Mezi Českou republikou a Svatým stolcem byla v roce 2024 podepsána smlouva o některých právních otázkách, která nyní leží na Ústavním soudu. Prozkoumává její ústavnost. Prezident Petr Pavel, který ji musí ratifikovat, aby vešla do platnosti, naznačil, že prý zavádí privilegované postavení katolické církve.
Základní dohoda Slovenska se Svatým stolcem naopak koncem roku 2025 oslavila 25 let. Navzdory tomu hlavní opoziční strana v parlamentu, Progresívne Slovensko, zpochybnila některé její aspekty. Progresivci argumentují, že stát nemá mít zvláštní vztah s jednou církví, přičemž dohoda je prý nákladná finančně, ale i z hlediska závazků. Kritika přišla po nedávné návštěvě vatikánského „ministra zahraničních věcí“, arcibiskupa Paula Gallaghera na Slovensko právě při příležitosti 25. výročí dohody.
V Itálii mezitím uběhlo 97. výročí Lateránských smluv, když je v papežském Lateránském paláci v Římě uzavřelo 11. února 1929 Italské království s Apoštolským stolcem. Za panovníka Viktora Emanuela III. ji podepsal Benito Mussolini v čele vlády a za papeže Pia XI. státní sekretář, kardinál Pietro Gasparri. Tím byla ukončena takzvaná římská otázka, oficiálně vznikl Vatikánský městský stát a pontifik přestal být po půl století „vatikánským zajatcem“ po sjednocení Itálie.
Za vlády socialisty Bettina Craxiho byla podepsána upravená verze Lateránských smluv 18. února 1984. Oba datumy si tento týden slavnostně připomněli nejvyšší představitelé obou stran, jednak prezident Sergio Mattarella, předseda ústavního soudu a premiérka Giorgia Meloniová spolu s politiky a ministry, jednak několik italských kardinálů v čele s vatikánským státním sekretářem Pietrem Parolinem.
Pesimismus na obou stranách
Ačkoliv někteří volají po revizi dokumentu, tyto hlasy zdaleka nejsou dominantní. Když kardinál Parolin opouštěl Italské velvyslanectví u Svatého stolce po skončení slavnostní akce, kolem 30 přítomných novinářů a fotožurnalistů se ptalo zejména na globální aktuality, v první řadě na pozici k Radě míru (Board of Peace) prezidenta USA Donalda Trumpa. K té se nejmenší stát světa zatím nepřipojí pro její „zvláštní povahu“, vysvětlil Parolin a dodal: „Vzali jsme na vědomí, že Itálie se zúčastní jako pozorovatel.“
S italskými činiteli mluvil rovněž o mezinárodních otázkách včetně Ukrajiny. „Na obou stranách panuje pesimismus. Zdá se, že na žádné straně nedochází ke skutečnému pokroku v míru, a je tragické, že po čtyřech letech jsme stále v tomto bodě,“ doplnil vatikánský premiér Parolin. Poté poděkoval za pozornost, kterou vláda věnuje mnoha zejména sociálním otázkám, které jsou církvi blízké, jako je „zabezpečení a dávky pro rodiny, vzdělávání, zdravotní postižení a vězeňství.“
Ani „vatikanisté“, tedy novináři specializující se na Vatikán a papeže, se tématem vůbec nezabývali (nebo jen okrajově), a podobně to bylo u hlavních politiků v opozici. „Vždyť Lateránské smlouvy existují už dlouho, mají téměř 100 let, a samy nejsou velkým tématem,“ přiznal autorovy článku během slavnosti reportér jednoho z největších celonárodních deníků.
O co jde ve Lateránských smlouvách?
„Na zajištění absolutní a viditelné nezávislosti Svatého stolce, který jí zaručuje nezpochybnitelnou svrchovanost i na mezinárodním poli, se uznala potřeba ustanovit se zvláštními náležitostmi Město Vatikán, přiznávající samému Svatému stolci úplné vlastnictví a výlučnou a absolutní moc a svrchovanou jurisdikci,“ čteme v Lateránských smlouvách.
Mají tři části: dohodu o vzniku Vatikánu, konkordát mezi Svatým stolcem a Itálií a finanční úmluvu, čili kompenzaci pro pontifika za vzdání se nároku na Papežský stát, respektive Papežské státy.
Dokument vyřešil takzvanou římskou otázku, která nastala v roce 1870, kdy hnutí za sjednocení Itálie Risorgimento anektovalo Řím, čímž ukončilo Papežský stát, který pontifex spravoval po staletí na jistém území Apeninského poloostrova. Po jeho zániku nastaly konfliktní vztahy. Nově zrozený mezinárodní subjekt, Italské království, se chtěl vypořádat s papežem, ten odmítal uznat nový subjekt, a tak se z něj stal „vatikánský vězeň“. Byl na malém území ve Věčném městě a jeho existence podle mezinárodního práva nebyla vyjasněna. Změna dozrávala pomalu a muselo se vyměnit několik papežů, aby byla Svatá stolice ochotna uznat monarchii a navázat s ní plnohodnotné vztahy.
Dohoda mezi církví a fašismem jako sílená interpretace
„Zatímco zahraniční noviny velmi kritizovaly ,svaté spojenectví‘, fašistický tisk slavil vrchol duceho. Sám Pius XI. definoval Mussoliniho jako ,muže prozřetelnosti‘, čímž jedním tahem vymazal jeho socialistickou minulost jako antiklerikála,“ zdůraznil Giancarlo Mazzuca, autor knihy Ty požehnané smlouvy (Quei Patti benedetti). Domnělý úspěch fašistů i monarchie byl dočasný, neboť brzy zanikly, a tak šlo o „osvobození pro církev a požehnání pro italský lid“, dodal autor.
Apoštolský stolec získal „spíše svobodu než neutralitu“, souhlasí církevní dějepisec a kněz Roberto Regoli z Papežské Gregoriánské univerzity v Římě. „Dohoda mezi církví a fašismem je legitimní, ale šílená interpretace“, doplnil Regoli. Právní dokument totiž plně vstupuje „do demokratické a republikánské Itálie a bude pouze upraven v roce 1984.“
Často se dává do spojitosti konkordát Svatého stolce a Německa z roku 1933, kdy se dostal k moci Adolf Hitler. Tento dokument se považoval „za legitimizaci nové politické síly národního socialismu“, a přece „je to jediná německá mezinárodní dohoda, která přežila samotného Hitlera,“ upřesnil italský historik. „Obsahuje záruky práv a svobod církve v totalitních nebo autoritářských režimech jako Itálie, Německo, Jugoslávie – a ne v demokratických režimech,“ pokračoval Roberto Regoli.
Ve prospěch Vatikánu, nebo Itálie?
Do konkordátu se v roce 1984 zavedlo několik podstatných inovací, které byly zcela nahrazeny novými ustanoveními. „Nově je konkordát jako ,rámcová dohoda‘ o základních principech, které upravují nezávislost příslušných institucí státu a církve,“ píše se v novém textu.
Naopak jiní změnu v roce 1984 během demokracie vnímají hůře než první verzi z roku 1929 během sílícího fašismu, neboť je prý otevřena novým zákonným úpravám v různých oblastech. Ty se podle kritiků v některých případech přijaly ve prospěch Vatikánu oproti Itálii.
Kardinál Parolin k tomu napsal, že Apoštolský stolec ve 20. letech 20. století raději upřednostnil „komplexní dohodu s italským státem“ a nenechal se „zastavit úvahami a výhradami“ včetně různých politických vlivů.
Čtěte také:
Přežije křesťanství naše století?
Podlézání Bruselu a Washingtonu jako by nestačilo. Fialova vláda nás chce podřídit i Vatikánu
Dokument Vatikánu o žehnání rozvedeným a stejnopohlavním párům je nejasný
