Konec iluze o objektivitě? Česká televize sama přiznala, že filtruje názory

ČT
Zdroj: Deník TO
Kateřina Lhotská
Kateřina Lhotská Spolupracovnice redakce

Pojem „coming out“ se používá pro veřejné přiznání člověka ke své menšinové sexuální orientaci. Prostě něco ve smyslu „přiznat barvu“. Tu nedávno mimoděk přiznala i ČT.

V jejím případě se toto „přiznání barvy“ netýká samozřejmě sexuální orientace, ale něčeho zcela jiného. Konkrétně jejího vztahu k dodržování objektivity, nezávislosti a názorové pestrosti televizního vysílání. Zcela nepokrytě jej popsal moderátor Daniel Stach v nedávno vysílaném podcastu Kavky s podtitulem „Jaká je role ČT v dnešním světě?“„Patří na obrazovky každý názor?“ K odpovědi na druhou otázku došlo v čase kolem 16. minuty a zněla naprosto jasně a nekompromisně: „Ne každý názor má mít prostor ve vysílání.“

Nutno poznamenat, že odpověď nepřekvapila ani tak svým obsahem, který byl na základě zkušeností s vysíláním ČT předvídatelný, ale tím, jak bez obalu a s jakou povýšeností byla vyslovena. Později se pan Stach snažil toto svoje vyjádření poněkud mírnit tím, že na obrazovce nemají prezentovat své názory například „plochozemci“, protože „Země není placatá. Tečka!“ Což může vypadat jako rozumné vysvětlení, co se tím „omezením prostoru ve vysílání“ vlastně myslí. Jenže celá věc má jeden háček. Respektive pořádný hák.

Tato argumentace je totiž jednou velkou manipulací. Tím, že pan Stach uvedl takto extrémní příklad, vytváří dojem, že na obrazovku nepatří pouze názory, které lze označit jako „ujeté“. A mezi ty přesvědčení o plochosti Země nepochybně patří. Jenže tím zároveň vyšlo mimoděk najevo, že někdo v ČT rozhoduje o tom, který názor už „ujetý“ je a který ne (a na obrazovky tedy může).

Kritérium „ujetosti“

Nelze se přitom zbavit dojmu, že za kritérium „ujetosti“ je v ČT často považováno i to, zda jde o názory kritické k těm „správným“. Například v otázce klimatické změny. Kolikrát jste třeba ve vysílání veřejnoprávní televize narazili na pořad, ve kterém by se sešli zastánci („správné“) teorie o její antropogenní příčině a ti, kteří („nesprávně“) tvrdí, že jde o proces přirozený? Já si nevzpomínám ani na jeden.

Nebo kolikrát jste se mohli třeba podívat na opravdu vyváženou diskuzi, kde se řešilo, zda máme s klimatickou změnou „bojovat“ sázkou na OZE („obnovitelné“, ve skutečnosti však „občasné“ zdroje energie), nebo zda dává větší smysl se jí místo toho přizpůsobit? Jak to ostatně dělaly generace našich předků.

Místo toho nám ČT předkládá reportáže, jako je například ta pod názvem „Vítr proti větrníkům“, které dle mého soudu nejsou ničím jiným než prachsprostou ideologickou masírkou. Nebo tematicky navazující „Odkud vane vítr? Jak se dezinformátoři pustili do boje proti větrným elektrárnám“, jejíž autoři došli k závěru, že lidi k odporu vůči tomu, aby měli větrníky za barákem, ponouká Putin.

Na to se dá reagovat snad jen hláškou ze Švejka: „Voni jsou ale hlava, pane vachmajstr“… Z obou těchto reportáží zkrátka čouhala nevyváženost jako palec z děravé ponožky. Stačí si totiž všímat, jaký prostor v nich dostali zastánci výstavby větrných elektráren a jaký jejich odpůrci. Prostě přesně podle vyjádření pana Stacha: „Ne každý názor má mít prostor ve vysílání.“

V rukou politiků

To samozřejmě vede zpět k otázce, kdo tedy vlastně rozhoduje, které názory mohou v ČT zaznít. Nelze se zbavit pocitu, že si toto právo přivlastnili sami redaktoři a že to dělají zcela mimo jakoukoli veřejnou kontrolu. Jediné, co jim totiž v případě prokázání neobjektivity a nevyváženosti hrozí, je dodatečné „ty, ty, ty“. A to jen pokud si na jejich pořad následně někdo stěžuje u RRTV a ta uzná námitky jako důvodné. Jenže to je pozdě, protože pořad už byl odvysílán a mínění diváků tak bylo jednostranným pohledem na danou problematiku ovlivněno.

V souvislosti se změnou financování ČT ze státního rozpočtu se často objevují námitky, že tím bude porušena její nezávislost a objektivita, protože se stane hříčkou v rukou politiků. Nechme pro tuto chvíli stranou, že jde o tvrzení nesmyslné, protože na rozhodnutích politiků je závislá už dávno. Jsou to totiž oni, kdo určují, kolik peněz dostane ČT z poplatků. Tyto lamentace však vytvářejí dojem, jako by v tuto chvíli ČT objektivní byla.

ČT je hříčkou v rukou jejích redaktorů a manažerů, kteří k tomu však nedostali žádný mandát od těch, kdo si je prostřednictvím poplatků platí.

Čtěte také:
Konec iluze o objektivitě? Česká televize sama přiznala, že filtruje názory
Alexandr Vondra: Progresivisté si nárokují monopol na pravdu, Green Deal má potenciál rozložit EU
Šokující vysílání ČT: Tohle by si nedovolila ani televize za komunismu

Ukázat komentáře (5)
  1. né všechno co je možné je smysluplné a dobré. hledat podstatu bytí tam kde není, je na bludnou nobelovu cenu. veškerá fyzická, duševní a duchovní rovina vesmíru vznikla z duchovní roviny. takže hledat podstatu v makrokosmu a mikrokosmu je zcela bláznivé a choromyslné. člověk je stvořen na základě podobnosti, tudíž technologie věčnosti je umístěna v duchovní rovině člověka. přes to nejede vlak. nejsme lidské bytosti procházející duchovní zkušeností, jsme duchovní bytosti procházející lidskou zkušeností…😂🤣🤣

  2. A to já bych tam pustil i „plochozemce“. Rozumně uspořádaná debata mezi zastáncem a šiřitelem tohoto „zvláštního“ názoru a někým, kdo by se ho nesnažil přesvědčit o pomýlenosti, či dehonestovat, ale klad by chytré otázky, by mohla být velmi zajímavá. Bylo by velmi poučné sledovat, jak by se zastánce ploché země sám vyautoval, protože by jednoduše neměl smysluplné odpovědi. Jeho bezradnost, či vyhýbavé mlžné odpovědi, by případně část ne zcela přesvědčených příznivců, odradili.

    1. Přesně tak, i sebevětší pitomec má mít právo ho ze sebe udělat veřejně bez rizika postihu. Relevantní je, zda je to názor šířeji přijímaný nebo excentrický pohled osamoceného jednotlivce – byť i on může být jediným, kdo vidí realitu méně zkresleně než ostatní.
      Vyváženost podle definice RRTV je kvantifikována jako poměr času na obrazovce vůči podílu v parlamentu – tedy čistě komunální strany do telky v podstatě nesmějí. V praxi se to pochopitelně neděje, jednak parlamentní strany nedostávají prostor odpovídající mandátům ani hlasům (což je špatně aprriori) a jednak jsou připouštěni i čistě komunální politici, což zejména v situacích, kdy se jedná o lokální trabl dává smysl.
      Relevantní vyváženost tedy není 5 minut pro židy a 5 pro Hitlera, ale v závislosti na poměru v parlamentu. A jakmile je názor reflektován nějakou parlamentní politickou stranou, byť marginální, byť opoziční, tak má tato strana jednoznačně právo účastnit se televizních debat. Jakmile to někomu začne připadat divné, tak bere do ruky stopky a Moravec se začne čílit, že takhle se to dělat nedá – takhle se to ale dělat musí, RRTV tak rozhodla a je to závazné jak pro ČT, tak pro ČRo a do určité míry i pro komerční média. ČT ani ČRo to prokazatelně neplní a tedy nesplňují zákonnou definici organizace oprávněné vybírat koncesionářské poplatky.

      Horší to je s vyvážeností témat nepolitických, nebo ještě hůře, uměle nepolitický ala kovid. Tak žádná konkrétní kvantifikace, pokud vím, neexistuje a zůstává jen mlha, jen šedá zóna, ve které je nutné nějak kličkovat. To je špatně, protože i sebelepší a rovnější novinář bude v rámci potřeby udržení pracovního místa tu a tam nucen ustoupit vyváženost a provést nějakou autocenzuru. Jako dokonalá ukázka takového procesu poslouží stokrát omílaný Peroutka za protektorátu, podobně Šputina za komunistů – ti lidé se možná snažili udržet si morální rovinu a zároveň neskončit špatně, ale výstupem byla v obou případech velká agitka na režim. Peroutka se snažil víc a nutno uznat, že mnohé dvojsmysly, narážky a podobně asi těm moudřejším říkaly, co si ten pán opravdu myslí, ale dělnictvo to nemohlo pochopit jinak, než jako obhajobu režimu. To Šputina se ani moc nesnažil, tu a tam nějaký náznak, to už byl větším rebelem v jeho pořadech Werich – ten taky na dobře formulovanou otázku diplomaticky odpověděl něco v tom smyslu, že už nechce nikam utíkat, že se v životě naběhal dost.

      Protože nelze nikdy nakreslit čáru nepolitické vyváženosti a nevhodnosti názoru tak, aby byla fér je nutné to brát v režimu „in dubio pro reo“, tedy raději pustit čas od času do vysílání úplného mimoně, než zamezit v přístupu odborníkovi, který něco vidí jinak, než většina odborníků v jeho oboru – a je úplně jedno, kdo má pravdu; a tím vůbec posledním povolaným na takový soud je novinář, který obvykle nemá odbornost absolutně žádnou.

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám článek?

Spolupracovnice redakce

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >