Volání po „spravedlivém míru“ je voláním po pokračování války

V posledních týdnech začala dostávat reálnější obrysy naděje, že konečně skončí nesmyslná válka na Ukrajině. Ale někteří „mírotvůrci“ se vytasili s požadavky neznamenající ve skutečnosti nic jiného než její pokračování.

Nejspíš je sice třeba počítat s ještě celou řadou složitých a náročných jednání, při nichž to bude jednu chvíli vypadat, že vytoužený mír je už na dosah, aby pak došlo ke zvratu znamenajícím jeho opětovné oddálení. Což se několikrát zopakuje. Věřme však, že kompromis se nakonec najít podaří a Ukrajinci se konečně přestanou strachovat o své syny, manžele, otce a bratry na frontě a ti zase o své blízké v zázemí.

Mír, nebo válku?

Ne všichni si však mír přejí. Alespoň tak lze usuzovat z řady prohlášení od lidí, kteří sice na jedné straně hovoří o míru, ale jedním dechem vyjmenovávají takové podmínky pro jeho uzavření, že tím dopředu jakýkoliv kompromis vylučují. Jedním z nich je třeba požadavek na sjednání „spravedlivého míru“. Co by to jako mělo být? Podle Ukrajinců by se měly obě strany vrátit do svých postavení před zahájením války, Rusové znovu postavit to, co zničili, zaplatit válečné reparace a Vladimír Putin se nechat zavřít v Haagu do kriminálu. Netřeba snad zdůrazňovat, že Rusové považují za „spravedlivý mír“ něco diametrálně odlišného.

Je to samozřejmě celé nesmysl a nic jako „spravedlivý mír“ neexistuje. Obzvláště po třech a půl letech válčení. Vždy půjde o kompromis, při kterém někdo ustoupí o něco víc a jiný méně, přičemž mírová dohoda bude bezpochyby korespondovat i s aktuální situací na frontě.

Nechcimíři

Tito „chcispravedlivýmíři“ také zdůrazňují, že „Rusku nesmí agrese projít, protože by se tím vytvářil precedent pro její použití jako prostředku pro změnu hranic“. Jenomže násilí a agrese je prostředek pro změnu hranic odjakživa, a i kdyby Rusové odtáhli z Ukrajiny s nepořízenou, tak se na tom nezmění vůbec nic. Pokud by totiž opravdu takový odstrašující efekt fungoval, musel by panovat na celém světě mír minimálně od konce druhé světové války. Tak strašlivá porážka, jakou utrpělo Německo, by přeci musela odradit každého potenciálního útočníka.

Na co neumí tito „chcispravedlivýmíři“ odpovědět, je otázka, jak onoho „spravedlivého míru“ dosáhnout. Není divu, když ani není zřejmé, co to vlastně je. Nabízí se samozřejmě námitka, že na začátku každého jednání o míru přicházejí jednotlivé válčící strany s přemrštěnými podmínkami pro jeho uzavření, aby pak měly kam ustupovat. To však není případ požadavku na uzavření „spravedlivého míru“. On je totiž rozdíl, jestli jde o záležitosti sice přemrštěné, ale srozumitelné a jasně definované, nebo mlhavé a neurčité. Požadavky druhého typu vznášejí ti, kterým ve skutečnosti o řešení sporné situace nejde a jejich pravým cílem je jednání obstruovat. Takže jejich označení jako „chcispravedlivýmíři“ je vlastně zavádějící. Vytváří totiž dojem, že jim o mír opravdu jde.

Správně by se tedy měli nazývat „nechcimíři“…

Čtěte také:
Brusel chce šmírovat naše soukromí
To jsme na tom tak špatně, že se musíme srovnávat s Ruskem?
Rozhodnou volby soudy?