Myslíte si, že Evropská unie je příliš zelená, příliš regulující a příliš posedlá klimatem? Pak jste zřejmě ještě nečetli názory těch, kteří by si přáli, aby byla ještě zelenější, regulovala ještě více a klimatickou transformaci urychlila doslova za každou cenu.
Pokud by český občan čerpal informace o Evropské unii výhradně z hospodských debat, sociálních sítí nebo některých předvolebních kampaní, mohl by nabýt dojmu, že Brusel je jakousi kombinací ekologického politbyra, centrální plánovací komise a výzkumného ústavu pro zákaz všeho příjemného. S cílem vytvořit z EU „zelený gulag s wifinou“. Evropská unie je prý posedlá klimatem, dusí podnikatele, ničí automobilový průmysl a plánuje občanům spočítat každou vypitou kávu i každý kilometr ujetý automobilem.
Pak ale člověk otevře stránky klimatických organizací, progresivních médií nebo ekologických aktivistů a zažije zvláštní intelektuální šok. Zjistí totiž, že Evropská unie je podle nich přesným opakem. Není dost zelená. Není dost odvážná. Není dost radikální. A především není dostatečně ochotná obětovat ekonomický růst, životní úroveň, průmysl a tradiční způsob života na oltář klimatické transformace a záchrany lidstva před uhořením. Najednou se před námi otevírá fascinující alternativní vesmír. V něm není Evropská unie ekologickým fanatikem. Naopak. Je to konzervativní obr kapitalismu, který se zoufale drží fosilních paliv, průmyslu a ekonomického růstu.
Podle této logiky není problémem skutečnost, že Evropská unie přijala Green Deal, tedy nejrozsáhlejší klimatický projekt ve své historii, ani závazek klimatické neutrality do roku 2050. Nestačí ani emisní povolenky, přísné emisní normy, regulace budov, energetiky, dopravy a zákaz prodeje nových automobilů se spalovacími motory od roku 2035. To všechno je podle části klimatického hnutí pouze začátek té pravé revoluce. Je to trochu podobné situaci, kdy někdo dostane k narozeninám nový dům, automobil a klíče od firmy, ale jeho první reakcí je stížnost, že v garáži chybí druhé auto.
Jaká je cena nebinárního klimatu?
Evropská unie v posledních letech vyčlenila stovky miliard eur na klimatickou transformaci, obnovitelné zdroje energie, modernizaci průmyslu a energetiky. Existují evropské fondy, dotační programy, modernizační fondy i speciální klimatické investiční nástroje. Přesto lze v ekologických komentářích pravidelně číst, že prostředků je nedostatek.
Vzniká tím pozoruhodná matematika. Pokud Brusel investuje deset miliard eur, je to málo. Pokud investuje sto miliard eur, je to stále málo. Pokud investuje stovky miliard eur, problém spočívá v tom, že neinvestoval ještě více. Člověk si někdy klade otázku, zda existuje částka, po jejímž dosažení by se aktivisté spokojili. Z dosavadního vývoje lze soudit, že odpověď zní ne. Podobně zajímavý je pohled klimatických organizací na evropský průmysl. Zatímco miliony Evropanů si lámou hlavu nad konkurenceschopností evropských firem vůči Spojeným státům nebo Číně, část ekologického aktivismu považuje samotnou konkurenceschopnost téměř za podezřelý pojem.
Když Evropská komise hovoří o ochraně pracovních míst, je kritizována za ústupky průmyslu. Když mluví o dostupné energii, je kritizována za ústupky průmyslu. Když hledá kompromis mezi ekologickými cíli a ekonomickou realitou, je opět kritizována za ústupky průmyslu. Po určité době člověk získá pocit, že ideální evropská ekonomika by podle některých představ měla být natolik ekologická, že by v ní už vlastně nebylo co vyrábět.
Ještě zajímavější je debata o údajném posunu Evropské unie doprava. Po posledních eurovolbách se v progresivních médiích opakovaně objevují obavy z konzervativního, respektive fašistického obratu evropské politiky. Když však běžný občan porovná tuto kritiku s realitou, může se dostat do mírných rozpaků.
V EU přitom hraje prim klimatický zákon, emisními povolenky, ESG regulace, zelená taxonomie, přísné energetické normy a desítky klimatických strategií. Přesto je označována za příliš pravicovou. Pokud toto představuje pravicovou politiku, pak by člověka skutečně zajímalo, jak by podle kritiků vypadala politika levicová. Možná by automobilky vyráběly pouze kola. Možná by letiště fungovala jako muzea dopravy. A možná by ekonomický růst byl zařazen mezi zvláště nebezpečné společenské jevy.
Nerůst, nebo smrt!
Právě vztah k ekonomickému růstu představuje jednu z nejzajímavějších částí celé debaty. Část klimatického hnutí totiž otevřeně zpochybňuje samotnou myšlenku trvalého růstu životní úrovně. Podle těchto představ není problémem pouze uhlí nebo ropa, ale představa, že lidé chtějí být bohatší, cestovat více, spotřebovávat více a žít pohodlněji než jejich rodiče.
Pro konzervativního nebo klidně i liberálně orientovaného člověka je taková úvaha pozoruhodná. Celé moderní dějiny Evropy jsou totiž příběhem rostoucí prosperity. Delšího života. Lepší zdravotní péče. Lepšího bydlení. Lepší dopravy. Lepšího vzdělání. To vše vzniklo díky ekonomickému růstu, technologickému pokroku a podnikání.
Část současného aktivismu však občas působí dojmem, že prosperita je problém a skromnost novým cílem naší společnosti. Že výroba je problém a omezení výroby řešení. Že růst je problém a stagnace ctnost. Právě zde se možná skrývá největší paradox celé evropské klimatické debaty.
Mnozí z nás považují Evropskou unii za příliš zelenou. Mnoho klimatických aktivistů ji současně považuje za nedostatečně zelenou. Jedni tvrdí, že Green Deal zachází příliš daleko. Druzí, že nezachází ani zdaleka dost daleko. Z tohoto střetu vzniká zajímavý obraz současné Evropy. Evropská unie se stává terčem kritiky z obou stran politického spektra. Pro jedny představuje nebezpečný experiment sociálního inženýrství. Pro druhé zase zbabělý kompromis s jistě „satanským“ kapitalismem.
A možná právě tato skutečnost vypovídá o dnešní Evropské unii více než tisíce stran strategií, směrnic a akčních plánů. Pokud je instituce současně obviňována z environmentálního fanatismu i z nedostatečné ekologické horlivosti, z kapitalismu i z přílišné regulace, z pravicovosti i z levičáctví, pak se nabízí jednoduchá možnost.
Možná není tak radikální, jak tvrdíme my, její odpůrci. A možná není ani tak revoluční, jak by si přáli její nejfanatičtější podporovatelé. Možná je prostě jen Evropskou unií, neslaným, nemastným úřednickým molochem, hledající nedosažitelný kompromis mezi ideologií a realitou našeho světa.
