Politické školení obyvatel

Pocházím z Turnova, malého města v srdci Českého ráje. Jsem ročník 1977, takže jsem zde zažil normalizaci, Perestrojku i Sametovou revoluci. A sledoval, jak se vše postupně proměnilo. Jak z prvorepublikového kina u malé Jizery zmizel nápis nad plátnem, hlásající verzálkami „LENIN: ZE VŠECH UMĚNÍ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE PRO NÁS FILM“. A pan Machinka, komunista, který zde promítal Vetřelce i Ghostbusters a přicházejícím divákům zpívala Desireless své „Voyage, voyage“, zmizel spolu s ním.

Pak přišla revoluce, a kino se přestěhovalo do ruských kasáren. Ta vůbec nebyla ruská, jen je okupovala 185. raketová brigáda. V noci kolem nás jezdily těžké kamazy, naložené vojáky, na jejich základnu v lese na Vesecku, kde se nacházelo raketové silo. Prý jaderné, ale to nám nebránilo chodit sem na houby. Vojáci byli přátelští a nápisy v azbuce tu najdete vyryté do kůry stromů ještě dnes. Až později jsem se dozvěděl, že pokud v ČSSR vůbec nějaké hlavice byly, byly by v objektu JAVOR v Bělé-Jezové, a až odsud dopravovány dále. Cíle se nacházely v Západním Německu.

Panelák na odstřel

Ale zpátky ke kasárnám. Prakticky hned vedle nich bydlel pan Šídlo, dlouholetý ředitel místní II. základní školy, zvané dívčí. Také komunista, ale zřejmě se to nedědí. Jeho pražský vnuk, který u něj pobýval, je dnes známým liberálním redaktorem. Když se doma předčítalo z Rudého práva, mizel radši do Dolánek k vodě. Tam měli Rusové na lukách cvičiště, víceméně sdílené s místními, a nad jezem improvizovanou plovárnu. Jejich dvanáctipodlažní panelák, tyčící se nad městem, zaujal na první pohled vnějším nouzovým schodištěm. Všichni ale mysleli, že je to to hlavní.

Po revoluci byl nakonec odstřelen, protože nevyhovoval žádným normám. Místnímu bojovníkovi, panu Kunetkovi, se i díky iniciativě Michaela Kocába podařilo poslat Rusy domů už v květnu 1990. Odchod proběhl v klidu, ale celá brigáda následně putovala do Turkmenistánu, kde následně zažila horké chvíle rozpadu Sovětského svazu. Autobus, kterým chtěli vojáci jezdit ve chvílích volna po památkách Českého ráje, zůstal pak v lese opuštěný po několik let. Rozvaliny domečku důstojnických parních lázní, připomínajících, nevím proč, Pripjať, najdete pod průmyslovou zónou Vesecko dodnes.

Když sem vojáky poslali, většina z nich myslela, že je podvedli a jsou zpátky v Sovětském svazu. Všude viděli břízky a smrčky jako z Mrazíka a zimy bývaly bílé. V lese to ale vonělo spíš jako na poli. Od objektu posádkového vepřína vytékala takzvaná Smrdlavka, dnes Odolenovický potok. Led na ní byl žlutý, ale jako dítě jsem to coby ekologický problém nevnímal. Prostě to tak bylo, stejně jako fakt, že když se někde v lese někde povalovaly noviny, většinou byly v azbuce.

Návod, co si máme myslet

Ale o tom jsem vůbec psát nechtěl. Je devátého května, den osvobození. Turnov se nacházel na samé hranici osekaných Sudet, a když se stavěly v září v roce 1938 barikády, byly hned nad naším domem. Kameny z ní jsme měli donedávna na zahradě. Jeden starý pán mi kdysi v autobusu vyprávěl, jak majitel továrny na Barborce nad Frýdštejnem vyváděl, aby říšská hranice vedla už před jeho firmou, a nikoliv za, a nemusel tak s nenáviděnými Čechy nadále sdílet stejnou zemi. Zámek Hrubý Rohozec, kde jsem byl coby malý vyrůstal se sestrou místo na dvorku, by byl už německý. Rodina Des Fours Walderode tehdy v nacismu problém neviděla, ale zato jej vidí v Benešových dekretech dnes. Zkrátka, tehdejší eurointegrace příliš nefungovala, a to jsme přitom byli v rámci Rakouska-Uherska integrováni celých 300 let.

A o tom jsem chtěl vlastně napsat původně. Na náměstí v Turnově se totiž objevily cedule k 20. výročí vstupu do Evropské unie. Uvědomělé, okázalé, vysvětlující a návodné, že by se za ně nemuseli stydět ani normalizační soudruzi. Trochu mi tak připomněly nástěnku zasloužilých pracovníků, která stála hned při cestě do kina, vedle malé Jizery, a funguje, narozdíl od biografu, víceméně dodnes. Jen ty černobílé soudruhy nahradila běžná inzerce, kterou nikdo nečte. Dnes, stejně jako tehdy.

Napadá mne, že je to asi zpátky. Už zase se někdo stará o to, co si máme myslet, a věnuje v tomto občanům za jejich peníze svoji nevyžádanou péči. V porovnání s loňským rokem, kdy zde byly vystavovány ohořelé vraky osobních aut z ukrajinské fronty, jde ale o péči daleko jemnější, připravenější a cílenější. Tak si ty cedule přečtěte. A já se jdu v myšlenkách vrátit zpátky do minulosti a vzpomenout si, jak jsme to tehdy dělali, abychom se z toho nezbláznili.

Možná to bylo jednodušší v tom, že nebyl Internet ani sociální sítě a angažovaní dunilové neměli kde dunět…

Další články autora:
Na přednášce dezinformátora
I strach je produkt. Dá se prodávat stejně jako třeba dětský olejíček
Jak skončíte na policii, aniž byste cokoliv provedli