V hlavním městě, tak jako každý rok, proběhl festival Prague Pride, který slavně zakončila tradiční pouliční výtržnost v podobě početného procesí sestávajícího z rozličných obskurních oplzlostí a bizárů. Tak jako každý rok se po události ihned začala sápat média všeho druhu a vykreslila ji jako nějakou „akci homosexuálů“. Jedná se o mylnou interpretaci a v zásadě o lež.
Jde také o skákání na lep různým aktivistům a provokatérům, kteří si přejí, aby takto byla vykreslována.
Je-li něco univerzálním sjednocujícím tmelem lidí, kteří se v každoročních intervalech rozhodují zhatit jeden den v roce paběrkováním na ulici ve společnosti drag queens a dospělých mužů na vodítku, je to jejich pevné přesvědčení, že přesně takto to má být. Že si lidé mají hrát v pravé poledne na náměstí na pejsky, že se mají v tentýž čas na tomtéž místě před kolemjdoucími producírovat polonazí lidé, že mají silou davu strhávat psychicky labilní děti k nevratným a zcela destruktivním fyzickým změnám (affirmative action) či jen k hloupým nápadům. Je to jejich sektářská víra vyvěrající z chybných předpokladů o totální dekadentnosti lidského společenství a ze slepoty k tomu, co je vkusné a co nikoli, co je vhodné a co nikoli. A je to rovněž něco, co lze zastřešit zjednodušujícím pojmem „LGBTQ ideologie“, jíž jsou tito lidé postiženi.
Naopak, pozor, zcela určitě aktéry této sexuálně-ideologické frašky nespojuje homosexuální orientace – což nakonec přiznávají i sami LGBT aktivisté, když obrušují hrany povídáním o tom, jak „pochod hrdosti“ houfně navštěvují třeba tradiční heterosexuální rodinky s kočárky a další tzv. queer allies. Jsou toho názoru, že takto je celá akce zkousnutelnější, a mají pravdu. Stejně tak je zkousnutelnější, když se prezentuje jako heroický boj utlačovaných homosexuálů za svá práva nebo prostě jen jako pochod homosexuálů, na čemž by samozřejmě nebylo samo o sobě špatného vůbec nic. Naopak, vytrácející se přímý a osobní mezilidský kontakt je extrémně žádoucí a pobyt na čerstvém vzduchu je zase zdravý. Problém je v tom, že o žádný pobyt homosexuálů na sluníčku nejde. Jde totiž o defilé mnoha různých skupin lidí s mnoha různými motivacemi. Vlastně by nebylo ani trochu překvapující, pokud by zde byla homosexuálů menšina…
Potřebu předvést se si zde uspokojují zčásti ryze heterosexuální lidé, kteří nepromarní příležitost někde demonstrovat své fetiše. Potom různí ideologičtí úderníci pod praporci progresivistických politických stran, kteří si zde dělají buďto kampaň, nebo pochod berou jako politickou manifestaci a v obdobných pochodech by ochotně mávali fangličkami za jakéhokoli režimu a v jakémkoli století. Dále průvodem táhne obrovské množství cizinců – což je naprosto pochopitelné… Když zastáváte nějakou významnější pozici, s níž je třeba dokonce svázána určitá zodpovědnost, něco řídíte, těšíte se něčí úctě, rozhodně nechcete v centru vašeho města potkat v tangách, s řinčivými rolničkami na bradavkách polovinu svých kolegů. Takže vyrazíte do nepřekonatelně krásné zahraniční Prahy zařinčet si tam. A v neposlední řadě nelze vynechat onu ukřičenou a hysterickou aktivistickou homosexuální menšinu v menšině, jež má v „průvodu hrdosti“ samozřejmě také své místo.
Není, mimochodem, od věci udělat si svůj vlastní osobní průzkum, položit si otázky; kolik znám gayů či leseb, kolik z nich něčemu takovému fandí, a konečně, kolik z nich něco takového opakovaně navštěvuje? Výsledky se budou velmi pravděpodobně plus minus shodovat. Vyjeví se skutečnost, čí „pochod hrdosti“ to vlastně je, a především to, čí rozhodně není. Ukáže se, jaká v zásadě miniaturní skupina křiklounů sama pro sebe uchvátila právo „reprezentovat homosexuály“ a vytvářet o nich nějaké širší veřejné mínění, regulérní veřejný diskurs, v němž různé „pochody hrdosti“ a aktivismus mají prý tvořit středobod života a podstatu existence gayů a leseb.
„Správnou“ lesbou nemá být Eva z práce, která dělá na recepci, všichni ji zbožňují, protože je zkrátka fajn, a její osobní život nikdo neřeší, protože ho nikomu necpe, anebo ho řeší, poněvadž všechny neuvěřitelně zajímá, přestože ho Eva nikomu necpe. „Správným a uvědomělým“ gayem nemá být Karel, se kterým se parádně kecá v hospodě, protože se neustále nesebeprožívá a mluví také o něčem jiném než o LGBT. „Správným gayem“ a „správnou lesbou“ jsou totiž v očích aktivistů zaťatí svazáci s duhovými fanglemi, kráčející „pochodem hrdosti“ vstříc světlým zítřkům a genderové nebinaritě. Svazáci, kteří nemají s Evou a Karlem a dalšími stovkami tisíc Čechů a Češek prakticky nic společného. A nejenže s nimi nemají nic společného, pravděpodobně jsou Evou, Karlem a těmi všemi dalšími vyloženě a hluboce nesnášeni, poněvadž jim vůbec v ničem nepomáhají, nýbrž škodí.
Pokud jsou totiž Eva, Karel a spol. chytří, moc dobře vědí, že „pochody hrdosti“ a jiné nesmysly jsou absolutně a bezezbytku kontraproduktivní. A rovněž jsou si vědomi skutečnosti, že politika se nedělá na ulici. Že s tímto neuvěřitelně hloupým přístupem LGBT aktivisté, kteří se jmenovali jejich mluvčími, nedosáhnou žádných praktických změn k lepšímu – a pokud by k nim náhodou došlo, stane se tak spíše jejich hlouposti navzdory než díky ní.
Anebo je to celé jinak a žádní aktivisté žádné pozitivní změny vlastně nechtějí. Možná si je dokonce velice intenzivně nepřejí. Proč? Proto, že by jim v momentě, kdy by nějakých změn docílili, vyschly vydatné penězovody, jejich štace by tím byla rázem u konce a oni by přišli o práci (pakliže by si tedy nevymysleli novou agendu, například nepřipočetli k platnému počtu pohlaví nějaká další vymyšlená a nezačali lobbovat za ně).
Nadto jim přece status quo vyhovuje, jelikož je baví permanentní boj, trpí stálou nespokojeností a nutkavostí k aktivismu. Neumí se domluvit a nechtějí o ničem diskutovat. Konstruktivní kompromis jsou pro ně sprostými slovy. A problémy, proti kterým je baví bojovat, si musí vyrábět, čemuž skvěle slouží onen agresivní tón aktivistických „pochodů hrdosti“, jenž bohužel automaticky mezi lidmi produkuje tuny nenávisti, která pramení z nepochopení, opovržení a strachu z neznámého. Celý stroj je spuštěn a takto naprogramován vědomě a záměrně. Jestliže totiž toužím být „bojovníkem proti nenávisti“ a chci si obhájit vlastní raison d’être, musím si onu nenávist vymyslet a vyrobit, popřípadě podnítit.
Celé to sice, uznávám, stojí na poněkud vratkých nohách, avšak jak jinak si vysvětlit konstantní a konzistentní neschopnost aktivistů udělat něco dobrého pro lidi, které údajně hájí a kteří jejich obhajobu údajně potřebují? Jak jinak si vyložit onu čistou nulu za jejich urputnou mnohaletou činností? Člověk by si skoro pomyslel, že v této zemi snad není nikdo neschopnější. A to mají LGBT aktivisté tedy, panečku, konkurenci.
Čtěte také:
Cena za teplou hrdost
Chceš do Bruselu? Slib věrnost LGBT+ neziskovkám!
Kde je moje vlajka heterosexuality? Piers Morgan se pustil do LGBT aktivisty













Děkuju.
Mám za sebou to, čemu se obvykle říká změna pohlaví – a většina novějších přátel to podle všeho ani neví, zatímco ti starší mě už roky berou jako ženskou, protože tak prostě přirozeně vypadám a vystupuju. Když se mě kdysi kdosi ptal, jestli hodlám navštěvovat Prague Pride, moje odpověď zněla „pokud mě tam potkáš, vem lopatu či jiný tupý předmět a toho emzáka, co se za mě vydává, tím umlať“. Tolik asi k mému vztahu k Prague Pride. 😀
V posledních letech mám pocit, že se tady cíleně pracuje na tom, aby lidi jako já byli většinovou veřejností nenáviděni. A nejen aktivisti, ale už i státní instituce, viz propagace ve školách nebo loňský aktivismus Ústavního soudu, se kterým bytostně nesouhlasím, neboť původní zákonná úprava byla podle mého názoru velmi vyvážená. A viz ten debilní pořad v ČT, který sice nemá s diagnózou F64.0 společného téměř nic, ale je velkou částí veřejnosti vnímán jako prezentace lidí jako já. Jsme nepatrná menšina a za sebe můžu říct, že ten původní svět mi vyhoval a to, co chtějí nastolit, mě děsí a sere. Ale mluvím jen za sebe, necítím se být členkou „LGBT??? komunity“ a ani se s těmi lidmi nijak nestýkám. Přátele si vybírám podle toho jak si vzájemně sedneme, nikoli podle společných psychických poruch.
Ano, také mě to svádí napsat, že se necítím být členem LGBT komunity, ale to by bylo moc jednoduché, přistoupili bychom na to matení pojmů, v širším kontextu na přepisování historie (světové války, nacismus, levicové utopie atd. atd.). Aktivisté prostě ukradli tuhle značku jedné z menšin a bojují přes ní za svoje vlastní zájmy. Takže ne, jsme členy komunity, to oni nikoliv.
No, já nějak ani nechci patřit do žádné „komunity“. Jsem solitér a dělám si věci po svém. Kdyby o mně stát neměl záznam, podle kterého mě může v případě zhoupnutí toho pomyslného kyvadla (které je teď ze všech sil tlačeno na jednu stranu) do druhého extrému vyhmátnout, asi bych to ani neřešila, ať si ti magoři dělají co chtějí. Takhle to bohužel řešit musím…
Respektive řešila bych to. V podstatě stejně jako to řeší nezúčastněná veřejnost. Ale necítila bych se ohrožena následky, které mohou v budoucnu přijít. Takhle si připadám jak rybář, jehož manželka komunikuje se zlatou rybkou bez jeho prostřednictví v situaci, kdy rybka začíná být silně namíchnutá…
obvinovat někoho z vyvolávání nenávisti je zavádějící. to bych třeba nedal jídlo, když mě o to požádal jeden přihřátý když měl zrovna hlad. ale jistě vím, že systém dohnal jednu po tranzici k sebevraždě skokem pod vlak…na tomto identikkitu hendikepu se přiživuje spousty pomatenců… a to je cílem zarazit ten parazitizmus.
Nevím, faktem je, že během tranzice před lety jsem naši společnost vnímala jako velmi tolerantní a vstřícnou – a v posledních letech mi přijde, že je tolerance na ústupu a nahrazuje ji znechucení a naštvanost. A ani se tomu nedivím…
Já se taky nedivím. Obzvláště, když jsou tu skupiny, které šíří úplně zbytečně nenávist a lži. Jde třeba i o rádoby novináře tohoto deníku, členy stran stačilo a spd, ale i mnozí další.
Ano, znechucení a naštvanost. Možná to tak cítím hlavně já sám, proto mě už ani nenapadne, abych vzal přítele za ruku (abych dál neprudil), jako jsme to dříve občas z hecu dělávali, aniž bychom to sami potřebovali. Ale cítím potřebu prostě nepřilévát olej do ohně, když to dělá tak vehementně třeba ČT za nás. Achjo, škoda, tuhle příležitost přirozeného respektu jsme projeli (nám byla projeta).
Tak to je mi tě líto. Neměl by ses za svou lásku stydět. Nikoho normálního to neprovokuje. Jenom neonacistům, fašistům a komunistům tyhle věci vadí. Láska není provokace.
Je snad Tonda Vavruška
ukázkou správného teplouška?
To poetik neví,
ale přesto mu ho postaví.
Dostaneš obojek,
dostaneš náhubek,
vezmu si tě na procházku,
před dům na dvorek.
Tondo zaštěkej můj pejsku,
nemusíš se stydět,
nemusí to nikdo vidět,
budeš dávat pac,
na zadních stát.
Postavím ti doma kotec,
tvůj páníček je velký borec,
když nebudeš poslouchat,
můžeš z klece smutně koukat.
Jako stěně nahlas kňourat.
Vedle postele dostaneš pelech,
nahoru mi radši nelez,
čeká tě tam kolík do prdele.
Anální kolíček pro zlobivého pejska,
po kotci se ti bude stejskat.
Když mi v noci začneš štěkat,
překvapení tě bude čekat.
Probudíš se s elektrickým obojkem,
zlobení odměníme šokem.
Bude z tebe hodný čoklík,
vychován skrz anální kolík.
Venku jenom na vodítku,
na pride zvedneš nohu
pomočíš zídku.
Už jsi pochopil buzíky a lesby,
úchylky máme všichni,
toto je další část cesty,
ke skutečnému osvícení.
Překonal jsi odpor,
když péro leze do prdele,
nezlob se za můj rozbor,
je čas pochopit,
že někdo je rád štěně.
Není na tom nic špatného,
je to roztomilé,
každý má v sobě neco úchylného,
mléko není vylité.
Poetik má rád krásné nohy,
na ženě sexy prádlo,
krásná stehna do výlohy,
a přirozené ňadro.
Poetik je ale taky trochu úchylák,
občas bývá noc pořádně deštivá,
prší zlato, děvka ho polyká.
To je za odměnu,
když mi úd jazykem polechtá.
Klidně si buď pes,
zítra i dnes,
neměj z toho děs,
užij si sex.
Co tě baví to klidně dělej,
ale s nenávisti k jiným
jdi do prdele.
Buď si kůň, pes,
na sado maso,
nepohrdni světa krásou,
už vylez.
Z klece do které si zavřel své myšlení.