Vyštvali jsme šelmu z brlohu

Nemíním rozšiřovat počet autorů rovněž zaskočených a šokovaných událostmi probíhajícími ne tak daleko od našeho prahu. Nechám to na povolaných a zasvěcených, vybavených informacemi především z objektivních zdrojů. Jako řadový občan se jenom připojím: je to hrůza, je to děs, možná i nakročení k nějaké apokalypse. Po každé zprávě o zbytečné smrti byť jen jediného lidského tvora, natož dítěte, se mně udělá fyzicky špatně a ztrácím víru v lidský rozum. A jsem si jist, že takovému rozumu odporujícímu řešení světové společenství tomu ruskému jenom tak nezapomene. Z paměti se vynořily už skoro čtyřiapadesát let staré nápisy z pražských ulic Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!

Jsme jako lidstvo už pěkně otrlí

Přesto nás občas ještě leccos dokáže zaskočit. Třeba když v Taškentu, v zoologické zahradě hlavního města Uzbekistánu, frustrovaná matka před zraky návštěvníků hodila do medvědího výběhu svou tříletou dceru. Domácí domácí média tu zprávu doprovodila poslední lednový den odpovídajícími titulky: Šokující událost!, Zrůdnost!, Obrovské drama! Vše přesto dopadlo šťastně, jenom několika odřeninami. Ve výběhu v tu chvíli přítomná jiná matka, medvědice Zuzu, na smrt vydanou vyděšenou dívenku jenom očichala a odešla moudře po svém.

Medvěd je šelma a zkušenosti potvrdí, že chováním značně nevypočítavá a tím i životu nebezpečná. Byť přírodopisné filmy třeba z Kanady nebo Sibiře představí metrákového huňáče i jako sympatického mírumilovného člena rodiny. To jsou však ti od malička v lásce vychovávaní a poté jako součást rodiny respektováni. Zato medvěd nemilovaný a navíc pronásledovaný, u jehož brlohu lovci haraší zbraněmi, je připravený a odhodlaný k čemukoli.

Události jako nabídka možného aktuálního scénáře

Jednoho rána, asi tak pátého, šestého dne po událostech v Taškentu, zazvonil na londýnské Downing Street 10 telefon nejvyšší výstrahy:

Helou Majku, tady bílej haus, vašington. Zdraví tě Džordž… Totiž Džou, opravuje mě tady Kamala. Nebudím tě?

To sotva, my tady máme o pět hodin víc…

Very gut… A co jinak Majku? Jak ti dupou Skotové?

Já jsem Boris!

To máš jedno, hlavně že seš s náma v tý naší atlantický partě. Helou, totiž hele, mám fór jú pozvání na loveckou expedišn.

Což o to, my demokratičtí mírumilní angličtí sirové takové máme v oblibě i tradici. My už vymlátili v Africe víc slonů, lvů, nosorožců, buvolů, antilop a podobné havěti, než vy doma v jú-es-ej indiánů. A vo co gou, Džou?

Chystáme se na jednoho ruskýho medvěda. Tutovka, pohodovka. Už si z něj roky utahujeme, nadáváme mu, ale on nic, jenom podrážděně bručí. Už je vyměklej, takovej tupej srab, líná kůže. Dloubeme do něj, ale nic s ním nehne.

Tak jo, šel bych. Koho ještě berem?

Frantíka vod eifelovky, Emana. Jestli ho teda pustí jeho stará stará.

A Olaf to ví?

Sulc? Germán, a aby v nějaký mele nejel?

A kde by se to jako mělo odbejvat, Džou?

Dřepí ten starej bručoun v brlohu just tam, kde už máme vyhlídnutý slušný naleziště nafty, plynu a různejch důležitejch šutrů.

A je to logisticky zajištěný?

Náš mladej má ty končiny už dávno spolehlivě obšlehnutý a zafinancovaný.

Ale medvědi jsou nebezpečný potvory. Jak ho z toho brlohu dostaneme?

Budeme ho provokovat. Nadávat. Lhát o něm. Plivat na něj, dloubat klacíkem. To by nebylo, Majku, aby mu nepovolily nervy.

Sakra, jsem přece Boris! A co mu tam třeba taky odpalovat rachejle, vykouřit ho…

Jistě, pane premiére!

Ale co když se ten bručoun jednou skutečně namíchne, vyhrabe se ven a začne kolem sebe zběsile mávat tlapama, až všechno pobourá?

Potom ho spolu na nejvyšší celosvětový úrovni odsoudíme k tvrdejm sankcím.

Tak to jo, to by mělo zabrat…

Jak si usmysleli, tak i učinili

Šestadvacet dní po dramatické a šokující události s uzbeckým medvědem doprovodily podobné titulky i vojenský vpád na Ukrajinu. Mezi prvními byl na ráně Charkov, vzdálený 2715 km od Taškentu a pouhých 1551 km od Prahy.

Medvěd, v tomto případě ruský, dlouho vzor trpělivosti až otupělé netečnosti, zahnán provokacemi do kouta skutečně nakonec z brlohu vyrazil. Dalo se čekat, podobné situace už teoreticky rozpracoval jistý Isaac Newton ve svém třetím pohybovém zákonu: „Každá akce vyvolá stejně velkou opačně orientovanou reakci“.

A tak svět nyní čeká proces s jedním západním světem vyprovokovaným obžalovaným. Lavice pro větší či menší spoluviníky však v soudní síni současně zřejmě zůstanou prázdné. Každý problém má svůj vývoj, my jsme však ten ukrajinsko-ruský netečně přehlíželi, ba přímo programově ignorovali. Pro vlastní klid a pohodlí ho vysvětlovali po svém, ideově se přitom lísajíce k novému polistopadovému světovůdci.

Na těch lavicích bude místečko i pro nás

Co jsme to vůbec měli minimálně od února 2007, kdy prezident Putin na bezpečnostní konferenci v Mnichově navrhl vytvoření nového bezpečnostního uspořádání v Evropě, za politickou reprezentaci neschopnou orientovat se v mezinárodní situaci?

Byla v tom jenom neschopnost jejich zodpovědných představitelů, nebo spíše záměr postupně ještě více zahušťovat ze Západu se šířící atmosféru nenávisti ke všemu ruskému? Kde začínal a končil rozhled na Zamini usazených ministrů Kohouta, Schwarzenberga, Zaorálka, Stropnického, Hamáčka a zvláště Petříčka, a jejich schopnost mezinárodní situaci vyhodnocovat, na doutnající nebezpečí důrazně upozorňovat a třeba se i při řešení coby ochotní prostředníci angažovat. Činnost posledními měsíci notně poslušně směrem k Bruselu ohnutého Lipavského je pak už úplně za hranicemi chápání.

Vina padá automaticky i na hlavy jejich vládních šéfů Topolánka, Fischera, Nečase, Sobotky a Babiše. Nejčerstvější prozatímní ministerský předseda Petr Fiala je na tom však ještě hůře. Tento vysokokapacitní vysílač nejrůznějších signálů již od své inaugurace, a tedy právě v měsících eskalující situace, odmítá či nedokáže vnímat ty přicházející z východu.

Tam se teď rozhořel dramatický konflikt dvou odvěkých sousedů až slovanských bratrů. Putin v něm zbytečné zatáhl Ukrajinu do tragédie a Rusko do odsouzení. Spoluvině na jeho vyprovokovaném konání se však nezbavíme ani my.

Čtěte také:
Prezident Pavel po Visle pozdě honil bycha
Rusové mohou nechat Ukrajince umrznout. Biden přesto z posledních sil šťourá do vosího hnízda
Fiala dělal ramena před americkými novináři