Vinen příletem bez appky. Svět se strašně mění

Taxislužbu na pražském letišti má pod palcem supermoderní nadnárodní gigant Uber. Nemáte-li jeho aplikaci, předvedou vás cizokrajní zřízenci k centrálnímu počítači. Ten vám na několikátý pokus vydá bumážku k nasednutí do taxíku před halou. Tím ale nemáte vyhráno. Přinášíme fejeton Petra Žantovského.

Tak jsem se po čase zase jednou vrátil ze zahraniční cesty. Dosedl jsem v neútulném Boeingu 737/800 – strašáku pro ne úplně konfekční postavy – na pražském letišti, druhdy zvaném podle lokality Ruzyně, dnes podle politického zadání Václava Havla. Jak jsem býval zvyklý z předchozích cest, sebral jsem bagáž a hnal si to k východu. Obvykle tam stály naštosované taxíky a vozily cestující v pořadí, v jakém přišli. Navíc ten, kdo létá pravidelněji, znám zhruba plus mínus cenovou hladinu jízdného a nelze jej jen tak snadno okrást, jako kdysi svlékli obrazně donaha Pavla Béma, když si jako primátor došlápl na podvodníky za volantem a hrál si na italského turistu, takže se pak nestačil divit účtence, pokud ji vůbec dostal. Je třeba vědět, že veškerou taxislužbu má na Ruzyni V. Havla monopolně v rukou firma Uber, které svého času proslula tím, že nesplňovala podmínky, které taxislužbám předkládal pražský magistrát, takže na krátký čas dokonce zmizela ze silnic. Vše je jinak, jak vzápětí seznáme.

Ženu se tedy k prvnímu Úbrovi a táži se jej, jak jsem zvyklý, zda je volný. Podle exotického vzhledu a hektické gestikulace bylo zřejmé, že vůbec netuší, na co se ptám. Zkusil jsem to u druhého, třetího. Vždy marně. Tu se ke mně odkudsi nalepila bytost ženského pohlaví (a za ní nějaký muž, zjevně konající nad ní dozor), podle mluvy nikoli původem od nás, ale aspoň vyslovující cosi, co lze po smyslu identifikovat. Její první věta zněla: „Máte appku“? Mínila aplikaci firmy Uber pro objednávání jízd. Popravdě jsem řekl, že nemám. Začala mě nutit, abych si ji stáhl. To jsem odmítl, neboť, po pravdě, s Uberem obvykle nejezdím, a po tomto zážitku se k tomu ani do budoucna nechystám. Osoba mi tedy ukázala cestu zpět do letištní haly, kam vedla žlutá čára na podlaze. Na jejím konci měl být můj zájem o službu Uberu úspěšně naplněn i bez „appky“.

Na konci žluté značky stáli tři lidé u stánku s nějakým počítačem. Jeho úkolem mělo být zaznamenat požadavek na taxi z letiště, inkasovat předem jízdné a zařadit klienta do pořadí. To vypadá už na první kouknutí jako dosti zbytečná byrokracie. Za dřívějška tuto nenáročnou intelektuální operaci zvládl každý řidič s taxametrem. Ne však zřejmě v Úbru.

Jedna ze tří postav u stánku cosi nacvakala do klávesnice a pak pravila: „nefunguje to“. Druhá postava přikročila, čímsi zakvedlala a vynořila se kýžená tabulka: osoba, datum nástupu, cíl cesty atd. Tož se vše zdálo být na pomalé, ale snad jisté cestě k úspěchu. Omyl. Počítač vyplivl účetní doklad (chraňte naše lesy), kde byla špatně uvedena moje adresa, a tedy i cifra k zaplacení. Upozornil jsem na to, postava adresu opravila, ačkoli původní zadání bylo podle skutečnosti. Následně jsem zaplatil účet kreditkou a čekal na ten závěrečný papír, který mě má oprávnit k užití Úbru jakožto dopravce. A než se tak stalo, vytáhla ze mne třetí postava ve stánku „povinné údaje“, tedy kromě adresy též telefon a emailové spojení. Námitky v duchu GDPR mi byly houby platné, neboť Uber to tak chce, a tak to též bude, nebo jděte pěšky, protože na letišti RVH má Uber monopol.

Nuže vyjela ta písemnost – a opět se špatným číslem popisným, odlišným nejen od správného, ale i toho prvního chybného. Když jsem se dožadoval opravy, bylo mi řečeno, že zdržuju a že se jistě s řidičem dohodnu. To celé trvalo cca 15 minut. Za mnou se nakupil slušný zástup podobných čekatelů a já si slavně nesl svoji bumážku zpět k parkovišti taxi. Tam jsem vyfasoval cekem příjemného Ukrajince, celkem srozumitelně užívajícího češtinu a stále nadávajícího na Úbr. V jeho případě jsme se dobrali shody v názoru, že ta byrokratická eskapáda v hale není k ničemu, jen zdržuje, a navíc okrádá řidiče i zákazníky, protože z jejich kapes jdou prostředky na mzdy těch hlustvisiháků. Navíc ještě jsem se dověděl, že Úbr po dlouholetém ježdění s mercedesy či superby vnutil všem svým řidičům jednotnou Toyotu, která má prý tolik a tolik nedostatků. To jsem nedokázal, jako nešofér, posoudit, ale milého pána za volantem to štvalo velmi autenticky.

Dovezl mě na adresu z papíru, tedy tu napotřetí špatnou. Tak jsem se s ním, dle doporučení, snažil domluvit. Povedlo se, protože Úberák byl jednak slušný chlap, a jednak pocítil jakousi solidaritu bratří v boji: oba nesnášíme Uber. On je v nevýhodě, je na něm finančně závislý.

Dovezl mně tedy o těch cca 800 m jinam, než velela bumážka. Mezitím jsem mu vyprávěl, jak snadné bývalo vzít si na RHV taxi. On zcela odevzdaně pokrčil rameny a pravil: „ To víte, svět se strašně mění“. Měl pravdu. Svět se mění. Stává se strašným.

Čtěte také:
Jak jednoho dosud stále žijícího slovenského premiéra inspiroval jeden dávno mrtvý český klasik
Don Pablo a spol.
Co jen Brno dalo světu