Téměr tisíc let starý kulturní klenot východního křesťanství Kyjevskopečerská lávra utrpěl vážné škody. Je vlastně je jedno, co přesně zkázu vyvolalo, byť šlo zřejmě o ruský dron. Kdyby Ruská federace znala své hranice a necítila potřebu útočit na cizí stát, slavný klášterní komplex by byl dneska netknutý.
Oficiální propagandistické TV postavičky kremelského režimu periodicky básní o nesmírné kulturní hodnotě křesťanských památek v Kyjevě. V tom mají naprostou pravdu. Skutečně se jedná o samotnou kolébku pravoslaví východních Slovanů, dědictví Kyjevské Rusi. Padají slova o „matce všech ruských měst“ a tak dále.
Jedna z předních propagandistek, Margarita Simonjanová, například v roce 2022 rozvášněně vykládala něco o „naší svatyni“ (čímž myslela hlavní město cizího státu a jeho monumenty), kterou ani Putin, ani ministr obrany určitě nenechají bombardovat. Prý je to „prostě vyloučeno“. Z části opravdu významné památky, o níž mluvila, zbyl jen popel. Ruskému vládnoucímu establishmentu se bohužel nedá věřit ani to, že nevezme útokem kořeny své vlastní kultury („naše vše“ – řečeno Simonjanovou).
Pravoslavná církev mlčí
Čert ale vem propagandisty. Čert vem politické vedení federace rekrutované z KGB a Komunistické strany Sovětského svazu, kterému se dá náboženský zápal věřit jen velmi obtížně. Co však na to ruská pravoslavná církev? Ta by přece měla z podobné katastrofy, doslova zločinu proti kulturnímu dědictví, šílet jako první. Možná šílí, ale za zavřenými dveřmi. S tím, že za všechno opět mohou Ukrajinci. Nejvyšší představitelé ruského pravoslaví trpí vůbec prapodivnými představami. Moskevský patriarcha a jeho veřejné vystupování prakticky splývá jak s vládnoucí kremelskou klikou, tak s oficiálními režimními propagandisty.
Z jeho projevů není ani v nejmenším znát zřetelný odpor k naprosto absurdní situaci, kdy se už několik let po stovkách tisíc vzájemně vyvražďují dva východoslovanské a pravoslavné národy. Ba co víc, on dokonce mluví o jakémsi vykoupení a„smytí“ hříchů ruských vojáků oplátkou za jejich hrdinné masové vraždění na Ukrajině. To silně připomíná mentalitu Islámského státu, nezdá se vám? Ruskou invazi moskevský patriarcha nevykresluje jako prostý velmocenský konflikt, nýbrž jako jakýsi metafyzický boj – „svatou věc“.
Rusko se tedy zjevně vydává cestou nějakého apokalyptického střetu na způsob „všechno nebo nic“, což by měl být strašák prakticky pro celý svět. Nebo se dost možná zase jenom „přehmátlo“, což je sice ta lepší z variant, ale okamžité důsledky jsou stejné. Ukrajinci a Rusové momentálně nemají příliš mnoho dobrých důvodů si vzájemně důvěřovat. Ukrajinci nemohou plápolající Kyjevskopečerskou lávru nepovažovat za ruský pokus o ránu přímo do srdce jejich svébytné národní identity. Tu zdařile formují a utužují primárně vnější vlivy, přesněji řečeno vlivy ruské – Stalinova tyranie, Putinova agrese…). Je to pro ně analogicky totéž, co by pro Rusy znamenal hořící Chrám Vasila Blaženého nebo pro nás Čechy vybombardovaný Chrám svatého Víta.
Vyspělá a bohatá kultura, která si je jista sama sebou, by neměla pociťovat a následovat svá nutkání decimovat kultury jiné. Přitom na Ukrajině rozhodně nehořel prvn a bohužel asi ani poslední kostel.
Vylhaná ruská pohádka
Ani s těmi proklamovanými „tradičními“ či „křesťanskými hodnotami“ to není v Rusku zas až tak růžové. Nedávné bolestivé snímky z Kyjeva to docela trefně vystihují. Vezměme to směrem od frontové linie do útrob federace. Pakliže se ruští vojáci vnímají (nebo je spíš někdo od bojiště na hony vzdálený takto vykresluje) jako nějací boží bojovníci, je to úplně mimózní představa. Tohle by totiž ze všeho nejvíce připomínalo křižáckou výpravu táhnoucí na římské katolíky.
Pokud někdo vyrazil vraždit na Ukrajinu z nějakých „božích“ důvodů a šířit náboženství, byli to muslimové z Čečny, z různých Tatarstánů, Dagestánů atd. Vydali se tam pod prapory Ruské federace šířit islám – přesně těmi metodami, které islamisté „aplikují“ po celém světě – v tomto případě proti křesťanským Slovanům. Na islámskou komponentu ruského příběhu se mezi fanoušky Ruska, kteří vidí v putinismu (zcela absurdně) nějakou alternativu pro uvadající Evropu, vůbec tak nějak zapomíná. Skutečnost je taková, že Rusko skýtá suverénně nejpočetnější muslimskou menšinu v Evropě a sám vůdce Kremlu se neštítí před novináři teatrálně líbat Korán.
Co se týče vnitřních rezerv údajně příkladné křesťanské společnosti, jakési bašty či výstavky křesťanské morálky, pravděpodobně by to téma vydalo na knižní sérii. Když se hlouběji ponoříme do statistik a kvantifikovaných dat, ruská pohádka se od začátku až do konce rozplyne jako pára. Ať už sledujeme data týkající se rozvodovosti, potratovosti, porodnosti, počtu sebevražd, korupce, kriminality, vězeňství, alkoholismu. A k tomu celého vějíře děsivých důsledků, od domácího násilí, přes veřejné zdraví, až po střední délku dožití. Ve všech ohledech si Rusko vede dost podobně jako (nesporně upadající) Západ anebo drasticky hůře.
Jako otevřené ponechme ve druhém sledu otázky, co je tak křesťanského na v zásadě mafiánském režimu vlády, na tak výrazně rozevřených socioekonomických nůžkách mezi prorežimní oligarchií a „nuzným lidem“ atd. Faktem je dále sice to, že se člověk na ruských ulicích nesetká s některými sociopatologickými jevy, které může potkat například v metropolích západní Evropy či Spojených států, avšak za přemrštěnou cenu tristního stavu svobody projevu, shromažďování, občanských a lidských práv. To je za prvé dost málo, a za druhé to není kompatibilní s evropským modelem demokracie a západním pojetím svobody a postavením jednotlivce ve společnosti. A v neposlední řadě ani se samotným křesťanstvím.
