Ve vazbě na demografickou otázku padá dennodenně mnoho slov zejména k masové migraci. K invazi obrovského množství lidí z cizích kultur, kteří do Evropy přichází takřka neustále, jak se říká, za lepším. V důsledku toho náš kontinent rapidním tempem a zcela nevratně proměňují k horšímu, a to snad ve všech myslitelných ohledech. Nade vší pochybnost se jedná o samostatnou obří krizi migrační, ta však přesto neexistuje sama o sobě – a neleží v ní středobod širší krize demografické. Tu totiž tvoří rovněž přehlížená problematika tragicky nízké porodnosti, stárnutí populace a její postupné vymírání.
Ještě před několika málo lety jsme my Češi vycházeli z různých demografických srovnání mezi evropskými státy velmi uspokojivě. Zkrátka se tu rodily děti. A byť jsme měli k magické hranici prosté reprodukce daleko, nehrozila nám žádná bezprostřední katastrofa. To změnil „covidismus“ a na něj navazující krize, která náš náskok vyzmizíkovala a odpálila nás kamsi do hlubin k velmi tragickým číslům. Česká republika čelí bezprecedentnímu pádu porodnosti. Pokud se brzy nespraví, může se její nynější pokles do budoucna zřetězit do řady dalších a nebezpečnějších krizí.
Ta čísla jsou vážně hrozná. Dokonce horší než ta, kterými děsily ty z pesimističtějších predikcí. Zatímco v předkrizových letech se běžně narodilo každý rok něco přes 110 tisíc dětí, v roce 2022 to bylo už jen 101 tisíc, v následujícím roce pouze 91 tisíc. V roce 2024 pak pouhých 84 tisíc dětí. O tomtéž trendu svědčí také čísla úhrnné plodnosti (Total Fertility Rate, čili počet živě narozených dětí na jednu ženu). Zatímco v letech 2018, 2019 a 2020 se tyto hodnoty shodně držely na čísle 1,71 dítěte na ženu a roku 2021 poskočily na 1,83, další léta byly již zaznamenány výrazně nižší hodnoty (1,62 v roce 2022 a 1,45 rok poté). V kolonce roku 2024 se potom rozsvítilo alarmující číslo 1,37 (což je k hranici „dvou a něco“ dítěte na ženu alespoň pro stabilizaci populace, když ne pro její růst, opravdu na hony vzdálený údaj).
Hrozné také je, že není nikde psáno, že se ČSÚ, který tyto údaje pravidelně zveřejňuje, těmito čísly již dotkl dna. Lze očekávat, že porodnost v roce 2025 opět klesla. Svědčí o tom průběžná srovnání dat za jednotlivé kvartály. Za rok 2025 jsou zveřejněny údaje za první a druhý kvartál, které opět odhalují pokles porodnosti a negativní trend – ve srovnání s prvním pololetím už tak mimořádně špatného roku 2024!
Nevyzpytatelnost demografické krize tkví v tom, že se vyznačuje obrovskou mírou setrvačnosti, větví se v jiné problémy, které zároveň zintenzivňuje, a také se těžko měří. Práce demografů sestává z té části, kdy pouze reagují, mapují to, co již proběhlo, snaží se minimalizovat zpoždění svých dat za existujícím stavem, a z té části, kdy víceméně pouze věští. To se mimořádně líbí politikům, jelikož mají pocit, že problém, který je pouze „mimořádně pravděpodobný“ či „téměř jistě nastávající“ (či dokonce „klepající na dveře“), není jejich problémem a oni jej mohou vymlčet. Ať si ho vyžerou jiní… Jde sice o zcela hanebný přístup, avšak politiky k zájmu o toto téma nikdo netlačí; volič se neptá, tématy voleb bývají zpravidla „stovečka“ k důchodu navíc, ozbrojené konflikty ve světě a pak různé druhořadé či přímo fiktivní záležitosti.
Přitom právě téma vymírání či širší problematika demografie mají být co do důležitosti tématy číslo jedna. Není to jen o paragrafech, ale též o atmosféře ve společnosti, o kultuře, o individuálních prioritách… Jedná se o téma jako stvořené pro státnický projev k občanům (na rozdíl třeba od apelu na přijetí společné evropské měny). Česko by bylo hned lepším místem s veselejší perspektivou, pakliže by vrcholní představitelé státu nemluvili v zásadních projevech o euru, ale třeba o tom, že je dobré míti děti. My však nemáme ani státníky, ani politiky, kteří by byli ochotni řešit tyto velké, skutečné problémy.
Krajně pravicový narativ?
Není pochyb o tom, že část bruselské věrchušky si vymírání Evropy a následné nahrazení staré a prořídlé populace „novým typem“ evropského člověka vroucně přeje. (Anti)západní progresivistická levice jakékoliv snahy o skutečné řešení otázky šedivějící Evropy shazuje ze stolu coby „demografickou paniku“ a „krajně pravicový narativ“. Mluví tak zcela narovinu. A pak jsou tady političtí alibisté, kterým je to prostě jedno – ti v České republice pravděpodobně převažují. Přitom, jak už bylo zmíněno, mají na co navázat. Před covidem jsme byli v porodnosti evropskými premianty. To vše v kontextu pouze nepatrné intoxikace české společnosti různými životu civilizace nepřejícími kulturními trendy (odmítání dětí s odvoláním na uhlíkovou stopu, bezdětnost jakožto protest proti patriarchátu a obdobné šílenosti) a nízké míry imigrace (jež je druhou stranou téže demografické mince, kterou sdílí s přirozeným příbytkem, nebo naopak úbytkem populace). Obé nám bylo tou racionálnější částí západní Evropy se zbytky pudu sebezáchovy záviděno.
Místo snahy navázat na příznivý předkrizový vývoj a podnítit jeho pokračování politickými rozhodnutími však naši politici problematiku ignorují. Když už se jich na ni někdo optá, odkazují na podobně se tvářící propad porodnosti z 90. let. Mají pravdu pouze v tom, že za současnou nižší porodností stojí i faktor méně početných ročníků narozených právě v těchto „slabších letech“, jež jsou zrovna nyní přibližně v tom věku, kdy se od nich očekává zakládání rodin. Těch pochopitelně nevzniká tolik prostě proto, že není tolik lidí, kteří by je zakládali. Jedná se přesně o ten řetězový efekt propadu porodnosti, který si vybírá svou daň ještě dekády po svém přímém projevu.
V čem však politici nemají pravdu ani náhodou, jsou příčiny dnešního propadu, které ztotožňují s příčinami propadu v 90. letech, kdy se republika otevřela, lidé začali bohatnout, změnili svůj životní styl a plození dětí začali více plánovat a odkládat… To ale není správná analogie k dnešnímu stavu. Příčiny aktuálního propadu – vzdor vší spornosti a hypotetičnosti – spočívají mnohem více ve zvýšených životních nákladech mladých lidí, nedostupnosti bydlení, snížení jejich kupní síly apod. Zkrátka v ekonomice, na kterou má politika zřejmý vliv. Opět se však zadrháváme na tom, že politici v této věci zřejmě žádnou velkou odpovědnost necítí a problém přehlížejí.
Demografie je přitom skutečně gigantický podceňovaný, a především dlouhodobý projev slibující problém, který si žádá maximálně konstruktivní, pragmatická, a hlavně rychlá řešení. Pakliže se porodnost sama od sebe alespoň nestabilizuje, nedojde k nějakému kolektivnímu „vzepětí lidí k plození a rození“ dvou až tří dětí na ženu, zázračným způsobem se nenastartuje česká ekonomika, nezavládne blahobyt a ceny bytů a nájmů nespadnou o desítky procent, není mnoho důvodů k výrazné proměně trendu národního vymírání. Nemá smysl fantazírovat, vymýšlet nějaké krajně pozitivní nepravděpodobné scénáře a doufat v náhlý civilizační obrat.
Alternativních cest, jak vymírání a stárnutí populace alespoň zpomalit, když ne zastavit, je vícero – přičemž žádná z nich není ideální. Pár jich zmíníme. Tak třeba: blouznící levicové Evropě by mohl konvenovat robustní systém „prorodinné politiky“. Ta je pekelně drahá a lidé za ni zaplatí zvýšenými daněmi, či se náklady na ni odloží do kategorie „věci na dluh“. K tomu má nejisté výsledky, které se do demografických křivek vpisují poměrně pomalým tempem. Na konci procesu je propad porodnosti zaražen a v optimálním případě porodnost mírně narůstá, dokud se nestabilizuje na nějakém méně špatném čísle, než je hypotetické číslo, na kterém by trčela v případě neaplikace prorodinné politiky.
Politika otevřených či polootevřených hranic
Další alternativou je vytlačování jednoho problému demografie vlastního obyvatelstva druhým problémem imigrace lidí z odlišných kultur (které – a to není bez zajímavosti – však s porodností žádný problém nemívají, což nám může být v jistém ohledu inspirací). Háček je v tom, že lidé těchto kultur s sebou do Evropy přinášejí hodnotové systémy zcela nekompatibilní s hodnotami západní civilizace. Tabulkově ovšem jde o funkční nástroj řešení demografické krize a propadu porodnosti na starém kontinentě – kupříkladu taková Francie má aktuálně výrazně vyšší čísla porodnosti, než mají středoevropské státy. Cena za tuto politiku je nám dobře známa.
Jednou z celé řady cest ke zmírnění demografické krize by mohla být rovněž výrazná liberalizace tzv. náhradního mateřství. Stát by podpořil lidi (stabilní stejnopohlavní páry, „single“ osoby, páry trpící neplodností aj.), kteří sami nemohou na svět přivést dítě, aby o něj usilovali právě tímto způsobem. Ten by taktéž o něco zvýšil porodnost a na rozdíl od dvou výše zmíněných způsobů by se nijak nedotkl peněženek ostatních – z dlouhodobého hlediska právě naopak. I tato cesta má však svá výrazná „ale“ – těmi jsou rezignace na ideál tradiční rodiny, a především pak její různorodé stinné a eticky sporné stránky.
Žádná ze zmíněných možností však sama o sobě neřeší jádro našeho demografického problému. Něco se však dělat musí a nevnímají-li politici tuto časovanou bombu, je nutné je k tomu tlačit zezdola a o tématu minimálně mluvit. Největší nebezpečí nespočívá v tom, že se v dlouhodobém časovém horizontu sami marginalizujeme, že se z několikamilionového národa najednou stane národ milionový, který navíc nakonec stejně podlehne masové migraci. Spíše nám hrozí postupná transformace Česka v takový velký státní starobinec, kde bude malé dítě hrající si na ulici exotickým úkazem. Vlivem nedostatku pracovní síly oslabí ekonomika, dojde k erozi systému jako takového, poněvadž budou jednoduše chybět lidé, kteří by utáhli financování sociální péče, důchodového systému, zdravotnictví, školství a dalších nároků.
Také politika by doznala určitých změn, poněvadž by tento „velký státní starobinec“ reflektovala a byla jím definována. Společnost by se nevyhnula definitivnímu generačnímu rozkolu mezi dvěma tábory, z nichž by však ten produktivní a platící byl voličsky slabší – což by mohlo bez nadsázky vážně ohrozit či zcela zničit demokracii, jak ji známe. Nejděsuplnějším prvkem tohoto tragického scénáře, který nesmíme dopustit, by však byl stav oné české „kolektivní psyché“, vším zmíněným poznamenané, definující ponurou a beznadějnou společnost bez energie, dynamiky a jakékoliv perspektivy a budoucnosti.
Čtěte také:
Vláda začíná řešit byty těsně před volbami. Jde o socialistickou dluhovou cestu jako vždy?
Šmucler: Demografie rozhoduje
Tolerovat netolerantní? Co by se tak mohlo pokazit…
