Vytěsňování smrti nese ovoce – konec oboru pohřebnictví v Česku

Euroatlantická civilizace sama sebe chápající jako nejvyspělejší část světa posledních století vyhání smrt mimo realitu. Vytlačuje tím základní duchovní hodnoty – úctu k Bohu, k rodině, k životu i k zemřelým. Poslední desetiletí to vidíme především přes kulturní boje pokrokářů (gender, potraty, eutanázie).

Život člověka je ohraničen dvěma daty – narozením a úmrtím. Právě v těchto mantinelech se odehrává jedinečný životní příběh každého z nás. Žijeme však v době, která smrt vytěsňuje jako něco, co není skutečné. A tak se dostáváme do podivného paradoxu, že rozloučení, pohřeb nepovažujeme za hodnotu, ba právě naopak snažíme se jí zbavit. Pod pokryteckými řečmi o tom, že si chceme dotyčného pamatovat živého, odmítáme pohřeb, uložení ostatků, kar. Rozptylové loučky na hřbitovech přibývají.

Poslední projev úcty

Od dávnověku projevovali lidé svým zemřelým úctu. Jednotlivé kultury dokonce získaly označení podle svého způsobu pohřbívání. I dnes můžeme vidět, že čím významnější osobnost, tím větší a slavnostnější pohřeb. Svým způsobem je každý člověk významný a jako takový si poslední rozloučení zcela jistě zaslouží. Praxe ale vypovídá o něčem jiném. Zpopelnění, urny doma nebo vysypání popela.

Progresivisté tomu jistě tleskají. Vždyť co místa zabírají hřbitovy ve městech! A ta uhlíková stopa, že! Víte, jak vypadalo rozloučení se zesnulým ještě před sto lety a jak někde na moravském venkově vypadá dodnes? Rakev s nebožtíkem se vynášela z jeho domu, s průvodem se šlo do kostela, kde bylo poslední rozloučení a pak se opět průvodem nesla rakev na hřbitov k uložení do hrobu. Pak se smuteční hosté setkali na karu a na nebožtíka vzpomínali.

Není to jen otázka peněz

Ano, pohřeb není za hubičku. Rakev, obřad, převozy, kremace něco stojí. Jenže je to ta poslední věc, kterou pro zemřelého, často velmi milovaného člověka, můžeme udělat. Nemyslím, že finance v případě tolika současných zpopelnění bez obřadu hrají zásadní roli. Tou je, znovu opakuji, spíše naše vytěšňování smrti. Jenže tím netrestáme smrt samotnou, ta nakonec navštíví každého z nás, tím jen potvrzujeme, že hodnota úcty k druhému je nám ničím.

Tento trend je dlouhodobý a začíná mít své důsledky. Konkrétně v tom, že jeden z oborů lidské činnosti, pohřebnictví, upadá. V letošní roce končí pohřebnictví jako maturitní studijní obor na Akademii ve Světlé nad Sázavou. To je zpráva z 6. 2., kdy jsem shodou okolností absolvovala jedeno rozloučení v krematoriu ve Strašnicích a jedno na dálku z Indie. O služby není zájem. Jako by lidé neumírali. Ono to tak ale není, umírají, jen my to nechceme vidět, přijmout.

Až si pro nás přijdou funebráci

Někteří lidé si ve stáří šetří na svůj pohřeb. A nejsou to jen ti, kteří zůstali bez rodiny. Často to jsou lidé, kteří vnímají vztah společnosti k pohřbu a obávají se toho, že jejich pozůstalí se také nebudou chtít s posledními věcmi člověka setkat. Samozřejmě je dnes i dost lidí, kteří už za života sami volají po zpopelnění a rozptylu možná v domnění, že by na jejich obřad stejně nikdo nepřišel.

Přesto si myslím, že i největší materialista, který je přesvědčen – už mi to bude jedno, to už neuvidím – by poslední rozloučení chtěl. Projevení úcty se odmítá těžko. Pro pozůstalé je to pak nesmírně důležité. Bez rozloučení není příběh člověka ukončený. A to duši bolí.

Pohřebnictví jako obor lidské činnosti přese všechno zřejmě nepomine. Pohřební ústavy jsou často rodinné podniky přecházející z generace na generaci. A hřbitovy nejsou jen prostorem, který zabírá místo našich měst a obcí. Je to naše paměť.

Úcta k našim blízkým však dostává zásadní rány.

Čtěte také:
Soudy, odpuštění a smíření
Kmín a obyčejná člověčí opravdovost zvítězí
Výchova v tramvaji
Pokrokáři všech zemí, táhněte do háje!