Ukažme si na „progresivní“ obory, které by měl stát přestat dotovat!

Po volbách konečně nastala doba s novou konstelací v Poslanecké sněmovně, kdy se můžeme „na vážno“ ptát, zda máme dál financovat obory, které vykazují slabou vědeckou robustnost a často slouží především ideologickým nebo aktivistickým cílům.

V akademickém prostoru došlo v posledních dvou dekádách k expanzi oborů, které samy sebe prezentují jako mezidisciplinární most mezi společenskými vědami, humanitními studii a kulturní kritikou – často pod hesly „gender“, „ekologie“, „identita“, „environmentální“ apod.

Tyto nové obory získávají značnou pozornost, i když jejich metodologické základy a empirická opora bývají slabé, či spíše implicitní. Vznik a rozvoj takových programů bývá přitom často podpořen granty a projektovými dotacemi.

Univerzity jako líheň ideologie místo poznání

Řady západních i českých univerzit jsou dnes nikoliv instituce hledající pravdu, ale spíše laboratoře ideologických experimentů. Zatímco kdysi univerzitní prostředí podporovalo střet argumentů a svobodnou diskuzi, dnes se často stává prostorem, kde převládá aktivismus maskovaný jako věda.

Fenomén „woke akademie“ – tedy systému, v němž ideologická loajalita převažuje nad intelektuální poctivostí – se stal typickým znakem mnoha humanitních, společenskovědních, ale i ekonomických oborů.

Tento trend se neomezuje pouze na Spojené státy nebo Velkou Británii. I v českém akademickém prostředí lze pozorovat, že se část oborů začíná více zabývat politickou angažovaností než odborným výzkumem. Jejich výstupy často nepřinášejí nové poznatky, nýbrž reprodukují ideologické fráze o „privilegovanosti“, „moci“ a „systémovém útlaku“.

A právě zde začíná problém veřejného financování. Univerzity jsou financovány z daní všech občanů, ale mnohé z těchto oborů se zodpovídají jen úzké ideologické komunitě. Místo rozvoje společnosti prostřednictvím znalostí tak často přispívají k jejímu rozdělování.

V českém prostředí se to projevuje i tím, že některé katedry nebo výzkumné týmy začínají fungovat jako „grantové ostrůvky“ ideologie – přežívají díky dotacím a mezinárodním projektům, jejichž hlavním cílem není vědecká inovace, ale ideologická signalizace loajality k „progresivním“ hodnotám.

Kdo má platit ideologii: stát, nebo trh?

Pokud se shodneme, že „progresivní“ či ideologicky motivované obory mají jen okrajový přínos pro hospodářství a praktický život společnosti, je logické se ptát, kdo by měl jejich existenci financovat. V současnosti nesou hlavní tíhu daňoví poplatníci – tedy i ti, kteří s obsahem a cíli těchto oborů nesouhlasí. Takový model je dlouhodobě neudržitelný.

Obory, jejichž výstupy nemají prokazatelný vědecký, ekonomický nebo kulturní přínos, by se měly spoléhat především na peníze z neveřejných zdrojů – ať už prostřednictvím sponzoringu, darů nebo firemních grantů. Pokud o jejich absolventy projeví zájem soukromý sektor, je zcela legitimní, aby tyto subjekty takové studium spolufinancovaly.

Stát by měl zasahovat pouze minimálně – například tím, že poskytne stipendia několika málo nejlepším studentům, kteří prokážou mimořádnou akademickou kvalitu či schopnost přinést oboru reálný výzkumný přínos.

Zbytek nákladů na studium by měl nést sám student. Takový systém by odstranil falešnou iluzi, že každá univerzitní katedra má automaticky nárok na státní podporu bez ohledu na společenskou poptávku či kvalitu výsledků.

Kde se rodí pseudověda – příklady oborů, které selhávají

Začneme-li se dívat na konkrétní obory, nelze si nevšimnout, že právě ty s nejsilnějším ideologickým zabarvením mají často nejmenší vědeckou hodnotu. Typickým příkladem jsou genderová studia, která vznikla jako dílčí směr sociologie, ale postupně se proměnila v samostatnou disciplínu založenou nikoliv na výzkumu, nýbrž na dogmatu o „pohlaví jako sociálním konstruktu“.

Dalším problémovým okruhem jsou „dekoloniální“ a „postkoloniální“ studia, která ve své současné podobě často překračují rámec seriózní historie či politologie. Jejich cílem už není poznat minulost, ale přepsat ji podle ideologických potřeb současnosti. Příkladem je tzv. critical whiteness studies, obor vzniklý na amerických univerzitách, jehož výzkumy často redukují složité společenské vztahy na jednoduché rovnice o „útlaku bílých vůči barevným“.

Tyto „rozbředle měkké“ ideologické obory se stávají útočištěm pro akademiky, kteří se více než bádáním zabývají aktivismem. Produkují diplomanty neschopné uplatnění v reálné ekonomice mimo neziskovky a progresivistickou byrokracii v korporátech. Z pohledu veřejných financí jde o systém, který sice zaměstnává, ale neprodukuje hodnoty v kapitalistickém smyslu.

Dopady na společnost, akademickou svobodu a veřejné finance

Prvním a nejviditelnějším důsledkem financování ideologických oborů je eroze akademické svobody. Univerzity se z míst kritické diskuze proměňují v prostředí, kde jsou některé názory předem tabu. Na humanitních fakultách západních i českých škol se začíná prosazovat tzv. cancel culture – fenomén, kdy je akademik či student sankcionován za „nevhodný názor“.

Ještě závažnější dopad spočívá v přetváření veřejného prostoru. Absolventi těchto oborů často nacházejí uplatnění v médiích, neziskových organizacích, státní správě či školství. Tam pak dále šíří progresivní narativy o „strukturálním útlaku“ či „systémové diskriminaci“. V konečném důsledku tak nejde jen o zbytečně utracené peníze, ale o systematickou ideologizaci společnosti pod rouškou akademického výzkumu.

Celkově tak lze říci, že progresivní obory nejsou ojedinělým jevem, ale systémovým trendem. Ačkoliv často postrádají empirické metody a přinášejí spíše ideologické interpretace světa, jejich přítomnost na veřejně financovaných univerzitách je pevně zakotvena. Díky tomu se Česká republika fakticky připojila k západnímu modelu univerzit, kde se akademická půda stává laboratoří kulturních experimentů.

Stát by měl zaujmout jasný postoj. Veřejné prostředky mají podporovat vědu, která má měřitelný přínos – technický, společenský nebo kulturní. Nejde o omezování svobody, ale o návrat k odpovědnosti. Pokud chce někdo studovat postkoloniální teorii nebo feministickou hermeneutiku, má na to plné právo – avšak nikoliv na účet daňového poplatníka.

V opačném případě se z univerzit stane síť ideologických seminářů, jejichž výstupem nebudou inovace ani vzdělání, ale ideologická uniformita. A to by byla ztráta nejen pro vědu, ale i pro naši společnost samotnou.

Čtěte také:
Transgender povinně do škol
LGBT+ „chuťovky“ českého školství ukazují, že potřebujeme legislativu orbánovského střihu
Progresivističtí svazáci ve škole