vidět do tváří a kde je na první pohled evidentní, k jaké zhruba etnicitě přísluší (kontrast s dvoumetrovými holandskými blonďáky už nemůže být větší), nestačí tamní – ale i internacionální – levici k tomu, aby průběh té hrůzy okamžitě nezačala zpochybňovat, a tak obskurně bagatelizovat. Samozřejmě; otázky, proč by „místní“ páchali násilí na nějakých fanoušcích jen tak pro nic za nic, jsou jistě namístě… Pomiňme pro tento moment fakt, že – ano, přesně tohle imigranti denně na evropských ulicích provádějí – a připusťme, že má tento příběh nějaká svá „ale“.

Zaprvé, většina médií (ať už z lenosti nebo účelovosti) pomíjí to, co incidentům předcházelo. Tedy provokace… a zkrátka „bordel“, kterého se dopouštěli někteří izraelští fotbaloví fanoušci. Tím se ale jaksi neliší od mnohých jiných fanoušků z celé škály národností. Fotbaloví ultras nebývají těmi nejpříjemnějšími a nejspořádanějšími lidmi. Tak to prostě je. Zasazovat řádění izraelských fotbalových ultras do nějakého národnostního nebo nedej bože rasového rámce je nonsens. Pochopitelně s vědomím nějakých excesů, které se mohly projevit třeba údajným stržením palestinské vlajky nebo vykřikováním protiarabských hesel… Ale opět: Tohle přece není nic, co by téměř vrozeně nepatřilo k vyhrocené fotbalové kultuře. Nic, co by neznal jakýkoliv starosta, jenž má tu smůlu, že v oblasti jeho městské části stojí nějaký větší fotbalový stadion.

Mediální neochota

Zadruhé, média upozaďují podstatu toho kolotoče vzájemné nenávisti, jež bohužel hraje hlavní roli celého palestinsko-izraelského konfliktu. Tu záležitost si šíleně trivializují. Řada novinářů se nedokáže oprostit od „fandění“ té či druhé straně. Nedokáže pochopit tu přirozenost, tu samozřejmost nenávisti mezi Izraelem a Palestinou. Někteří z nich neznají historii, takže netuší, kdo, kdy a kde dával jakou nabídku palestinsko-izraelského vyrovnání trvalejšího charakteru. Proto také netuší, že si do nejvyšší možné míry může palestinská strana za své dnešní příkoří sama. Tato dezorientovanost posléze zkresluje jejich informování i o takových podružnostech, jako je dění v Amsterdamu, v Paříži apod.

Takže je to klasická mediální neochota, popř. neschopnost chápat věci ve své nečernobílosti. Krvechtivý nelidský antisemitismus muslimské diaspory nespadl z nebe, stejně jako z nebe nespadli ti izraelští fanoušci, které bychom nezařadili mezi ty zrovna nejsympatičtější chlapíky a lidumily. A přece to nic nemění na podstatě událostí toho otřesného večera.

Značná část muslimů si může svůj antisemitismus obhajovat, čím chce, a jistá část Židů může být jistojistě chuligánská. Kdo se tady stal obětí, je ale jasné. V Amsterdamu proběhlo něco, co mělo ze všeho nejvíce rysy pokusu o pogrom. Nikdo si asi nechceme představovat, jak by to celé dopadlo, kdyby s Palestinou sympatizující barbaři na moment vypustili fakt, že se nenachází někde v Gaze, ale v centru hlavního města Nizozemska, kde přes všechny výhrady stále funguje policie a za masové vraždy se tam chodí na mnoho let do vězení.

Resuscitace nacismu pod půlměsícem a pěticípou hvězdou

Aliance islamistů, progresivistů a levičáků si ale nadále jede svou. Zcela pomýleně zlehčují antisemitismus, a to jen proto, že nesympatizují se současným složením kabinetu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Organizované pronásledování a lynčování izraelských návštěvníků jejich země vykreslují jako nějakou obyčejnou potyčku a lidem se snaží vsugerovat představu, že se prostě jen „porvali fotbaloví ultras, no a co?“. Muslimské extremisty prezentují jako nějaké „místní kluky, co si šli jen s Izraelci vyříkat dávné spory“. Nevím, jak jim do této masivní lživé konstrukce o nevinnosti muslimských imigrantů zapadají například zmlácené Židovky, kusem betonu či kamenem rozdrcená hlava neškodného, na ulici spícího nizozemského bezdomovce (pachatele tmavší pleti natočila kamera) nebo imigranty zapálená tramvajová souprava v západní části Amsterdamu (též uspokojivě zdokumentováno)…

Je bizarní a také nebezpečné, že jsou to právě progresivní levičáci – hlásící se k hodnotám tolerance, respektu, diverzity, stejně jako k různým antifašistickým buňkám – kdo totálně bagatelizuje podobné zločiny a nečinně přihlíží (část dokonce napomáhá) smrtonosné resuscitaci nacismu na evropském kontinentu. Jen tentokrát nikoliv ve stínu svastiky, ale pod půlměsícem a pěticípou hvězdou.

Čtěte také:
Ztráta iluzí o islámu aneb konec jednoho mediálního narativu
Budoucnost Evropy patří islámu
Chceme Evropu před radikálním islámem bránit, nebo naopak pomáhat při její islamizaci?