A protože nic není jako dřív, mám teď trochu problém i s pohádkami. Uvědomil jsem si totiž, že tento literární útvar, byť s dobrým koncem, popisuje nejen středověkou realitu, ale vlastně i tu současnou. Nějak hůř se mi nyní sleduje, jak horda zbrojnošů jezdí českým královstvím od chalupy k chalupě a vybírá daň z ničeho, resp. drancuje rodinné rozpočty poctivých lidí. Poddaným nechá jen tolik, aby přežili a v kombinaci s jejich prací od nevidím do nevidím neměli čas řešit souvislosti a nedejbože vymýšlet rebelie. A to ani v momentě, kdy jim zámecký pán zvedne daně, protože mu přestal růst pupek.
Kolikrát trpím, s jakou ochotou berou v pohádkách poddaní svoji roli otroků. Někteří dokonce při práci na poli, které není jejich, a nic za tu dvanáctihodinovku pod žhavým sluncem nedostanou, si nadšeně vypráví o tom, že bude zítra jejich krajem projíždět princ Mojmír a že mu musejí jít zamávat.
Zákaz zpěvu
Ještě nedávno jsem v pohádkách také hodně podceňoval roli dementního krále. Nechává se ovládat skupinou prohnaných rádců, vydává omezující přihlouplé příkazy a celkově ničí vlastní zemi. Zakazuje lidem zpívat a nařizuje jim, v čem mají jezdit. S ohledem na nové zkušenosti mě ubíjí sledovat děj a čekat i s reklamami dvě hodiny, než to někdo konečně utne.
Nyní vlastně také prožívám pohádku. A už se těším na dobrý konec. Jsem trpělivý. Vím, že Stanjuru neodnese za jeho státní rozpočet čert, to už by nakonec udělal loni i předloni. Ani si neodnese šéfa propagandy Lipavského, protože to bychom peklu ani nepřáli, a už vůbec neskončí v pekle průkopnice moderní parlamentní demokracie Pekarová Adamová ani falešný král sedmilhář Fiala III, protože by to bylo pro oba málo.
Ať chceme nebo nechceme, život je pohádka. A ta vždycky dopadne dobře. Buďme trpěliví, ale také nebuďme lhostejní. Dobro určitě zvítězí. Jen věřme trochu víc sobě, a ne nadpřirozeným bytostem nebo těm, kteří si na ně hrají. A buďme ostražití. I se zachránci, kteří mohou nahradit ty současné, máme z pohádek a pověstí své zkušenosti.
Čtěte také:
Ukradli mně humor
Tajemství temné hmoty
Vánoce za dveřmi. Pustíme je do svých domovů?
spíše žijeme v iluzi vlastní hlouposti než v pohádce. žijeme v relativním kvantovém světě, který vnímáme jako částicový, duální. jelikož v tomto světě nelze nic přesně ohraničit, a i naše tělesné buňky se obměňují, tak co jsme si dříve mysleli, že je naše já, tak tam už není. je to forma sebeklamu. který, kdo ho prolomí, se dostane na další úroveň evoluce člověka. nejsme lidské bytosti prožívající duchovní zkušenosti, jsme duchovní bytosti prožívající lidskou zkušenost. takže zase nic..
Za svůj, už celkem dlouhý život jsem několikrát zažil, že dobro sice zvítězilo, ale jenom na chvíli. A historicky tomu bylo stejně. Žádné iluze už si proto nedělám. Jinak ale přeji redakci TO. i všem ostatním šťastné a veselé.