Prezident Pavel jako nahý v trní

Prezident Petr Pavel se svým odmítáním jmenovat čestného předsedu Motoristů sobě Filipa Turka ministrem ocitl v situaci jako nahý v trní. Ztratil v tomto případě autoritu hlavy státu a zbyla mu jen ta málo srozumitelná – jeho vlastní.

Ztráta ústavní legitimity

Věc se má tak, že pokud se prezident dostane mimo Ústavu, nese svou kůži na trh. V tu chvíli se totiž neopírá o institucionální autoritu, kterou mu poskytuje ústavní rámec, ale pouze o svou osobní minulost, pověst a individuální hodnoty. Ústavní legitimita prezidenta existuje jen tehdy, když jedná v mezích pravomocí, které mu Ústava svěřuje. Jakmile tyto meze překročí, přestává jednat jako ústavní činitel a začíná jednat jako soukromá osoba se všemi důsledky, které z toho plynou.

V parlamentní demokracii, jakou je Česká republika, je prezidentova role konstruována jako procedurální a omezená. Prezident není politickým lídrem vlády, nenese politickou odpovědnost a nemá určovat její hodnotové či ideové složení. Autorita hlavy státu je odvozená, nikoliv autonomní: vychází z Ústavy, nikoliv z osobního morálního profilu, životní minulosti nebo reputace. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, nikoliv prezidentovi, a právě proto musí být prezident při jmenování ministrů striktně vázán návrhem premiéra.

Uklouznutí Pavla v případě Turka

Princip odvozené autority se dostal do popředí v případě Filipa Turka, kterého prezident Pavel odmítl jmenovat ministrem životního prostředí. Prezident své rozhodnutí zdůvodnil morálními, hodnotovými a reputačními výhradami vůči Turkovi, zejména jeho dřívějšími výroky a postoji.

Takové důvody však Ústava nezná. Prezident nemá pravomoc posuzovat kandidáty na ministry podle osobních hodnotových měřítek, morálních soudů či reputačních úvah. Jediný ústavně relevantní prostor pro jeho uvážení spočívá v posouzení, zda kandidát splňuje objektivní podmínky pro výkon funkce – tedy zda neexistuje zákonná překážka, bezpečnostní riziko nebo závažné ohrožení řádného chodu úřadu.

Antisemitismus nevadí

Jak málo srozumitelná je pouhá osobní, neinstitucionální autorita Pavla, je zřejmé z jeho jednání podle dvojího metru. Prezident odmítá Turka kvůli údajným extremistickým symbolům či výrokům, ale současně se veřejně účastnil projekce filmu Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila, který byl v minulosti vyloučen ze studia za sprejování hákových křížů a nenávistný nápis namířený proti Židům.

Zatímco u Turka prezident tvrdí, že morální a reputační důvody jsou natolik závažné, že brání výkonu funkce ministra, u Kvapila s prokazatelným extremistickým excesem žádné morální ani reputační výhrady neuplatnil. Tato nekonzistence není jen politickým problémem, je to problém ústavní logiky. Pokud prezident jedná mimo Ústavu, opírá se o svou osobní autoritu. A ta je nutně oslabena, pokud jeho vlastní veřejné kroky nejsou v souladu s měřítky, které uplatňuje na jiné.

Pochybná autorita občana Petra Pavla

Případ Turka tak není jen sporem o jednu nominaci. Je to ukázka toho, jak snadno může prezident překročit hranici mezi ústavností a politickou svévolí – a jak rychle se mimo ústavní rámec dostává do situace, kdy jeho rozhodování působí selektivně, nepředvídatelně a nesrozumitelně.

Prezident má autoritu pouze tehdy, když jedná v mezích Ústavy. Jakmile se odchýlí, jeho autorita se automaticky opírá jen o jeho osobní minulost a pověst. A právě proto je v parlamentní demokracii nezbytné, aby se prezident držel Ústavy přísně a bez výjimek. Ústavní autorita není osobní vlastnost, ale funkční rámec. A ten platí jen tehdy, když je respektován.

Čtěte také:
Česká republika má špatného prezidenta
Prezident Pavel jako zlý muž Evropy
Státotvorný vs. státodestruktivní