Vláda dělá jen to, co slíbila

Nová koalice se ujala vlády jen před několika týdny a od té doby jsou média plná kritiky jejích kroků. Často takové intenzity, že by nezaujatý pozorovatel musel nutně nabýt dojmu, že jde o celospolečenský nesouhlas a vláda to nemá šanci dlouho vydržet. Zdání ovšem klame.

Nejrozhořčenější reakce vyvolávají kroky vlády, které se týkají postoje k válce na Ukrajině. Připomeňme si některé z těch, které byly odsouzeny nejbouřlivěji. Třeba když Tomio Okamura krátce po svém zvolení do čela sněmovny nechal sundat z její budovy vlajku Ukrajiny. Nebo jak premiér Andrej Babiš sice v Bruselu podpořil půjčku Ukrajině ve výši 90 miliard €, ale odmítl za ni ručit. Čímž vzhledem k tomu, že dle mého soudu nebude Ukrajina schopná tento úvěr nikdy splatit, vyvázal naši zemi z povinnosti podílet se na jejím splacení místo ní.

Nebo reakce na novoroční projev Tomia Okamury, v kterém se vyslovil pro omezení naší pomoci Ukrajině. Ten vyvolal reakce asi nejbouřlivější, a to jak na domácí scéně, kde opozice začala vyzývat k jeho odvolání z funkce předsedy sněmovny, tak i na té diplomatické, kdy si neodpustil kritiku třeba velvyslanec Ukrajiny v Česku Vasyl Zvaryč. Na což mu ministr zahraničí Petr Macinka odvětil (podle mne správně), ať nestrká frňák do naší vnitropolitické diskuze.

Co opozice zatím ještě stále zjevně nepochopila…

Reakce ze strany opozice a jejích podporovatelů byly vždy jako přes kopírák. Ty nejmírnější vyjadřovaly jenom prostý a poměrně věcný nesouhlas, ti razantnější hovořili o ostudě a ti nejfanatičtější o kolaboraci. Všem však uniká jedna zásadní věc – vláda, respektive politici vládní koalice nedělají nic jiného než to, co slíbili voličům ve volbách a k čemu od nich dostali mandát takové politické síly, že mohou své sliby realizovat. Přehodnocení naší politiky vůči Ukrajině a snaha válku co nejdříve ukončit byly jedněmi z nich.

Můžeme samozřejmě diskutovat, zda je tato politika správná, nebo nikoliv, ale to je v tuto chvíli spíše akademická debata. Jak má naše politická reprezentace v otázce Ukrajiny postupovat, totiž jasně určili voliči v parlamentních volbách. A současná vláda nedělá nic jiného, než že plní jejich „zadání“. Na rozdíl od té minulé, která si se sliby voličům moc hlavu nelámala, když jich porušila hned několik. Namátkou třeba ten o nezvyšování daní nebo penzijního věku. V tomto světle je docela paradox, když voliči současné opozice protestují proti krokům vládní koalice dělající to, co voličům slíbila, a přitom v minulém období nekritizovali ty „své“ za to, že udělali to, o čem tvrdili, že to neudělají.

Pokud se někomu politika vládní koalice nelíbí, tak má samozřejmě právo proti ní protestovat a kritizovat ji. Ovšem změny politického kurzu tím jen těžko dosáhne. O něm rozhodly volby a mimo jiné v podstatné míře i to, že minulá vládní reprezentace podala tak bídný výkon, že tím vznik současné koalice umožnila. A změny vládní politiky lze dosáhnout jenom na základě voleb. Při nich politici předstoupí před voliče se svými představami o tom, jak spravovat věci veřejné, a ti pak rozhodnou o tom, kdo dostane šanci přetavit svoje slova v činy.

Říká se tomu demokracie…

Čtěte také:
Vědecký zelenismus a vědecký komunismus
Klimatická krize neskončila
Nová vláda chce bojovat proti cenzuře. Držme jí palce…