Za kolaboraci s minulým režimem se leckomu dostalo ostouzení. Spousta lidí však v éře před rokem 1989 byla vystavena nelehkým dilematům: mohli přijít o svou odbornou práci nebo vážně ohrozit celou rodinu. Třebaže i dnes hrozí leckomu vyhození z práce, většina z nás má pořád ještě na výběr. Přesto část společnosti znovu přitakává režimu a ideologiím, které nás připravují nejen o svobody, ale poškozují nás hmotně i mravně.
Jak je možné, že z řady známých tváří se opět staly prorežimní loutky, či dokonce fanatičtí a agresivní obhajovatelé věcí, proti nimž bychom se všichni ještě před patnácti lety hlasitě bouřili? A že velká část národa opět raději mlčí a zavírá oči před zjevnými věcmi?
Považme…
Řádná správa státu by měla usilovat o zajištění čtyř základních věcí: 1) neohrozit bezpečnost a mír pro danou zemi; 2) nedopustit ekonomický úpadek; 3) nenarušit kulturně dějinnou a civilizační identitu národa; 4) snažit se o blaho svých občanů ve všech smyslech slova. Pokud ještě navíc dokáže zaručit základní svobody (pohybu, slova, názoru), pak lze hovořit o dobrém politickém vedení.
Současná politická reprezentace ČR hrubě selhává ve všech bodech, včetně toho pátého. Co víc, prakticky vždy koná hrubě proti jejich smyslu. Připočtěme propletení nejvyšších činitelů se závažnou kriminalitou (aféry Dozimetr a bitcoin), podvody (Fialova barmská nadace a kampelička) a diletantství okořeněné arogancí. Jak někdo může zůstat vůči tolika hříchům slepý?
Ani o současné Evropské unii se nedá konstatovat moc dobrých věcí: přebyrokratizovaná a zkorumpovaná instituce, v níž nikým nevolená a nekompetentní elita pracuje na likvidaci národních států a neúprosně trestá země, jež by se chtěly vzepřít řízeným vlnám uprchlíků, pseudozeleným či LGBT ideologiím, nebo dokonce odmítaly zcela bezprecedentní militarizaci – to vše v zásadním rozporu s původně deklarovanými cíli EU. A do třetice NATO, definované coby obranná aliance, se stalo agresivní válečnou hrozbou pro celý svět – ačkoliv jeho členské země nikdy nebyly napadeny, samo jen v posledních 30 letech pořádalo desítky nezákonných válečných agresí po celém světě, často výslovně zaměřených na civilisty a někdy používajících zakázanou munici, za což zaplatily už miliony lidí životem.
Role intelektu
Proč tak významná část populace není ochotna vidět zjevné? Důvodů je mnoho. Nicméně podtrhněme hned na začátku, že postoje nejsou určovány pouze intelektem. Současná vládnoucí garnitura nám s pomocí svých hlásných trub (Česká televize, Seznam Zprávy, Fórum 24 aj.) neustále podsouvá názor, že především nevzdělaní lidé volí někoho jiného nebo se uchylují k názoru, který není mainstreamový. To je ovšem přinejmenším velmi sporné.
Četné výzkumy naopak ukázaly, že právě lidé, kteří prodělali delší vzdělávání, přemýšlejí daleko více v naučených schématech. Právě tato naladěnost ducha může pak často vést k neschopnosti nebo neochotě z takových schémat vykročit a zapojit zdravý – selský – rozum. Leccos nasvědčuje tomu, že osoby s takto nastavenou myslí jsou mnohdy snadno manipulovatelné – což je o to horší, že právě oni jsou často nástrojem dalšího ovlivňování veřejnosti.
Takzvaná „elita“ je často odtržená od reality a vytěsňuje zdravý úsudek ve prospěch navyklých vzorců – např. raději než vlastní zkušenosti věří papírovým argumentům, byť by šlo o zkreslené ekonomické ukazatele, statistiky či zdánlivě odborné formulace. Jsou připravenější vnímat oficiálně servírované informace a názory jako potvrzené, a nepochybovat o nich. A tak se i často uchylují k naučeným a odposlouchaným argumentům. Po aféře s bitcoiny jsem před jedním známým (IT specialistou) nadhodil, že tato kauza – podobně jako kdysi Dalíkova půlmiliardová žádost o úplatek – jen dokazuje, do jakých korupčních částek se posunula troufalost politiků. Nikdo si přece nelajzne zničehonic čachrovat rovnou s miliardami, pokud už laťka nebyla nastavena dost vysoko předtím. Kolik podobných kousků už beztrestně proběhlo předtím, když si Blažek a spol. dovolili takto riskovat? Známý na to: „Já těmhle konspiračním teoriím nevěřím.“ Buďte si inteligentní, ale o některých věcech raději nepřemýšlejte.
Mnoha jinak chytrým lidem nedojde, že neexistuje žádné humanitární bombardování a že CO2 je pro svět menší hrozbou než ti, kdo chtějí likvidovat stáda krav za to, že občas prdí. Nikdy se nezamysleli nad tím, že dva roky covidu skončily naráz přesně v okamžik, kdy Rusko vpadlo na Ukrajinu, a že z nějakého zvláštního důvodu už v té době byly vyrobeny miliony ukrajinských vlajek a přichystaný zákon proti těm, kdo by měli jiný názor.
Učitelé hrdě nosí trička s nápisem Už nikdy frontu na banány a zřejmě jsou spokojení, že právě teď nemáme ani základní léky, což je podstatně horší. Uvědomělí studenti, místo aby studovali, demonstrují kvůli Čapímu hnízdu (mimochodem úctyhodné instituci), leč nechává je klidnými několik mrtvých v aféře Dozimetr či vládou proprané zločinné megačástky v bitcoinech. Mediálně exponované osoby vykřikují a tweetují, že lidé volající po míru a kritizující vládu jsou chcimírové a měli by být trestáni, ale přejdou mlčením, když pětikoalice neodhlasuje odsouzení propagace fašismu a když Ondřej Vetchý a pár politruků spustí podporu terorismu.
Vyčítají Babišovi zápis ve svazcích agentů, a přitom horlivě oslavují prezidenta Pavla, který hrál nejen v StB daleko závažnější roli. Kritizují dodržování lidských práv na Kubě, v Rusku a Číně, a přitom ignorují, že Západ také zavírá a bije demonstranty (Occupy Wall Street, žluté vesty ve Francii), masivně cenzuruje zpravodajství, přechází horší porušování práv v jiných zemích (SA), mučí v Guantánamu, pronásleduje (Assange, Snowden) nebo i fyzicky likviduje nepohodlné osoby.
V tomto rozpolcení ducha potom zmatení mravokárci vypouštějí absurdity o tom, že větší podpora války přinese mír a že jen mávání ukrajinskou nebo americkou vlajkou je to pravé vlastenectví (viz např. Bohumil Pečinka). A nejspíš to myslí vážně.
Dnešní mediální a odborný svět dokáže racionálně zdůvodnit prakticky cokoliv. Například každý ekonom nám může vysvětlit, proč je výhodnější dovážet česnek z Číny než jej pěstovat u nás, nebo že HDP vzroste, když právě koupený chléb hodíte rovnou do popelnice. To však ještě neznamená, že to, co lze racionálně obhájit, je rozumné. Podobných příkladů by se našly stovky. Takto pokřivený pohled se stal součástí našeho uvažování, a ani řečníci, ani posluchači často nejsou ochotni z mezí této odborné racionality bez selského rozumu vykročit. Mezi takzvanými experty na všechno, mávajícími tabulkami a grafy, je někdy téměř nemožné argumentovat zdravým rozumem.
Úpadek hodnot
Je zatím očividné, že k tomu, aby se dnes jedinec dostal mezi „elitu“, sice možná někdy potřebuje diplom, ale často už ani ne intelekt. Europirátka Gregorová veřejně ventiluje svou moudrost, že slovo „prcat“ je kulturní dědictví, neboť se objevilo ve filmu Pelíšky. Další nejmenovaná europoslankyně a bývalá rektorka vysoké školy je připravena zaníceně odblábolit obhajobu ekofanatismu i jakéhokoliv počtu pohlavních identit, stejně jako nás utvrzovat o tom, že Československo osvobodili jen Američané. Tyto a jiné příklady vypovídají jak o úrovni české a evropské politiky, tak o hlubokém poklesu vzdělanosti v naší zemi.
Do lukrativních funkcí jsou místo zkušených a znalých jedinců vynášeny ambiciózní a často nezpůsobilé osoby, jejichž předností jsou pružné názory a hodnoty, ochotné přizpůsobit se tomu, co se po nich žádá. Říká se tomu Peterův princip. Petr Pavel před pár lety tvrdil, že o prezidentské křeslo usilovat nebude, protože je jako voják zvyklý jen poslouchat. Snad právě díky tomu se stal nejvhodnějším a žádoucím kandidátem. Být vždy připraven změnit postoj podle momentálního režimu i situace, to se dnes cení nade vše. A tleská-li tomu dav celebrit pod pódiem, vypovídá to hodně i o plytkých kritériích jich samých.
Ještě v 90. letech se mnoho herců zdráhalo vystupovat v reklamě. Ne tak dnes. Lukrativnost a úspěch se staly důležitější než ideály nebo užitečnost. Ostatně i marketingový odborník dělá kampaň tu pro jednu stranu, tu pro druhou, a nikdo neřeší etický problém – hodnotí se jen zdar kampaně. Jak se rychle rozkastovává společnost, každý chce patřit mezi vyvolené, ať to stojí, co to stojí.
Opouští-li euroamerická civilizace hodnoty reprezentované náboženstvím, rodinou, solidaritou, národem, morálkou, kulturností a úctou ke zkušenostem, pak je jen logické, že tento úpadek hodnot a kultury se odrazil i v projevech dnešních veřejných osob. Mezi politiky a „elitou“ jen málokdo volá po návratu k hodnotám – a pokud ano, je za to často pranýřován. Příznačně v této duchovní prázdnotě začala být oceňována sprostota – neurvalý exstarosta Řeporyjí imponuje části smetánky natolik, že je obsazován do filmů a klipů a Petr Fiala i kandidáti na prezidenta (Pavel, Nerudová) se s ním dokonce jezdí fotit při kampaních.
Bublina
Příslušnost k politické, zpravodajské nebo kulturní „elitě“ však zároveň zavazuje v řadě ohledů: nutí vás dodržovat její nepsanou etiketu, chodit do správných podniků, účastnit se správných akcí, konformně se oblékat a také nevyjadřovat názory, které vybočují. Jak taková společenská bublina může člověka deformovat, lze dobře vidět na veřejnoprávním televizním zpravodajství ČT. Redaktoři v ČT nejspíš opravdu věří tomu, že dělají svou práci dobře, a ani si nepřipustí domněnku o tom, že se už dávno stali nástrojem propagandy.
Vytanul mi na mysli jeden absurdní rozhovor, který vedla Světlana Witowská s Radkem Bartoníčkem. Zatímco pokorný novinář Aktuálně.cz se málem omlouval, že šel jako novinář do terénu zpovídat demonstranty, Witowská ho s výsměšným úšklebkem ještě škvařila, pochvalujíc si, že demonstrovat je pošetilost, neboť přece máme demokracii a svobodu projevu. Opravdu? Nejspíš si ani jeden z nich neuvědomil, jak smutnou karikaturu svého řemesla oba předvedli.
Člověk ovšem nemusí být přímo součástí nějaké komunity, aby podlehl názorové deformaci. Mám vlastní zkušenost: léta jsem v rámci jednoho výzkumu monitoroval geopolitickou situaci v Jihovýchodní Asii, se zvláštním zřetelem na vztahy zemí ASEANu s Čínou. Samozřejmě ve mně sílil pocit, že právě Říše středu je velká hrozba – a touto optikou jsem částečně vnímal i čínské aktivity v Evropě. Málem jsem zapomněl, že jsou i jiné a větší hrozby.
Znám pár vynikajících sinologů, kteří už léta svědomitě upozorňují právě na čínská nebezpečí. Z profesionálního hlediska odvádějí výtečnou práci. Jenomže ani oni sami, ani alespoň někdo jiný ji adekvátně nevyvažuje, takže ve výsledku může leckdy paradoxně působit jako jednostranná propaganda. Vždyť např. nakolik je záslužné neustále upozorňovat na politický vliv Konfuciových institutů, a přitom ignorovat, že mnohonásobně aktivněji a nebezpečněji ovlivňuje českou politiku americký Aspen Institute, který přímo formuje, vybírá a manipuluje členy vrcholných institucí?
Mezi aspenovskými ovečkami figuruje prezident PePa a premiér Fiala, Vít Rakušan, Marián Jurečka, Jan Lipavský, Pavel Fischer, Danuše Nerudová, Karel Havlíček, Jan Hamáček, Robert Plaga, Adam Vojtěch, Martin Bursík, Vladimír Dlouhý, Josef Středula, Jan Farský, Markéta Pekarová Adamová, Petr Pithart, Miroslav Singer, Jiří Pehe, Daniel Kroupa či osoby s mediálním dosahem jako Michael Žantovský, Tomáš Pojar, Bob Kartous, Ondřej Kundra, Nora Fridrichová, Tomáš Klvaňa a mnozí další. Americký Aspen Institute spolu s USAID (mj. sponzor Člověka v tísni) a pár dalšími institucemi namnoze ovládá českou politiku, ale o tom se mlčí. A kolikpak českých politiků je manipulováno Konfuciovým institutem, že se víc věnujeme jemu?
Ještě větší fokus než na Čínu míří na Rusko, a není divu, že i největší odborníci o něm mají někdy zkreslený obraz. Znalec ruské literatury a kultury Martin C. Putna se dokonce dlouho pyšnil tím, že Rusko nenavštívil. Novinář Tomáš Vlach je zajisté skvělý znalec postsovětského prostoru a svědomitý novinář. Ve stovkách zasvěcených článků dokonale popsal všudypřítomnou ruskou hrozbu. Při návštěvě Donbasu v létě 2023 však zničehonic překvapeně konstatoval, že místní obyvatelé čekají na Rusy, zatímco Ukrajince mají za okupanty: „Za co se tam tedy bojuje, když ti lidé chtějí být osvobozeni druhou stranou?“ A to nevěděl? Vždyť o tom ví každý, kdo pasivně nepřijímá jen černobílé mainstreamové zpravodajství. Aspoň to čestně přiznal.
I poctiví novináři a odborníci mohou tedy být nevědomky deformovaní a limitovaní ve svých názorech, poněvadž jejich specializace i prostředí, v němž se pohybují, je uzavírá do bubliny, nad níž jim chybí nadhled. Případná zaujatost, kterou si někdy nevědomky pěstují, je utvrzuje s každým dalším textem v jejich vlastním vyhraněném postoji. Chabou omluvou je, že dění ve světě je čím dál složitější, rychle se proměňuje, a není možné usledovat všechno.
Peníze a výsluní
Vztah k penězům se po pádu Železné opony výrazně proměnil. Stále více lidí má hrůzu z představy, že by se mohli zařadit mezi nebohaté. Schopnost získat peníze a chlubit se jimi se sama o sobě stala hodnotou. Už za Topolánkovy vlády v tom prý jeho kumpáni z ODS dokonce závodili. Není pochyb, že právě možnost napojit se na penězotoky je podstatným motivem k opuštění jakýchkoliv ideálů a ochotě přitakávat třeba ďáblu. Řada politiků je přímo napojena na byznys, včetně toho vojenského.
Peníze však kazí charaktery i nepolitikům. Novinář Pavel Šafr se údajně veřejně chlubil, jak neúměrně vysokou mzdu dostává za své šéfredaktorování v ultrabulvárním politickém plátku Fórum 24. Od kohopak? Extrémně vysoký honorář vrchního manipulátora Václava Moravce z ČT byl zveřejněn již mnohokrát.
Také významné kulturní osoby, které přijely na Ukrajinu podpořit západní tažení, dostávaly tučné výslužky. Angelina Jolie obdržela za výlet do Lvova 20 milionů dolarů, Orlando Bloom „jen“ 8. Zadarmo se tam nevydali ani Sean Penn nebo Jean-Claude Van Damme. Herci i tam prostě jen hrají své role, stejně jako v předvolebních kampaních. Divadlo Bolka Polívky dostalo nedávno vydatnou dotaci 24 milionů korun. Polívka se už před udělením dotací v r. 2023 dal fotit na plakáty propagující ODS, teď se dokonce snížil k tomu, aby pózoval na progresivistických demonstracích v Bratislavě. Má to zapotřebí?
Nekorumpují však jen peníze. Pocit přináležet k elitě a být na výsluní, eventuálně mít dokonce podíl na moci, je bezpochyby opojný. Čeští politici se tetelí, kdykoliv jim nějaký eurokomisař za jejich úslužnost poplácá po ramenou, a doma se pak chvástají, že je oceňuje celá Evropa. Hrát ve vysoké společnosti roli podlézavého lokaje není jistě nic chvályhodného, ale to si oni ve svém opojení neuvědomují. Ostatně i tisíce obyčejných lidí se radují ze selfíčka s prezidentem, aniž je zajímá, co je to za člověka (někteří ho beztak volili jen proto, že „bude dobře vypadat na známce“).
Jde přece o vlivnou a mediálně známou osobu. Vteřina možnosti dotknout se slávy nebo stát na pódiu někdy stojí i za to, aby člověk zradil své ideály. S jakými pocity šla asi chartistka Marta Kubišová přebírat státní cenu z rukou člověka, který psal ještě těsně před rokem 1989 servilně oslavné dopisy na přítomnost vojsk Varšavské smlouvy? Těžko říci. Michal Koudelka se pak pyšně chlubí oceněním od CIA, jako by snad nechápal, že přiznání kolaborace s cizí rozvědkou je ve funkci šéfa české kontrarozvědky faktickým přiznáním vlastizrady.
Mimochodem, rozdělení společnosti lze dobře pozorovat právě na bývalých chartistech a také známých listopadových studentech. Zatímco jedni zůstali věrní svým původním ideálům (Jan Schneider, Ivan Hoffman, Jaroslav Bašta, Jan Petránek, Lenka Procházková), jiní dali přednost věrnosti režimu, bez ohledu na to, v co se zvrhl (Petr Pithart, Saša Vondra, Pavel Rychetský, Jaroslav Hutka…). A listopadoví studenti? Pavel Žáček organizuje cenzorská fóra, Václav Bartuška proslul pochvalou za upalování a zabíjení rusky mluvících občanů Oděsy a Dněpropetrovska. Asi není náhoda, že velká část těch, kteří zahodili své ideály, má nyní svá teplá místa na výsluní. Koho chleba jíš…
Samozřejmě nelze čekat kritiku poměrů od nikoho, kdo ví, že zhroucením dnešních poměrů by mohl přijít o dobře placené místo – od těch, kteří mají všemožné trafiky díky pětikoaličním stranám, od zaměstnanců neziskovek, jež nemocný systém vládních a evropských dotací živí, a tak dále. Ti všichni jsou vlastně koupení. Ten, koho se přímo netýká finanční tíseň, pak v zájmu svého pohodlí může upřednostňovat volbu stran, které udrží status quo a řeší zcela okrajové, ba absurdní věci jako legalizaci marihuany nebo eutanázii pro nezletilé na úkor společensky zásadních témat.
Relativní spokojenost
Samuel Beckett ve své divadelní hře Šťastné dny uvedl postavu baculaté Winnie, která je už v prvním dějství vrostlá po pás do země, ve druhém pak dokonce po krk. Její situace se den co den zhoršuje, avšak ona se dál tváří, že vše je vlastně v pořádku a svou existenci nazývá „velikým dobrodiním“.
Ačkoliv všude okolo lze spatřit jasné doklady toho, že vše jde k horšímu (úpadek tradičních hodnot, vzdělání, zdravotnictví, rozklad hospodářství, stoupající drahota a klesající důchody, nástup cenzury, tíhnutí k válce atd.), mnozí raději věří, že vše je tak, jak má být. Obzvlášť, když nás sama média nepřestajně utvrzují frázemi o tom, jak se vlastně máme dobře a jsme šťastní díky EU a NATO, máme demokracii a podobně. Winnie by se do dnešních médií velmi hodila: „Člověk musí být za tolik věcí vděčný.“
Je celá řada důvodů, proč ani obyčejní lidé nechtějí vnímat, že cesta z kopce bude nutně dál pokračovat. Prvním z nich je poměrná spokojenost s tím, jak žijí – vždy může být ještě hůř. Druhým důvodem je pozvolnost – změny k horšímu se dějí postupně. Co by ještě před pár lety bylo nepřípustné, dnes spousta lidí vnímá jako věc vývoje, s níž je třeba se smířit. Považoval by někdo v roce 2000 za možné či dokonce žádoucí, aby se evropskými velkoměsty promenádovaly masové pochody plné vulgarity a aby je nějaký politik ještě šel osobně podpořit?
Pozvolné rozvolňování limitů přípustného je ovšem často i záměrem politických elit: před pár lety by bylo nemyslitelné navýšit válečný rozpočet na 5 %, podepsat migrační pakt nebo vychovávat děti záměrně k pohlavní nevyhraněnosti. Stačí davům podsouvat určitou nepřípustnou myšlenku tak dlouho, až si na ni lidé zvyknou a nakonec ji přijmou. Říká se tomu otvírání Overtonových oken.
Třetím důvodem k poměrné spokojenosti je stále nutkavější alibi, že „mně se to netýká“. Lidí na ulici nebo neschopných splácet hypotéky přibývá s každým dnem, ale dokud já mám své pohodlí, raději si toho nevšímám. Ani ty pochody mi nelezou do bytu. Že muslimští přistěhovalci napadli v Británii nožem už tisíce lidí? Jeden vážený profesor mi kdysi řekl, že ho milion mrtvých v Iráku netrápí, protože je to daleko. Ano, války jsou daleko, vlastně jen v televizi.
Čtvrtým důvodem je soustředění se na přítomnost. Společnost ani jednotlivci už nepřemýšlejí o budoucnosti. Nespoří se, nýbrž utrácí, a na utrácení se půjčuje – blahobyt chceme hned, co nejrychleji. Individualismus a materialismus diktují morálku o stupeň víc než v předchozích pokoleních. Obzvláště silně se toto vytěsnění budoucnosti projevuje u mladé generace, což je vidět i na jejich občas urážlivém postoji k důchodcům – snad ani nesvedou domyslet, že oni sami jednou budou na jejich místě. Možná ještě víc alarmující je záměrné zkreslování minulosti – někteří jako by si ani neuvědomili to, že právě dnešní senioři kdysi budovali společnost, jež jim dopřává dnešní pohodlí. O vzdálenější budoucnosti však nepřemýšlejí ani politici, za což mohou i nešťastné čtyřleté volební cykly.
Pátým důvodem je strach. Už od doby covidu je nebezpečné vyjadřovat veřejně svůj názor. Byli a jsme svědky štvanice na doktorku Soňu Pekovou, na učitelku Martinu Bednářovou, vyhazovů Petra Druláka a Miroslava Ševčíka, soudního odsouzení Josefa Skály, Juraje Václavíka a Vladimíra Kapala za odbornou diskuzi o masakru v Katyni, kriminalizace aktivistů Jaroslava Popelky a Tomáše Čermáka, osudu Lenky Šimůnkové (maminky jedné z obětí střelby na FF UK), která se nedovolala spravedlnosti a spáchala sebevraždu, agresivní šikany Ivana Smetany provozujícího nezávislou televizi KTV, zostuzení desetibojaře Davida Svobody za obhajobu olympijských ideálů nebo třeba vyloučení kanoisty a doktora Lukáše Pollerta z charitativního Běhu za hospic. Srozumitelné pohrůžky pro všechny, kdo by se odvážili říci víc. Kdekdo je raději opatrný – než odsouzený. A naopak někoho to povzbudí k udávání, jako žáka paní Bednářové, anebo ke hmotné či aspoň slovní agresivitě.
Šestým důvodem je prostá únava ze života ve stresu. Hektická doba bombarduje člověka tolika požadavky i možnými aktivitami pro volný čas a zásobí jej takovými proudy informací a mediálních podnětů, že už tak nemůže žít v klidu a nemá chuť – a někdy ani síly – zabývat se problémy, které se ho zdánlivě bezprostředně netýkají. Lepší je uzavřít se do ulity a mít chvíli pokoj.
My jsme ti dobří
A pak je tu ještě ta naivní představa, že „my jsme ti dobří“. Euroamerická civilizace si vypěstovala pocit vlastní výjimečnosti v extrémně přebujelé míře. Z nějakého nejasného důvodu se domníváme, že právě námi diktované hodnoty (byť je často sami porušujeme) jsou ty nejlepší, a tudíž je dokonce můžeme druhým násilím vnucovat. Podobně jako Ukrajinci nebo Gruzíni, i my jsme prostomyslně uvěřili, že bohatší Západ nám chce pomoci a vzít nás jako rovné partnery. Už jen otevření dveří EU znamenalo vyrabování české ekonomiky a téměř žádné sliby se nesplnily (i po čtvrtstoletí zůstává propastný rozdíl ve mzdách, akorát dnes už ani většinou nepracujeme pro sebe), a přesto k Bruselu mnozí dál vzhlíží jako ke Svatému grálu.
Členství v NATO z nás pouhých pár dní po vstupu udělalo spoluviníky zločinů. Už dávno nejsme nevinní. A i když demagog Šafr ohnivě hlásá, jak „mírumilovná“ je naše civilizace, většina světa s ní má zcela opačné, bolestné zkušenosti. Zatímco se válčí na Ukrajině, probíhá genocida v Gaze, byl bombardován Jemen, Sýrie, Katar, Libanon, Írán a Somálsko, a Spojené státy vyrábějí další válku s Venezuelou.
Politika tvrdých sankcí, kterou uplatňujeme vůči řadě zemí světa, je sama o sobě nezákonná. Stačí si protřít oči. Setrvačnost naší víry v to, že Západ je dobrý a že my do něj patříme, je po 36 letech jen těžko pochopitelná. Přiznat si omyl samozřejmě bolí. Jenomže mnoho věcí se změnilo: EU není taková, jak se tvářila v 90. letech, a demokratický režim se skutečné demokracii stále více vzdaluje. Jen hesla zůstala, a dnes zní ještě hlasitěji. Lpíme na zavedených pojmech, aniž bychom vnímali změny v obsahu.
Mezi nynějšími voliči zaznívá občas názor, že by volili opoziční strany, ale obávají se, že by ČR vystoupila z NATO nebo z EU. Provládní média pracovala dlouho na tom, abychom přesně takto uvažovali. Proč by nás však vystoupení z těchto spolků mělo ohrožovat víc než setrvání v nich? NATO nám tvrdí, že nás ochrání před válkou, kterou svou rozpínavostí k ruským hranicím samo přímo vyvolalo. EU nás pro změnu opečovává katastrofami (energetická krize, problémy s uprchlíky, hluboká kulturní i hodnotová krize…), které by bez ní nikdy nevznikly. Není jediný důvod věřit, že z problémů nás vyvede ten, kdo je právě způsobil.
Nenávist
Samochvála současných poměrů je vykoupena a udržována hlavně tím, že se přiživuje nenávist ke všemu, s čím lze srovnávat: k tomu, co bylo předtím, k tomu, co by mohlo nastat atd. Zášť se musí posilovat i nepřestajným stimulováním strachu (z CO2, z terorismu, z covidu, z Ruska, z návratu komunistů atd.). Současná moc, ve Strakovce i v Bruselu, se neobejde bez ustavičného vyvolávání nenávisti ke všemu názorově a hodnotově odlišnému. Média rozdmychávala nevraživost k Miloši Zemanovi, k Andreji Babišovi, k Vladimiru Putinovi, k Viktoru Orbánovi, k Robertu Ficovi… a anžto docházejí argumenty, je pak nutné onálepkovat hanlivě i všechny ty, kdo s vámi nesouhlasí. Stačí jim přilepit přívlastky a přezdívky proruský, protievropský, dezolát, dezinformátor, hloupý póvl atd. A nestačí-li ani to, začneme oficiálně klasifikovat část společnosti jako šváby nebo svině.
Umět projevit nenávist se dokonce stalo ceněnou hodnotou: Eva Jourová zcela vážně prohlásila, že Dominik Hašek „by mohl být dobrým eurokomisařem“. Čím by si to zasloužil? Zajisté pouze svou hysterickou záští vůči Rusku, které ho kdysi kuriózně štědře živilo a o němž dokonce vyhlašoval, že by tam rád hrál déle. O tom, že EU si nyní žádá právě lidi schopné dostatečně nenávidět, nás přesvědčuje také dosazení Kaji Kallasové na místo šéfky zahraniční politiky EU – není ani chytrá, nemá ani diplomatické schopnosti a zkušenosti, jen je právě extrémně protiruská. Vedle Kallasové a Haška by mohli zasednout i další rusofobové. U někoho lze tušit ryze osobní důvody (Alexandr Mitrofanov), ale u těch ostatních? O tom, nakolik právě nenávist – nejen ta protiruská – spustila stavidla sprostotě, ani nemluvě. A to Jan Hřebejk nebo Dana Drábová vypadali celé roky jako docela slušní a rozumní lidé.
V lidech, kteří dnes a denně slyší hanobení Babiše, Orbána, Slovenska, bojovníků za svobodu, vlasteneckých kruhů a po letech opět i komunistů, je záměrně vzbuzován pocit, že jen ti, kdo nás touto žlučí indoktrinují, jsou ti správní. Nač zdůvodňovat, že jsme lepší, když můžeme jen ostouzet všechny ostatní… Petr Fiala každý svůj projev protkával refrénem o babišovském zlu tak hustě, že si z toho začali utahovat i jeho příznivci. Ne vlastní politika, ale urážení a hanobení se stalo hlavním politickým nástrojem k nabytí, udržení a posílení moci. Nejšpinavější práci přitom odvedou sama stranící média – díky tomu vypadal i Petr Pavel jako čestný pán a Karel Schwarzenberg jako slušňák, ač mluvil sprostěji než Miloš Zeman.
Každou chorobnou nenávist je třeba si kompenzovat, abychom věřili, že nevražíme z ctnostných důvodů: v roce 2022 propukla náhlá vlna srdečné lásky k Ukrajině, o jejíž už beztak chmurný osud po roce 2014 se do té doby nikdo nezajímal. Kdo nenávidí Fica a Orbána, nutně bude připraven milovat a obhajovat EU. I kdyby mu právě ona nejvíc škodila.
Tato médii a politiky spuštěná nenávist zcela rozdělila společnost. Na síti dostávají tisíce lajků hrdinové, kteří chrlí vulgární i násilné komentáře nebo se chlubí tím, že nepůjčí své děti vlastním rodičům, protože volili Zemana. Považte: lajk za nenávist. Velký bratr už nemusí pořádat povinné dny nenávisti, lid to opět zvládá spontánně.
Důsledky mainstreamem podporované nenávisti jsou všestranné: mnohé exponované osoby ve veřejných médiích nebo na sociálních sítích například zřetelně naznačilo, že víceméně schvalují atentát na Roberta Fica. Seznam Zprávy první projev slovenského premiéra po zotavení okomentovaly cynickým titulkem hlásajícím, že Fico „se nepoučil“. Což zní skoro jako výzva k novému atentátu. Kam jsme se to, probůh, propadli?
Prorežimní nenávist je pro některé i skvělou zábavou na hraně zákona. Uskupení Illumicati, k němuž se hlásí i někteří politici ODS, se nepokrytě snaží šikanovat osoby s jinými názory a škodit jim. Podivná individua typu Mikaela Oganesjana, Vojtěcha Pšenáka či Oldřišky Blujová si z šikanování opozičních politiků či novinářů dokonce udělala byznys na Herohero, kde zveřejňují své násilné provokace (poškozování aut, vyrážení mobilů z ruky, hlasitá narušování pokojných akcí, šmírování drony aj.). Mnohokrát překročili zákony, ale současný režim nad nimi drží ochrannou ruku. Místo toho raději trestá učitelky, které učí děti přemýšlet.
Mediální vliv
Není snadné shrnout, jak enormním způsobem masmédia ovlivňují nálady ve společnosti. Čtvrtá mocnost má oproti minulým staletím nepoměrně větší možnosti – už to není jen tisk, později rozhlas a televize, ale i další elektronická média. Její vliv je všeobjímající, není před ním úniku. Radikálně se však změnila i podstata novinářské práce.
Už v okamžiku, kdy se první reportér televize postavil před kameru, zbortil se celý koncept objektivního zpravodajství: místo informace samotné se stala důležitější přesvědčivost jejího podání. K přesvědčivosti se nehodí věcné podání, nýbrž emoce. Psaný tisk a internet nezůstávají pozadu: titulek je nejlepší způsob, jak rozjitřit city čtenáře. Novináři se namísto čestných informátorů stali komentátory, a tedy i manipulátory veřejného mínění. Stačí si přečíst aktuální titulky ze stránek Seznam Zpráv či pohlédnout na obálku Respektu, a okamžitě je jasné, že zde už rozhodně nejde v první řadě o informaci. Nic proti komentáři, ale měl by zůstat zřetelně oddělený do věcného zpravodajství – a měl by být až za ním, neboť fakta mají předcházet.
Spolu s touto tendencí se zcela vytratilo to, co definovalo kvalitní novinařinu dřív – ověřování informací. Jsme zásobováni stovkami nesmyslných zpráv, které unisono přebírají všechna média, aniž se nad nimi někdo z novinářů zamyslí nebo je zpochybní. Nadále nás nutí věřit hloupostem o tom, že v roce 1945, kdy se už zasahovalo s přesností na desítky metrů, Američané bombardovali Prahu jen proto, že si ji na mapě spletli s Drážďanami. Že jediná kulka s neobvyklou trajektorií prostřelila J. F. Kennedyho a guvernéra Connallyho hned sedmkrát a že po 11. září 2001 se ve dvojčatech našel neporušený pas jednoho z únosců letadla. Že Rusové jsou tak blbí, že vydají nějakého disidenta, kterého předtím chtěli zavraždit, do Německa jen proto, aby tamní doktoři potvrdili, že ho chtěli zavraždit. Nebo že si bombardují jadernou elektrárnu, kterou právě obsadili. Někteří novináři dokonce obhajují tyto nesmysly i knihami, zatímco ten, kdo zapochybuje, je eliminován označením konspirátor. A naivní čtenář, věřící, že co je psáno, to je dáno, se ani nebrání.
Vizuální média navíc dala některým novinářům moc. Václav Moravec si sám volí, komu dá prostor, četní moderátoři ČT i CNN Prima News si osobují právo skákat do řeči všem příslušníkům opozice, a Jindřich Šídlo zřejmě nabyl dojmu, že jeho názory jsou všeplatné a žádané natolik, že nás ráčil seznámit i se svým nenávistným vztahem ke Krkonošským pohádkám. Rozmohla se novinářská arogance, kterou dobře předvedla např. neuvěřitelná pavlačová debata několika samolibých eg, totiž právě Šídla s Lenkou Zlámalovou a Janem Kalvodou, v níž ad hominem vulgárně pomlouvají Roberta Fica – úroveň tohoto „zasvěceného“ drbání z ledna 2025 dobře dokreslil fakt, že se do něj bůhvíproč zapojila i herečka Iva Pazderková. ČT se bude muset hodně snažit, míní-li dno této novinářské žumpy ještě prohloubit.
To, že nyní prosystémoví novináři mohou naplno projevit svou aroganci, některým z nich evidentně sedlo. Ze silné pozice tak svoji pochybnou statečnost mohou ventilovat nejen komentátoři ČT, ale zejména ultrabulvárního politického plátku Fórum 24 (asi příznačně vydávaného na formátu Rudého práva), kde si ve stylu Josefa Urválka pořádají lynče vedle zmíněného Šafra také Johana Hovorková, Jiří X. Doležal, Jan Jandourek a další. Před dvaceti lety by část jejich produkce nejspíš skončila u soudu, dnes mají pré. Jedna z redaktorek dokonce nadávala sprostě mému synovi na ulici, že má mámu k…u. A to kvůli jednomu nevinnému školáckému rozhovoru na youtube. Média měla vždy moc. Ale asi by se do nich neměli dostávat ti, kteří o ni tolik stojí.
Česká televize hraje přitom v utváření názorů ústřední roli. Mnozí ji sledují ze zvyku, jak byli naučeni dřív, ve víře, že její formální veřejnoprávnost zaručuje určitou míru objektivity. Bohužel si nevšimli, že právě z ČT se stal výsostný nástroj veřejné manipulace a propagandy. Prohřešků proti novinářské etice se nelze dopočítat: vytrhávání jednotlivých událostí a výroků z kontextu, šíření neověřených či dezinformačních zpráv jako faktů, jednostranné besedy, nálepkování osob i stran, vyslovené i obrazové lži, zkreslování událostí, účelové přepisování dějin, zamlčování důležitých faktů, umlčování nepohodlných názorů, manipulativní otázky, nerovný přístup k účastníkům debat, popř. vyloučení řady relevantních odborníků z možnosti vyjádřit své argumenty…
Jeden z výsostných nástrojů manipulace představuje už samotný formát ČT24 (a samozřejmě i CCN Prima News), který podsouvá věrným divákům klamný dojem, že mají mít tento kanál puštěný celý den, aby o nic nepřišli. V mnoha domácnostech tak běží jediné zpravodajství hodiny denně. Lidé mají sice pocit, že jsou takto dostatečně informováni, ve skutečnosti poslouchají stejně podané zprávy tolikrát, že je berou jako dané a potvrzené.
Už v 19. století novináři znali poučku, že i lež stačí opakovat aspoň třikrát, aby jí lidé začali věřit. Dnešní média nás tvarují nikoliv trojnásobným, nýbrž tisícinásobným opakováním. Velká část veřejnosti tak například má za hotovou věc, že SPD je extremistická strana prostě proto, že to tisíckrát slyšeli v televizi. Když se zeptáte, proč si to myslí, většinou odpovědí takto: „Vždyť to přece vědí všichni.“ Lepší příklad rezignace na zdravé přemýšlení by se asi těžko hledal. Masmédia se změnila v prostředek utváření občanských názorů, a neposkytnou člověku ani prostor, ani čas na zamyšlení nad tím, co je mu vštěpováno. Divák ČT odchází naplněn a přesycen, aniž má chuť vědět víc nebo si slyšené ověřit. ČT24 je kanál, který člověka spolehlivě zformátuje i ubije.
Našla by se jistě řada dalších důvodů, proč lidé rezignovali na rozum, ba často přímo přitakávají špatným věcem. Stále sílící dojem, že člověk stejně nemůže nic změnit, je doplňován mocí médií, která mají zásadní podíl na přehlušení jakékoliv námitky, neřkuli vzpoury. Pasivní postoj mlčící většiny je obrannou reakcí tváří v tvář tomu, co je obklopuje a činí jim život stále těžším. Naopak hůř se chápe často agresivní chování těch, kteří se v této době ocitli na koni a mají pocit moci. Každý prohnilý režim takové charaktery vytvářel, potřeboval a oceňoval je. Zaplacený, hloupý nebo zlý? Ani jedno vysvětlení pro ně nemůže sloužit jako omluva. Ale my mnohým z nich možná nakonec přesto odpustíme. Nejsme jako oni. Svou ztracenou tvář si však budou muset nosit sami dál.
Čtěte také:
Teď nám jde o nás: Šrámkův volební manifest
Už víte, koho budete volit? Předvolební anketa Deníku TO – 1. díl
Už víte, koho budete volit? Předvolební anketa Deníku TO – 2. díl
