Vlastně se to dalo čekat. Dostali jsme se do okamžiků, kdy nás opouštějí ti, kdo utvářeli v mnoha ohledech a žánrech naše mládí. Nedávno skvělý výtvarník Milan Knížák, po něm originální spisovatel Vladimír Páral, a nyní tedy muzikant Richard Tesařík. Každý z jiného kouta někdejší kulturní louže, ale všichni určující směry a trendy. Každý sám o sobě originál.
Měli jsme vlastně už od konce 60. let to výjimečné štěstí, jakkoliv obklopeni politickým blbstvím, co do kulturního vyžití to byla doba vlastně nejplodnější, a to říkám s plným vědomím. Vznikaly totiž svébytné, s ničím nesrovnatelné hodnoty. A to se stává dvakrát za století. V tom minulém to bylo ještě tak období mezi dvěma válkami. Pak dlouho nic. My, co jsme měli štěstí vyrůstat od zlomu šedesátek a sedmdesátek a naplno konzumovat osmdesátky (opět navzdory zákazům a represím vůči svobodnému umění), jsme prošli velikou školou. Teď tedy odešel další z vůdčích učitelů.
Richarda Tesařka a jeho bratra Vladimíra znal každý někdejší -cátník z klubových a později festivalových produkcí plných svébytného humoru, lehkosti, nevázanosti. Říkalo se tomu reggae, ale Tesaříkovic kapela Yo Yo Band si osvojila mnohem širší spektrum žánrů, často rovněž původem z Latinské Ameriky. Asi největší hit Rybitví, zcela patafyzická lehkonohost, vzešel z kubánských hudebních vlivů, ale byl náš, skoro bych řekl celonárodní.
Proč? Tato píseň totiž symbolizovala léta devadesátá, naivní představy o nabyté svobodě po listopadu 1989. Užívali jsme si to. Mně tehdy bylo něco přes třicet, a kdybych měl jmenovat jediný zásadní artefakt vystihující náladu té doby, pak by to byla právě tahle písnička Yo Yo Bandu. Samozřejmě vedle řady dalších, podobně vyvedených, a – to je třeba říci – podobně krásně politicky nekorektních – viz Kladno, Gejza, Karviná a tucty dalších pecek. Yo Yo Band totiž nejenže rozdával radost, ale taky nadhled nad pomalu vrůstajícími předsudky, které vedly nakonec k dnešním „me too“ a podobným nesmyslům.
A propos, k tomu Rybitví…
Jedná se o půldruhatisícovou obec na Pardubicku, kde bratranci Veverkové kdysi v roce 1827 sestrojili ruchadlo (předchůdce pluhu), což byl vynález do té míry směrodatný, že jim zde vystavěl pomník samotný Josef Gočár. A Tesaříci obdrželi od vedení obce za „propagační“ písničku Rybitví v roce 2007 její čestné občanství. Jak přitom račte vidět ve videoklipu, v samotném Rybitví se netočilo. Jedna část se točila v pražském Veletržním paláci a druhá, ta podstatnější, na zřícenině, nápadně připomínající pražskou Babu, což by sice dávalo další smysl a kontext, ale jistý si tím nejsem.
V každém případě s Richardem Tesaříkem odešla nejen jedna důležitá stylotvorná kapela – neumím si představit, že by se ji někdo pokoušel oživit, už kvůli nezaměnitelnému Richardovu hlasu. Odešla ale taky velká část našich životů a nějak nevidím, že by tyhle samorostlé umělce někdo dnes dokázal plnohodnotně nahradit. Z naší pop music je prostě legoland, jako kdekoliv v kterékoliv komerční kolonii našeho dneška. Je to škoda, ale aspoň máme (i díky bratrům Tesaříkům) do konce svých dnů na co vzpomínat. A ne se slzou, ale s úsměvem. Kdo jiný by uměl poskytnout tento dar?
Čtěte také:
Odchod velkého světáka Vladimíra Párala
Sbohem, pane profesore
Ubejvá nás. Odešel Oskar Petr, muž, který dal české hudbě hlas, poezii i Zmrzlináře
