Představme si ten okamžik: kyjevské náměstí zaplavené davy, nad hlavami vlají modro-žluté vlajky, zní hymna EU a svět sleduje „vítěznou přehlídku“ po porážce Ruska v první hodnotové válce. Zástupci NATO hovoří o novém začátku, politici se objímají a média oslavují triumf demokracie nad agresí. Jenže právě v těchto chvílích euforie se dějiny často lámou. Co když porážka Ruska nebude koncem války, ale začátkem nové geopolitické noční můry?
Za fasádou oslav by se mohla začít odehrávat mnohem temnější dynamika. Zničené, izolované a ponížené Rusko by se mohlo nejprve rozpadnout – pod tlakem sankcí, regionálních separatismů a vnitřních konfliktů – jen aby se po několika letech znovu sjednotilo, tentokrát ne na základě imperiálních ambicí, ale kolektivní nenávisti k Západu. Stejně jako Německo po Versailles by i Rusko mohlo využít svůj pád k obnově síly, tentokrát s Pekingem jako ochotným patronem a dodavatelem finanční i technologické podpory.
Rozpad a iluze konce
Západní představivost má ráda jednoduché obrazy – vítězství dobra nad zlem, pád tyrana, návrat míru. Jenže dějiny velmocí ukazují, že žádný kolaps není definitivní. Představa zničeného, izolovaného a poníženého Ruska, které se rozpadne pod tíhou sankcí a vnitřních rozporů, je sice pro řadu lidé a politiků lákavá, ale zároveň nebezpečně naivní. Rozpad autoritářské mocnosti málokdy znamená konec hrozby – spíš přestávku mezi dvěma krizemi.
V případě Ruska by tento rozpad mohl mít podobu krátkého, ale výbušného chaosu. Ekonomický kolaps, regionální separatismus, ztráta centrální autority – to vše by vytvořilo vakuum, které by okamžitě začaly vyplňovat ozbrojené skupiny, regionální bossové a zbytky armády. Otázka kontroly jaderného arzenálu či skladů chemických a biologických zbraní by se stala zlým snem nejen pro Evropu, ale i pro celý svět. „Vítězná přehlídka“ by tak mohla být jen předehrou k jugoslávskému scénáři na rozloze milionů kilometrů čtverečných.
Podobnou slepotu už Západ jednou zažil. Po rozpadu Sovětského svazu se svět opájel vítězstvím demokracie, kapitalismu a lidských práv. Mluvilo se o „konci dějin“ a integraci Ruska do struktur liberalokratické světovlády. Výsledek známe: místo „demokratického“ partnera přišel Putin a nová éra revanšismu. Euforie tehdy zastínila klíčovou pravdu – že pád režimu neznamená změnu mentality. Bez aktivní strategie obnovy se každý kolaps může proměnit v zárodek další diktatury.
Sjednocení na základě nenávisti vůči Západu
Tam, kde se rozpadne stát, zůstává společná paměť ponížení. A právě ta může být nejmocnějším tmelem nového „post-putinovského“ Ruska. Po porážce by Kreml možná padl, ale myšlenka „zneuctěného národa“ by zůstala – stejně silná, jako byla po Versailles v Německu. Zničená země by si hledala nový smysl existence a našla by ho v resentimentu. Západ nás ponížil, obklíčil, okradl. Tento stmelující prvek by mohl sjednotit i rozbité Rusko.
Ruská historie ukazuje, že trauma je účinnější než ideologie. Po porážkách vždy přicházelo znovuzrození – s větší mírou nacionalismu, militarismu a izolacionismu. Nový režim by se mohl prezentovat jako „obroda“ proti západní dekadenci, slibovat spravedlnost, pořádek a pomstu. Nenávist by se stala hlavní měnou legitimity.
Zvenku by takové Rusko mohlo vypadat stabilně. Mělo by vládu, armádu, hymnu, měnu atd. Jenže v jádru by šlo o autoritářství druhé generace. O režim, který by žil z resentimentu, exportoval destabilizaci a nacházel sílu v odporu. Vítězství nad Putinem by tak paradoxně mohlo porodit systém, který bude vůči Západu ještě uzavřenější a ideologicky ještě méně kompatibilní.
Čína jako patron poraženého impéria
V této nové realitě by Peking sehrál roli vítěze skrytého za oponou. Oslabené, izolované Rusko by se stalo dokonalým klientským státem – surovinovou kolonií, odbytištěm technologií a geopolitickým nárazníkem mezi Čínou a Západem. Dnešní „partnerství bez hranic“ by se proměnilo v ekonomické vazalství.
Čína by získala to, o čem léta snila – přístup k ruským zdrojům, logistickým koridorům a strategické infrastruktuře. Rusko by za tuto „pomoc“ platilo závislostí. Peking by mu poskytl mezinárodní krytí, technologie a finanční injekce výměnou za loajalitu a levné suroviny. Z geopolitického hlediska by vznikl nový blok – autoritářská osa, v níž by Moskva byla pouhým vykonavatelem čínských zájmů.
Pro Západ by to znamenalo paradox – vítězství, které posílí soupeře. Evropa by sice mohla oslavovat konec války, ale zároveň by čelila stabilnímu, hospodářsky propojenému a ideologicky sjednocenému eurasijskému bloku. „Vítězná přehlídka v Kyjevě“ by se tak mohla stát okamžikem, kdy se Západ přestal bát Ruska – a měl se začít bát Číny s Ruskem v jejím stínu.
Kdo přijde po Putinovi?
Pád Putina by sám o sobě nebyl vítězstvím. Ruský systém neumí padat – jen se přeskupuje. Mocenská vertikála by se po zhroucení režimu proměnila ve spleť koalic, v níž by hráli roli nacionalisté, oligarchové a bezpečnostní složky státu. Výsledkem by mohl být hybridní autoritář – nový „silný muž“, který by kombinoval nacionalistickou rétoriku s technokratickým řízením.
Alternativou by mohli být komunisté (jedna z největších stran v Rusku) slibující „sociální spravedlnost“ nebo váleční veteráni s vizí „zvednutí země z kolen“. Všechny tyto varianty by měly společné jedno: odmítnutí Západu a návrat k paternalistické kontrole. Putin by zmizel z obrazovek, ale jeho duch – představa Ruska jako obležené pevnosti – by zůstal. Nové Rusko by mluvilo jiným jazykem, ale vyprávělo by stejný příběh: my jsme oběť, Západ je hrozba.
Západní iluze vítězství
Jak už bylo řečeno, Západ se dívá na válku na Ukrajině jako na morální střet dobra a zla. Tento rámec je inspirativní, ale nebezpečně zjednodušující. Skutečné vítězství v geopolitice není okamžik, ale proces. Pokud Západ nebude mít strategii, jak zvládnout „den poté“, promění se jeho triumf v novou porážku.
Evropa po euforii by čelila těžkým otázkám: kdo zaplatí obnovu Ukrajiny? Co s uprchlíky a s kolabujícím Ruskem? Jak zabránit, aby v mocenském vakuu vyrostl nový diktátor? Bez odpovědí na tyto otázky bude každá přehlídka jen kulisou pro další kapitolu konfliktu.
Po druhé světové válce Spojenci pochopili, že vítězství znamená převzít odpovědnost za poražené. Po studené válce to Západ vůči Rusku neudělal – a zaplatil za to Putinem. Dnes má šanci tu chybu neopakovat. Protože jestli nás dějiny něco učí, pak to, že největší hrozby nepřicházejí během války, ale po ní. A nejzrádnější bývá právě ten okamžik, kdy si vítěz myslí, že už má všechno vybojováno.
Čtěte také:
Dekolonizace aneb za koho skutečně bojuje Ukrajina?
Ukrajina se jaderných zbraní vzdala kvůli ruskému nástupnictví, nikoliv výměnou za záruky
Banderovské kvičení v Kyjevě aneb když Poláci připomenou Ukrajincům jejich minulost
