Prague Pride nemá nic společného s homosexuální menšinou. Dělá jí jen ostudu

V hlavním městě, tak jako každý rok, proběhl festival Prague Pride, který slavně zakončila tradiční pouliční výtržnost v podobě početného procesí sestávajícího z rozličných obskurních oplzlostí a bizárů. Tak jako každý rok se po události ihned začala sápat média všeho druhu a vykreslila ji jako nějakou „akci homosexuálů“. Jedná se o mylnou interpretaci a v zásadě o lež.

Jde také o skákání na lep různým aktivistům a provokatérům, kteří si přejí, aby takto byla vykreslována.

Je-li něco univerzálním sjednocujícím tmelem lidí, kteří se v každoročních intervalech rozhodují zhatit jeden den v roce paběrkováním na ulici ve společnosti drag queens a dospělých mužů na vodítku, je to jejich pevné přesvědčení, že přesně takto to má být. Že si lidé mají hrát v pravé poledne na náměstí na pejsky, že se mají v tentýž čas na tomtéž místě před kolemjdoucími producírovat polonazí lidé, že mají silou davu strhávat psychicky labilní děti k nevratným a zcela destruktivním fyzickým změnám (affirmative action) či jen k hloupým nápadům. Je to jejich sektářská víra vyvěrající z chybných předpokladů o totální dekadentnosti lidského společenství a ze slepoty k tomu, co je vkusné a co nikoli, co je vhodné a co nikoli. A je to rovněž něco, co lze zastřešit zjednodušujícím pojmem „LGBTQ ideologie“, jíž jsou tito lidé postiženi.

Naopak, pozor, zcela určitě aktéry této sexuálně-ideologické frašky nespojuje homosexuální orientace – což nakonec přiznávají i sami LGBT aktivisté, když obrušují hrany povídáním o tom, jak „pochod hrdosti“ houfně navštěvují třeba tradiční heterosexuální rodinky s kočárky a další tzv. queer allies. Jsou toho názoru, že takto je celá akce zkousnutelnější, a mají pravdu. Stejně tak je zkousnutelnější, když se prezentuje jako heroický boj utlačovaných homosexuálů za svá práva nebo prostě jen jako pochod homosexuálů, na čemž by samozřejmě nebylo samo o sobě špatného vůbec nic. Naopak, vytrácející se přímý a osobní mezilidský kontakt je extrémně žádoucí a pobyt na čerstvém vzduchu je zase zdravý. Problém je v tom, že o žádný pobyt homosexuálů na sluníčku nejde. Jde totiž o defilé mnoha různých skupin lidí s mnoha různými motivacemi. Vlastně by nebylo ani trochu překvapující, pokud by zde byla homosexuálů menšina…

Potřebu předvést se si zde uspokojují zčásti ryze heterosexuální lidé, kteří nepromarní příležitost někde demonstrovat své fetiše. Potom různí ideologičtí úderníci pod praporci progresivistických politických stran, kteří si zde dělají buďto kampaň, nebo pochod berou jako politickou manifestaci a v obdobných pochodech by ochotně mávali fangličkami za jakéhokoli režimu a v jakémkoli století. Dále průvodem táhne obrovské množství cizinců – což je naprosto pochopitelné… Když zastáváte nějakou významnější pozici, s níž je třeba dokonce svázána určitá zodpovědnost, něco řídíte, těšíte se něčí úctě, rozhodně nechcete v centru vašeho města potkat v tangách, s řinčivými rolničkami na bradavkách polovinu svých kolegů. Takže vyrazíte do nepřekonatelně krásné zahraniční Prahy zařinčet si tam. A v neposlední řadě nelze vynechat onu ukřičenou a hysterickou aktivistickou homosexuální menšinu v menšině, jež má v „průvodu hrdosti“ samozřejmě také své místo.

Není, mimochodem, od věci udělat si svůj vlastní osobní průzkum, položit si otázky; kolik znám gayů či leseb, kolik z nich něčemu takovému fandí, a konečně, kolik z nich něco takového opakovaně navštěvuje? Výsledky se budou velmi pravděpodobně plus minus shodovat. Vyjeví se skutečnost, čí „pochod hrdosti“ to vlastně je, a především to, čí rozhodně není. Ukáže se, jaká v zásadě miniaturní skupina křiklounů sama pro sebe uchvátila právo „reprezentovat homosexuály“ a vytvářet o nich nějaké širší veřejné mínění, regulérní veřejný diskurs, v němž různé „pochody hrdosti“ a aktivismus mají prý tvořit středobod života a podstatu existence gayů a leseb.

„Správnou“ lesbou nemá být Eva z práce, která dělá na recepci, všichni ji zbožňují, protože je zkrátka fajn, a její osobní život nikdo neřeší, protože ho nikomu necpe, anebo ho řeší, poněvadž všechny neuvěřitelně zajímá, přestože ho Eva nikomu necpe. „Správným a uvědomělým“ gayem nemá být Karel, se kterým se parádně kecá v hospodě, protože se neustále nesebeprožívá a mluví také o něčem jiném než o LGBT. „Správným gayem“ a „správnou lesbou“ jsou totiž v očích aktivistů zaťatí svazáci s duhovými fanglemi, kráčející „pochodem hrdosti“ vstříc světlým zítřkům a genderové nebinaritě. Svazáci, kteří nemají s Evou a Karlem a dalšími stovkami tisíc Čechů a Češek prakticky nic společného. A nejenže s nimi nemají nic společného, pravděpodobně jsou Evou, Karlem a těmi všemi dalšími vyloženě a hluboce nesnášeni, poněvadž jim vůbec v ničem nepomáhají, nýbrž škodí.

Pokud jsou totiž Eva, Karel a spol. chytří, moc dobře vědí, že „pochody hrdosti“ a jiné nesmysly jsou absolutně a bezezbytku kontraproduktivní. A rovněž jsou si vědomi skutečnosti, že politika se nedělá na ulici. Že s tímto neuvěřitelně hloupým přístupem LGBT aktivisté, kteří se jmenovali jejich mluvčími, nedosáhnou žádných praktických změn k lepšímu – a pokud by k nim náhodou došlo, stane se tak spíše jejich hlouposti navzdory než díky ní.

Anebo je to celé jinak a žádní aktivisté žádné pozitivní změny vlastně nechtějí. Možná si je dokonce velice intenzivně nepřejí. Proč? Proto, že by jim v momentě, kdy by nějakých změn docílili, vyschly vydatné penězovody, jejich štace by tím byla rázem u konce a oni by přišli o práci (pakliže by si tedy nevymysleli novou agendu, například nepřipočetli k platnému počtu pohlaví nějaká další vymyšlená a nezačali lobbovat za ně).

Nadto jim přece status quo vyhovuje, jelikož je baví permanentní boj, trpí stálou nespokojeností a nutkavostí k aktivismu. Neumí se domluvit a nechtějí o ničem diskutovat. Konstruktivní kompromis jsou pro ně sprostými slovy. A problémy, proti kterým je baví bojovat, si musí vyrábět, čemuž skvěle slouží onen agresivní tón aktivistických „pochodů hrdosti“, jenž bohužel automaticky mezi lidmi produkuje tuny nenávisti, která pramení z nepochopení, opovržení a strachu z neznámého. Celý stroj je spuštěn a takto naprogramován vědomě a záměrně. Jestliže totiž toužím být „bojovníkem proti nenávisti“ a chci si obhájit vlastní raison d’être, musím si onu nenávist vymyslet a vyrobit, popřípadě podnítit.

Celé to sice, uznávám, stojí na poněkud vratkých nohách, avšak jak jinak si vysvětlit konstantní a konzistentní neschopnost aktivistů udělat něco dobrého pro lidi, které údajně hájí a kteří jejich obhajobu údajně potřebují? Jak jinak si vyložit onu čistou nulu za jejich urputnou mnohaletou činností? Člověk by si skoro pomyslel, že v této zemi snad není nikdo neschopnější. A to mají LGBT aktivisté tedy, panečku, konkurenci.

Čtěte také:
Cena za teplou hrdost
Chceš do Bruselu? Slib věrnost LGBT+ neziskovkám!
Kde je moje vlajka heterosexuality? Piers Morgan se pustil do LGBT aktivisty