Demokracie volených zástupců začíná kolabovat k diktátu nevolených a jmenovaných elit, které se nemusí zpovídat nikomu, kromě svých zákulisních zadavatelů. Měkká totalita distribuovaného typu, která tak v tichosti vzniká, má však i slabá místa, kterých lze k obraně využít.
To, s čím zápolí v USA prezident Donald Trump již svoje druhé volební období, je zjevně problémem nikoliv americkým, ale již celého Západu jako takového. Progresivní liberální demokracie se v pokročilé formě opírá nejen o svá ideologicky „zglajchšaltovaná“ média, ale dnes už i o téměř dokonanou politizaci hlubokého státu, kde hraje zejména justice významnou úlohu konečného arbitra. Nejen v Americe, ale i v rozvinuté západní Evropě a nyní i u nás, ačkoliv by se to ještě před několika lety nikdo snad neodvážil ani jen naznačit. Proces selektivní aplikace zákonů a postupné politizace státní zprávy tak dospěl k reálné, již zcela viditelné politické moci. Dlouhý pochod institucemi je dokonán, ale absolutní moc skupiny soudců má i svá slabá místa, kterých lze k budoucí obraně využít.
Další první vlaštovka
Kdo sleduje vývoj na politické scéně, překvapen být tak úplně nemůže. O žádnou první vlaštovku, co se týče moci tohoto typu, už dávno nejde. Jedná se o vlaštovku již nejméně třetí, a to obřích, celostátních a mediálně viditelných rozměrů. První byla změna načítací klauzule takzvaného volebního kvóra limitující možnost uzavírání předvolebních koalic pro agregaci hlasů subjektů, které by se jinak do parlamentu samostatně nedostaly. Rozhodnutím Ústavního soudu z 2. února 2021 byla v již probíhající volební kampani změněna dosavadní linearita požadavku na uměle sníženou škálu, umožňující sestavování účelových koalic bez odpovídajícího rizika propadnutí hlasů.
Tuto změnu tehdejšího předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka tehdy nezvrátili ani čtyři disentující soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala a Radovan Suchánek, uvedení v závěru dokumentu. Ten si alespoň nyní, zpětně, doporučuji podrobně a pozorně přečíst. Proč? Jednak kvůli jménům navrhovatelů z polomafiánského, Dozimetrem poznamenaného vedení STAN, a jednak pro argumentaci samotnou, v rozhodnutí soudu uvedenou. Již tehdy platilo, že kde je zadání, tam je i řešení, ač jeho logika dostává v důsledku na frak a odborná veřejnost obrací oči v sloup.
1. Sledovat návrhy včas
Z celé ostudné klauzy však plyne hned první poučení, a sice všímat si těchto návrhů včas, byť leží doposud v šuplíku. Obvykle nepřichází samy a vždy je lepší o tom, co se chystá, dopředu vědět než nevědět. A není to snadné a vyžaduje to nos, oči i uši na stopkách. Návrhy totiž nejsou ze zákona veřejné a často tikají na ÚS skrytě, jako legislativní časovaná bomba, kde se bez proaktivního přístupu, sledování kuloárních informací a anonymizovaných žádostí „přes 106ku“ nejde o moc dále posunout, ale je nutné nepolevovat v pozornosti a dožadovat se informací.
2. Vzdorovat plnou vehemencí
Prezident Zeman, kterému se v umění politické strategie může dodnes jen málokdo rovnat a v politické předvídavosti konkurovat, to dopředu věděl a napnul tak všechny své síly a páky, včetně poněkud nezvykle předčasného povánočního vyhlášení termínu voleb, aby blížící se rozhodnutí Ústavnímu soudu nedaroval zase tak lacino. Nicméně neuspěl a kostky byly vrženy, což vyústilo ve volební vítězství „slepenců“ SPOLU a PirSTAN a současnou přetrvávající mizérii. Jako ukázka postupu je ale Zemanova taktika velmi poučnou.
3. Nepodporovat zdání legitimity
Rozhodnutí premiéra Andreje Babiše nepodávat na prezidenta Petra Pavla kompetenční žalobu po nejmenování Filipa Turka ministrem je částečně naplněním právě tohoto principu. Pokud by měl Ústavní soud standardně rozhodovat v otázkách jmenování či nejmenování ministra, pak by mu to dávalo zcela neústavní pravomoc a legitimitu. Ze stejného důvodu naopak Petr Pavel Ústavní soud oslovil, byť ve věci daleko podružnější, banálnější a zcela mimo rámec záležitostí, kterými by se měl ÚS zabývat. Jde o snahu vydláždit zvyklostní cestičku k orgánu, který je současné opozici více než zjevně nakloněn, a z dosavadního excesu učinit budoucí nebezpečný a protidemokratický úzus.
4. Zpochybňovat stávající nálezy
V každém z nálezů ÚS, které jsou ze zákona vždy veřejné a dostupné, najdeme argumentaci a disentní stanoviska, která jsou na celém textu v důsledku zpravidla vždy to nejzajímavější. Slavný britský vynálezce a předseda tamní Mensy, Sir Clive Sinclair, známý nejen uvedením osmibitového domácího počítače ZX Spectra do našich husákovských domácností, ale i svojí prchlivou a neústupnou povahou, zastával dlouhodobě názor, že lidé vám vždy řeknou více, pokud s nimi nebudete souhlasit. A platí to nejen v debatě reálné, ale i v té na papíře. Tato disentní stanoviska je nutné znát, chápat, a především navracet zpátky k veřejné diskuzi. Nálezy Ústavního soudu ČR nejsou slovem Božím, ale názorem konkrétních lidí, s konkrétními zájmy, kontakty a preferencemi, a nikoliv absolutně správným a většinovým konstatováním zjevené Pravdy.
Pasivně agresivní švejkování
Pokud se do cesty vládě a jejímu z voleb vzešlému celonárodnímu mandátu postaví skupinka nikým nevolených jmenovaných brněnských soudců, nastává závažný problém. Diktát vrchnosti a zvůle pochybné autority, která má v rukou glejt, není však v našich šířkách ničím novým, a metodu, jak na to, jsme už dávno a mnohokrát objevili. Návrhy Jindřicha Rajchla a Petra Macinky, co se dá s vynucenou akreditací pro pana prezidenta všechno udělat, dávají tušit, že ač jsou v parlamentu v podstatě nováčky, tuto věc správně a zavčasu pochopili. Tichá rebelie, švejkování a zesměšnění doslovností dokáže erodovat jakoukoliv formální autoritu a na ní založený systém tak jako nic jiného. Pasivní agresivita tohoto druhu totiž už koketuje se zbraní, vůči které je jen těžké obrany pro jakoukoliv, byť nastupující totalitu, a sice lidovým humorem.
Pokud jste pozorně dočetli až sem, asi se ptáte, komu to vlastně píši a adresuji. Jak z jednotlivých bodů vyplynulo, politické špičky, elity i parlamentní nováčkové se v této otázce již dávno orientují. Zjevně tak poradit ani nepotřebují, protože už dávno vědí. Je to určeno pro vás, aktivní veřejnost, protože v jedné věci oproti protistraně stále zaostáváme. Je to umění vyvolat povyk a řev, pokud se děje to, co se nám nehodí nebo nelíbí. Oni dokáží i u naprostých banalit udělat z komára velblouda, a to veskrze úspěšně, tak by bylo s podivem, kdyby se totéž nezdařilo u zjevné a postupné demontáže demokratického zřízení, kterým se po celou dobu paradoxně zaklínali a před kterým tak usilovně varovali. Ale to je už otázka na nás…
Čtěte také:
Drtí „soudcokracie“ demokracii?
Volič je v ofsajdu, přichází Ústavní soud!
Kdyby mohly volby něco změnit…
