Vítejte v loutkovém divadle Česko aneb Nechci se mýlit…

Čtyři roky stejně blbá pohádka s názvem „Zbraně pro Ukrajinu – a kdo nechce, je Rus“ zřejmě pokračuje. Jen loutky nám vyměnili. Ty staré se už postupně rozpadaly, rozbil se jim ovládací mechanismus, bylo potřeba je vyměnit. Nové jsou kvalitnější, české, vyzařuje z nich národní hrdost. Principál ale zůstal stejný. Téma „Ukrajina: Pupek světa“ mu sype, divadlo neprodá, každý den reprízuje před plným hledištěm. Dávají to i v televizi.

Po zkušenosti s neméně úspěšnou divadelní hrou „Očkování proti covidu – a kdo nechce, je Rus“, na které se dalo také slušně vydělat a kde česká opatření rovněž navazovala na ta německá (a s ještě větší intenzitou), jsem ani od nových, resp. staronových, repasovaných loutek nečekal, že začnou od prvního okamžiku nezřízeně běhat po marionetové scéně a rušit jedno debilní rozhodnutí svých předchůdců za druhým. Těžko může figurka s ručičkami na provázku a s hlasem Bruselu, navíc svázaná Stanjurovou zlodějinou pro rok 2026, hned přiškrtit penězovody dodavatelů zbraní a munice či „neziskových“ obchodníků se solidaritou. Ale chci se mýlit…

Nový set loutek, který má také svého krále, prince i veselého kašpárka, bude moci postavit nové nemocnice, dálnice a mluvit do určité míry i s Ficem a Orbánem. Miliardy na zlaté záchody, včetně prkýnek, budou ale zřejmě putovat někam do neznáma vesele dál. Ale chci se mýlit…

Principál platí, principál rozhoduje. Smáli jsme se Fialovým slibům o německých platech, ale jak moc je od nich vzdálen vtip o přezkoumání a rušení muniční iniciativy? Zklamání z řešení emisních povolenek mě asi ještě teprve čeká. Ale chci se mýlit…

První zahraniční cesta šéfa české diplomacie Macinky, kam jinam než na Ukrajinu, je také jako z nějaké idiotské pohádky, ne nepodobné těm, které v posledních letech natáčí Česká televize a střílí je po nás na Štědrý den večer. O změně naší zahraniční politiky k lepšímu se totiž mohli Ukrajinci dozvědět i na dálku jako předtím od Trumpa. Cesta tedy vyslala jasný signál (magické slovo). Pokračujeme v představení. Sice s odvážnějšími loutkami, ale prakticky se stejnými kulisami. Ale chci se mýlit…

S výletem Filipa Turka do Kyjeva naopak problém nemám. Pokud před léty skutečně při vyklánění z vozu hajloval, má jeho návštěva Ukrajiny svoji logiku a pro současnou opozici by neměla znamenat nijak velký problém. Alespoň malé duševní ukojení psychopatům, pro které vše začalo až v roce 2022, přeci jen Turek připravil. Mimo scénář se podobně jako nedávno Okamura utrhl z provázků a povyprávěl novinářům pravdivý příběh o rozšiřování Severoatlantické aliance směrem k ruským hranicím a jeho významné roli při vzniku konfliktu na Ukrajině. Další střípek na tvé cestě z marionetové scény, Filipe? Uvidíme. Rád bych se mýlil…

Principál platí, principál rozhoduje. Platí si (samozřejmě z našich daní) i hradního pána a jeho paní. Každého zvlášť. Ty dvě loutky někdo vyřezal už sakra dávno, hrály již v pohádce o zlých Američanech. Nyní dohlížejí na udržení základní osy nekonečně blbého příběhu o strašném drakovi Orešnikovi, který brzy přiletí a všechno nám sebere. My si tak necháváme všechno sebrat, aby nepřiletěl.

Shrnutí: Dávají v českém loutkovém divadle, scéně s neživými herci na provázku – vedenými neviditelnou rukou unijní ideologie a peněz – parlamentní volby vůbec nějaký smysl? Snad ano, nové loutky totiž umí chvílemi obživnout a chovat se jako velmi rozumní lidé, s Českem na prvním místě. Nechci se mýlit…

Váš Kodlos

Čtěte také:
O úniku z reality
Rozhlížím se po krajině…
Zpověď posluchače rádia