Evropská unie zapadla při svém „dlouhém pochodu na Východ“ do marasmu, který ještě dvakrát podtrhl tristní výsledek mnohaletých pokusů slabých, ale elitářských počtářů o integraci starého světadílu. Uvíznutí po kolena v marasmu uspokojivě neřešitelných problémů vidí dnes již prakticky každý. Nepružná byrokratičnost spojená s nerealistickými politicko‑hospodářskými cíli (hromadná migrace či různé nedomyšlené zelené úděly), jakož i dlouhodobá militární závislost na touhách „strýčka Sama“ přivedla celý spolek do propastné krize.
Není například možné, aby státy jako Finsko, Itálie, Portugalsko, Česká republika nebo Německo měly stejné geopolitické zájmy. Obzvláště za okolností, kdy se hrdý „mírový projekt“ s příslušnou Nobelovou cenou švihnutím kouzelného zámořského proutku proměnil v eldorádo militaristických počinů a výkřiků. Širé pole politické působnosti válečných fanatiků typu bývalé estonské premiérky Kallasové. Omezených postaviček, které jednak představují bílé koně vojensko‑průmyslového komplexu a za druhé ostře kontrastují s věhlasným, právě před 40 lety zavražděným skandinávským mírotvůrcem Olofem Palmem.
Za takové lidi mluví činy. Dnešní eurokomisařka pro zahraničí a bezpečnost Kallasová se víceméně netají jakýmsi překvapením, že nejen Kreml, nýbrž také obyčejní evropští smrtelníci nezadržují smích, když tato vysoká představitelka EU s vážnou tváří vyzývá, aby bylo vítězící Rusko donuceno podepsat mír a omezit stavy své stále lépe vyzbrojené armády.
Vedle Rusů a Američanů tlačí na Brusel i zpovykaná, dnes zejména Evropou dobře živená klika jednoho z největších korupčníků široko daleko – nacionalistická chunta dlouho světu za mravní vzor vydávaného Zelenského. Zjevně frustrovaná spoustou účelových západních slibů, po nichž jí již nezbývá než ústy svého mediálního symbolu arogantně oznamovat, kdy Unie musí přijmout Ukrajinu. Má to být už napřesrok, roku 2027. Zlí jazykové k tak drzé absurditě říkají, že se Kyjev míní „nasquatovat“ do EU. A každopádně je to požadavek výhodný pro Washington, jenž má s touto faktickou konfederací své vlastní, poslední dobou stupňované plány…
Objevují se tudíž i bruselské koncepce, kterak by mělo začlenění proběhnout. Jenže kde jsou ty časy, když hodlal inkorporací Ukrajiny vstoupit do dějin český eurokomisař pro rozšíření Štefan Füle, absolvent výběrové sovětské školy MGIMO…
Smutné perspektivy jedné geopolitické iluze
Teď jde v reálu o horký brambor, jejž si evropské elity navzájem přehazují. V zásadě má tahle fiktivní, skutečné možnosti ignorující koncepce pouze maskovat neúspěchy na bitevním poli.
Ale dejme tomu. Jenže která Ukrajina by to měla být? Ta oficiálně uznávaná, anebo ta zbytková, co bude takříkajíc ráda, ztratí‑li „pouze“ 30 procent území? Nevzešly by jejím přičleněním další neblahé dopady na hospodářství (zejména zemědělství) starších členských zemí? Netratily by regionální velmoci EU svou autoritu posílením takzvaného východního křídla? Proto přece kdysi Václav Klaus horlivě podporoval zapojení Turecka…
A co víc – neznamenala by ukrajinská „hvězdička“ na unijní vlajce nepříjemně arogantní vzkaz pro mnohaleté, z politických důvodů odmítané kandidáty vstupu? Ovšem hlavně se nabízí obava, zda by nepřestalo být území Ukrajiny nárazníkovým pásmem a nestalo se prostředím trvalé ozbrojené nestability. Tentokrát ale již přímo na území „našeho klubu“.
Evropská unie se nechala vtáhnout do příliš vysoké hry a doplatila na to. Její vnitřní potíže se zvýraznily, přičemž jakožto klíčového aktéra ukončení vojny ji oficiálně neberou už ani sami Ukrajinci. Smutné perspektivy jedné geopolitické iluze…
Čtěte také:
Sedmero selhání Volodymyra Zelenského
Nobelovka pro Zelenského? A proč ne rovnou pro Putina?
EU a Západ atrofovaly ve svou antitezi
https://messerinzidenz.de/