„Předstírat, že Turecko je stále ještě spolehlivý spojenec, není strategie, nýbrž nebezpečný sebeklam,” říká řecká europoslankyně a zakladatelka řecké pravicové strany Foni Logikis (Hlas rozumu) Afroditi Latinopoulou, kterou politologové řadí k „extremistkám“ Le Penové a Meloniové. Toto je jedno z jejích mírnějších upozornění. Libuje si i v ostřejších: „Turecko je vlk v ovčím převleku, žije invazemi, vydíráním a krví nevinných. Nepatří do Evropy, nýbrž do těch temnot, které se snaží oživit náboženstvím a strachem. Je to nepřítel každého v EU a jako s takovým bychom s ním měli zacházet.“
Latinopoulou ráda připomíná, jak Turecko od roku 1974 vojensky okupuje více než třetinu Kypru, odkud vyhnalo 200 tisíc Řeků a „vyčistilo“ ji od řecké kultury zničením nebo znesvěcením stovek svatyň, rozkradením tisíců ikon a soch, likvidací hřbitovů, poturčením názvů obcí. A jak Turecko vznáší opakovaně nároky na některé řecké ostrovy, o něž se už několikrát málem strhla válka mezi dvěma členy NATO.
NATO se tak se svým článkem 5 o pomoci napadenému členu ocitá v černé komedii a nemá tušení, koho by proti komu mělo bránit, kdyby po sobě začali seriózně střílet. Takže mu nezbývá než to pokaždé zamést pod koberec. Tak to taky i letos „vyřešil“ šéf NATO Rutte pochvalou Turecka jako spojence „strategické důležitosti“. Jak by taky mohl jinak coby Trumpův vrchní evropský šmajchlíř, když Trump fandí Erdoganovi jako svému „dobrému příteli, silnému politikovi a skvělému vůdci“ a nabízí mu vyzbrojení po zuby, včetně dosud odmítaných F-35. Proto taky Rutte Trumpa oslovuje „taťko“, aby ho ulichotil k jakés takés přízni vůči Evropě.
Ten skvělý vůdce Erdogan mezitím předpovídá válku mezi „půlměsícem a křížem“, v níž se netají, že podpoří půlměsíc. Pro tento případ taky vyzývá islámské státy k vytvoření všeislámské armády s nabídkou tureckého velení. Zjevnou touhu po vzkříšení Osmanské říše prozrazuje výroky jako „Jeruzalém bude opět patřit nám“ nebo vojenským obsazením částí Sýrie a Iráku. Hostí džihádistické organizace jako Hamás, Hizballáh či Muslimské bratrstvo.
K oživení islámu na Balkáně podporuje muslimské komunity v Bosně, Albánii a Kosovu a menšiny v Bulharsku a Řecku. V západní Evropě usiluje o ovládnutí islámských imigrantských organizací. Německou asimilaci tureckých imigrantů označuje za „zločin proti lidskosti“ a „útok na jejich identitu“. Imigrantské komunity v Evropě vnímá jako předvoj islámské, potažmo turecké moci.
Tím se Erdoganovo Turecko stává nebezpečím srovnatelným s Osmanskou říší, komentuje to francouzský politolog Alexandre del Valle specializovaný na totalitní aspekty islámu. „Vidí sebe jako dědice sultánů a obnovitele říše, Turecko jako vůdce evropského islámu a ochránce evropských muslimů. Je přímým ohrožením Kypru a Řecka a agent rozvratu západoevropských demokracií zevnitř.“ Jak toto může ladit s podmínkami členství v NATO, se začíná ptát sílící počet vojenských analytiků.
Prezidentský systém ovládající celou exekutivu
Dalším důvodem ke zpochybnění tureckého členství v NATO jako alianci demokratických států je totalitní vývoj domácí politiky od Erdoganova nástupu. Přeměna parlamentní demokracie v prezidentský systém ovládající celou exekutivu. Vládnutí prezidentskými dekrety, oslabení parlamentu, zrušení funkce premiéra, ovládnutí justice. Čistka a výměna 160 tisíc státních úředníků, soudců, akademiků, učitelů a důstojníků armády a policie. Konfiskace aktiv tisícovky „neposlušných“ firem odhadovaná na 50 miliard dolarů. Kontrola médií Erdoganem dosazovanými vydavateli a editory. Věznění nejméně 58 novinářů a několika stovek opozičních politiků. Soudní zrušení hlavní opoziční strany. Právo vlády měnit zvolené starosty. Zrušení asi 1 500 sdružení a spolků. Kontrola internetu prakticky umlčující opozici.
Ale nevětším rizikem je nejnovější rozmach turecké zahraniční politiky do sfér, kam by Trump rád dosáhl, a protože mu to nejde, dělá si iluze, že to Turci udělají za něho – a pro něho. Tedy i pro nás. Turecký stratég profesor Murat Yeṣiltaṣ to k Trumpovu potěšení vysvětluje jako „jedinečné postavení Turecka mezi Evropou a Středním Východem v měnící se regionální rovnováze, která dává Turecku schopnost angažovat se téměř s každým“.
Jenže „téměř s každým“ je právě ten malér. Ta turecká angažmá se odehrávají stále víc v podobách nezastřeně nepřátelských Západu. Nabídka pomoci Íránu výměnou za potlačení prozápadních íránských Kurdů. Zamítnutí amerických mezipřistání v náletech na Írán. Podpora Hamásu, Hizballáhu a Muslimského bratrstva jako „osvobozeneckých hutí“. Vyhrožování Izraeli totálním zničením s Alláhovou pomocí. Antiamerická rétorika řinčící v tureckých médiích, vyráběná dvacítkou institucí a think-tanků.
Sám Erdogan a jeho ministři dští na Ameriku přezdívky jako imperialistický sponzor terorismu, chřadnoucí hegemon, vrchní architekt regionálního chaosu, podpůrce genocidy. Vrchní vojenský poradce sepisuje ústavu budoucí islámské konfederace, která nahradí NATO.
Projekt výlučně mírový?
A už se to rozjíždí. Projekt prý výlučně mírový, akorát s klauzulí podle článku 5 NATO okopírovaného od čtyř mušketýrů, jeden za všechny, všichni za jednoho. Uzavřeli ho Turci s Pákistánem a Saúdskou Arábií. Ideální mírová kombinace. Největší armáda Evropy a Středního Východu, nejbohatší ropný šejchát a islámský jaderný deštník. Tak mohla turecká vláda doma oznámit, že Turecko obnovuje svoji osmanskou roli regionálního sjednotitele a turecká moc zaručuje bezpečnost od Somálska po Katar.
Geopolitologové budou jistě pátrat, jak se Erdoganovi podařilo odlákat Saúdskou Arábii od jejího projednávaného příklonu k „Abrahámovským dohodám“ arabských zemí s Izraelem, které jsou drahokamem v Trumpově mírotvorné politice. Že názvu nového spojenectví vévodí slovo Mecca, by svědčilo o Erdoganově lišáctví přenechávajícím formální vůdcovství Saúdům. Ti se tak místo pátého signatáře „Abrahámovství“ stávají hlavou nového „Mekkanství“. Turci si za to jistě nezapomněli dojednat nějaké saúdské peníze na nápravu své téměř 40procentní inflace a vyprázdněné státní kasy. A určitě se postarají, aby celá aliance šlapala podle „Tureckého pochodu“.
Ještě zbývá zjistit, proti komu je aliance namířena nebo před kým se má společně bránit. Ale rozprostírá se od Indie (která občas válčí s Pákistánem) a Íránu (který válčí proti „Satanům“), po Evropu (která nejraději neválčí s nikým) a Rusko (které by nejraději válčilo s každým, kdyby na to mělo), a okolo Izraele (který bývá nucen válčit s kýmkoliv, kdo si na něj troufne). A to tak na mapě víceméně odpovídá té staré dobré Osmanské, plus-mínus nějaký plácek navíc.
Že přitom Turecko zůstává „strategicky důležitým spojencem“ Západu, je asi nejlíp vysvětlitelné „Johnsonovou doktrínou“. Jejím autorem je prezident Lyndon B. Johnson a zní takto: „Raději mít ty parchanty ve stanu, aby čurali ven, než venku, aby čurali dovnitř.“ Jenže Turecko je teď ve stanu i venku. A to mu podle profesora Yeṣiltaṣe dává schopnost čurat téměř na každého.
Ještě se možná nadějeme, že Erdogan Trumpovi vyfoukne tu tolik vytouženou a zaslouženou Nobelovku. A na světě bude tolik míru, že z toho všichni zcvokatíme.
Čtěte také:
Turecko: Spojenec, nebo nepřítel?
Filipi: Svržení Asada zosnovali dva až tři vnější aktéři, jedním z nich je Turecko
Po schůzce s ministrem Lipavským oznámil prezident Erdogan, že se Turecko stává s okamžitou platností liberální demokracií
