Slováci z Babiše strhli nálepku estébáka. Co teď?

Tenhle výsledek nikdo nečekal, ani sám Babiš. Jednou jsem se jej ptal, proč na kandidátky nasadil tak podivuhodně protichůdné osoby jako byl Martin Komárek, Jana Lorencová, Martin Stropnický či Pavel Telička. Odpověděl v tom smyslu, že potřeboval do parlamentu dostat známé persóny a počítal tak s osmi procenty. Proto se i v té Sněmovně nakonec sešla dost neuvěřitelná sbírka osob, jež byly původně na kandidátkách takříkajíc do počtu.

To byl myslím hlavní startovací okamžik víc než desetileté a teprve nyní skončené kampaně na téma Andrej Babiš – estébák. Mimochodem všechny ty nepravdy, lži, pomluvy a denunciace, jež za tu dobu média vychrlila, nepochybně sebraly Babišovi nemálo procent v jeho dosud vrcholném volebním klání, a to prezidentském. Zkrátka – volit Babiše nebylo košer. Zato volit bolševického rozvědčíka bylo bezmála stavěno jako hrdinský čin a občanská povinnost. Myslím, že tou dobou se Václav Havel v hrobečku na Hrádečku hodně otáčel. Jistěže Andrej Babiš není ze stejného těsta, jako byl Havel, ale stávající panovník Pavel je v dokonalém antagonismu vůči všemu, o čem byla sametová revoluce. To tyhle bolševiky jsme odcinkávali na náměstích, ne nějaké, obecně ani neznámé pézetáky, kteří vyváželi do ciziny naše výrobky, čímž pomáhali plnit státní kasu, tou dobou už značně vyprázdněnou.

Babišova kauza jako zrcadlo

Babišova kauza je příkladem, jak mizerně jsme se postavili k vlastní minulosti. V obou zemích, Česku i Slovensku (tam se konal ten poslední soud a zazněl tam i onen verdikt), vznikly instituce mající za úkol spravovat a interpretovat události z dob totality. Na Slovensku Ústav paměti národa, u nás pověstný Ústav pro studium totalitních režimů (přezdívaný Ústrk). Pod tyto instituce byly staženy pravomoci zacházet s archívy totalitních bezpečnostních složek. Logicky tedy byly – byť nikoli formálně, leč fakticky – podřízeny příslušnému ministrovi vnitra. Proč asi myslíte, že právě o tuto portfej je vždy největší koaliční rvačka? A je jedno, zda tím ministrem byl nakonec Stanislav Gross, Ivan Langer nebo Vít Rakušan.

Ministr dostal pod přímou kontrolu citlivé informace o obrovském počtu lidí. A informace jsou moc. Tak to platí od nepaměti. S těmito informacemi bylo možné zacházet rozmanitým způsobem. Například zveřejňovat je vytržené z kontextu v politicky vhodném okamžiku. Zde byl průkopníkem Jan Ruml, který „odstřelil“ šéfa lidovců Josefa Bartončíka před volbami v roce 1990, kdy lidovci požívali značnou popularitu kvůli svým ještě za totality páchaným de facto disentním aktivitám. To ovšem ohrožovalo Havlovo Občanské fórum, a bylo tedy třeba vyndat ze šuplíku nějakou hodně ekrazitní informaci. Tehdy o Bartončíkově kohabitaci s komunistickými službami. V Rumlově šlépějích pak procházeli další ministři vnitra, kteří sbírali informace a dávali je na světlo světa účelově. A nemuselo jít jen o politiku. Vzpomeňme, jak obludně probíhala štvanice na Milana Kunderu, jemuž z české kultury nikdo nesahal ani po kotníky, včetně světového ohlasu. Tak jsme z Kundery vyrobili práskače. Kvůli tomu nedostal prezidentské vyznamenání. A taky kvůli tomu se nevrátil do vlasti a psal dál umanutě francouzsky.

A propos Ruml. To za jeho ministrování na vnitru byl kamsi odsunut proslulý seznam Z, který měl obsahovat kompromitující informace na představitele disentu, Charty 77 a podobně, a to včetně hlav nejvyšších. Tento seznam nikdo nikdy nevytáhl a neprokázal jeho pravost, a tedy i obsah, protože by to pro mnoho lidí bylo nepříjemné a možná by padla nejedna z ikon polistopadového období.

Leč zpět k Babišovi: Samozřejmě, že mu těmi nepodloženými drby média a političtí odpůrci uškodili. Všimněte si ale vývoje volebních preferencí. Ty zatím pro Babišovo ANO soustavně stoupají. Co to znamená? Jednak jeho voliči jej chtějí volit kvůli jeho slibům (a věří, že je splní), a jednak nevěří médiím a politikům z garnitury stávající vrchnosti. Prostě pomluva z určitých úst může v mnoha uších znít jako pochvala. To je neomylný zákon politiky a politického marketingu. Jenže chtějte po dnešní věrchušce, aby myslela logicky, a nikoli jen pohledem nadšeně a též naivně upřeným na dříve 108, dnes 104 člennou poslaneckou většinu. Ta vznikla slepením programově nesourodých subjektů pod heslem „všichni proti Babišovi.“ Celé tři roky z jejích úst slyšíme, že za všechno může Babiš. Zřejmě to samé budou dnešní koaličníci říkat za rok před volbami, až budou skládat voličům účty z nekonečné přehlídky svých neúspěchů. Opravdu si myslí, že jim podobný fígl vyjde podruhé?

Čtěte také:
Babiš agentem StB nikdy nebyl, uznali konečně Slováci