Ústavní soud na návrh prezidenta Petra Pavla vydal předběžné opatření ve sporu o rozsah kompetencí mezi prezidentem a vládou.
Vládě, ministru zahraničí Petru Macinkovi a ministerstvu zahraničí uložil, aby bezodkladně oznámili NATO a organizátorům summitu 7.–8. července 2026 v Ankaře, že součástí oficiální delegace ČR je také prezident republiky, a zajistili akreditaci jemu i jeho doprovodu. Zároveň jim otevřeně zakázal prezidentově účasti bránit nebo ji ztěžovat. ÚS zdůraznil, že tím nepředjímá konečné rozhodnutí o kompetenční žalobě; jde jen o prozatímní úpravu pro ankararský summit. Tolik strohá zpravodajská řeč.
Zbrklá radost opozice
Opozice rozhodnutí Ústavního soudu (samozřejmě) vítá a zdůrazňuje, že vláda ho musí respektovat. Předseda ODS Martin Kupka ocenil rychlost soudu a uvedl, že odkládání vládního rozhodnutí podle něj zjevně patřilo ke strategii, jak prezidentovi zabránit v účasti na summitu NATO.
Šéf STAN Vít Rakušan označil verdikt za rozhodnutí, které „nelze než respektovat“. Předseda KDU-ČSL Jan Grolich vyzval premiéra Andreje Babiše a ministra Petra Macinku, aby se rozhodnutí podřídili. Šéf TOP 09 Matěj Ondřej Havel glosoval rozhodnutí výzvou: „Tak, pane Macinko, objednávejte letadlo.“
Všechny tyto reakce jsou neuvěřitelně unáhlené a – promiňte mi ten výraz – dětinské až hloupé. Protože nenazírají minulost, a vůbec ne budoucnost. Co hodlají dnešní opoziční politici říkat, až budou někdy zase ve vládě a na Hradě bude jiný prezident, který se zachová vůči příštímu kabinetu stejně ideologicky aktivisticky se sveřepostí nevychovaného dítěte jako Petr Pavel? Budou křičet něco o neústavním postupu, samozřejmě… protože si prostě nevidí do úst a je jim jedno, co říkali včera…
Vrchní velitel opozice, na kterého se Petr Pavel svým žalováním jednoznačně pasoval, rozhodnutí Ústavního soudu pochopitelně také uvítal. Podle něj předběžné opatření reflektuje dosavadní praxi a zajišťuje kontinuitu zastupování České republiky na summitu NATO. Fakt, že rozeštvává společnost snad už každým svým činem tak nebývale, jak to nikdy žádná hlava v demokratické éře země nedělala, přešel mlčením.
Pokus o ústavní puč
Vládní reakce byly ostré. Premiér Andrej Babiš sice oznámil, že „nezvykle rychlé“ rozhodnutí Ústavního soudu respektuje, zároveň však prohlásil, že jde proti zájmům České republiky, protože zahraniční politiku má na summitu NATO hájit vláda. Oprávněně kritizoval také to, že kabinet nedostal prostor se před rozhodnutím vyjádřit.
Ještě tvrdší byl ministr zahraničí a vicepremiér Petr Macinka. Podání kompetenční žaloby i samotné předběžné opatření označil za „pokus o ústavní puč“. Prohlásil, že prezident „vyhlásil vládě válku“, a postup Hradu popsal jako akt nepřátelství. Současně ujistil, že Pavla do delegace doakredituje, tedy že rozhodnutí ÚS technicky splní. Macinka ale zároveň oznámil, že prezident se podle něj nezúčastní neformální večeře před jednáním NATO, protože jmenovitá pozvánka přišla premiérovi a její změna by podle něj byla ostudná. Dodal také, že žádné zahlazování sporů s prezidentem nepřipadá v úvahu. Prezident tímto vyhrocením konfliktu rozjel další kolo politické eskalace.
Předseda SPD a Poslanecké sněmovny Tomio Okamura mluvil o možné podjatosti soudců a tvrdil, že se soud stal vazalem prezidenta. Také on se pozastavil nad rychlostí rozhodnutí.
Z vládního tábora tak zazněla tři hlavní sdělení: Babiš formálně respektuje rozhodnutí, ale považuje ho za škodlivé pro stát; Macinka ho spojil s výrazem „ústavní puč“ a mluvil o válce prezidenta proti vládě; Okamura zpochybnil nestrannost Ústavního soudu.
Zbytečné vyhrocení situace
Rozhodnutí Ústavního soudu je mimořádné a problematické právě tím, že vstupuje do živého politického konfliktu dříve, než soud rozhodl o samotném jádru věci. ÚS sám přiznává, že nepředjímá konečný verdikt, přesto fakticky přikázal vládě konkrétní krok v zahraničněpolitické agendě. To je nebývale silný zásah.
Vláda nese odpovědnost za zahraniční politiku, má důvěru Poslanecké sněmovny a právě ona má být politicky odpovědná za to, jak stát vystupuje na summitu NATO. Jestliže soud předběžným opatřením nařídil, kdo konkrétně má být součástí delegace, otevřel Pandořinu skříňku, tedy otázku, zda se z arbitra kompetenčního sporu skutečně nestává významný, stranicky a ideologicky zaujatý aktér konkrétní politické situace.
Ještě vážnější je další tvrzení, o které se ÚS opřel: dosavadní praxe. Praxe je důležitá, ale nemůže sama o sobě vytvářet nezpochybnitelné ústavní právo. To, že prezidenti na summity NATO obvykle jezdili, ještě automaticky neznamená, že vláda nemůže v konkrétní situaci rozhodnout jinak. Právě zde jsou významná odlišná stanoviska soudců Jana Wintra a Dity Řepkové. Upozorňují, že předběžné opatření v kompetenčním sporu má být zcela výjimečné a že pouhá blízkost summitu nemusí stačit k tak razantnímu zásahu do probíhajících politických dějů. To je velmi přesvědčivá námitka.
Zároveň rozhodně nelze přehlédnout bezprecedentní postup prezidenta Pavla. Hlava státu nemá být pasivní figurou, ale obrátit se na Ústavní soud kvůli konkrétní účasti na jednom summitu je mimořádně silný, až neuvěřitelný (a z tradice našich prezidentů nepochopitelně nekompetentní) krok. Vytváří dojem, že politický spor o reprezentaci státu se přesouvá ze stolu vlády a Hradu rovnou do soudní síně. Jistě lze vzít do úvahy to, že prezident tím hájí svůj osobní, velmi úzký výklad svých pravomocí, ale současně způsobil – jako první prezident v naší novodobé historii – že jeho úřad se vydal na cestu bezskrupulózní mocenské bitvy, a zcela opustil pozici hlavy státu, moderující politické dění.
Výsledek je špatný pro všechny. Prezident vyhrotil spor do krajní, osobní, nezrale ublížené roviny. Ústavní soud, ačkoli mohl jednat s dobrým úmyslem zabránit nevratnému zásahu do prezidentské kompetence, vytvořil velmi nebezpečný precedent. Onu základní otázku, komu náleží pravomoc rozhodnout o účasti prezidenta republiky na summitu NATO, mohl klidně a bez jakékoli újmy (kromě újmy pýše Petra Pavla) vyřešit kdykoli. Za měsíc, dva, pět.
Prezident Pavel tak spolu s Ústavním soudem zabředli do nejhoršího rizika ústavní krize od konce roku 1989. Pavel totiž nežádal pouze o potvrzení svého práva účastnit se summitu, ale chtěl, aby soud potvrdil, že o své účasti na summitu NATO rozhoduje výhradně on sám. Pokud by Ústavní soud tento výklad přijal, bylo by nesmírně obtížné, nebo spíše nemožné v budoucnu vyargumentovat, proč by neměl platit i pro další vrcholná mezinárodní jednání. Od Petra Pavla je to zejména projev jeho osobní, ideologické zášti vůči současné vládě. Ze strany Ústavního soudu je to ideologický aktivismus. Vážně jim stojí za to takto vyhrocovat situaci?
