Nenávist může podle definic vést k tomu, že se někomu snažíte vyhnout. Nebo k tomu, že se ho snažíte zničit, a to i za cenu sebezničení. Jak do toho zapadají příspěvky na internetu?
Nenávist je jedním z úhelných kamenů tažení Evropské unie za bezpečný a inkluzivní svět. Na vymýcení nenávisti vůči nekřesťanským náboženstvím, neevropskému způsobu života, vůči dětským svatbám, vraždám ze cti, napadání žen na základě jiné kultury a podobně jí záleží natolik, že z ní dlouhodobě chce učinit mezinárodní zločin. Jenže…
Když budete hledat definici nenávisti, narazíte na různé výklady, jež se pohybují zhruba v širokém rozmezí v perexu článku naznačeném. Leč trestný čin nenávisti, tak jak jej chce Evrospká komise dostat do trestního práva členských států, vyžaduje jasnou definici. Což by snad bylo možné. Ale pouze v případě, že by sama EK termín nenávist nezneužila a nezpolitizovala, čímž jej učinila zcela neuchopitelným, protože podle EU je nenávistným projevem kde co, včetně prostého vyjádření nesouhlasu. Třeba s takzvanou rozmanitostí, genderismem, pochody „hrdosti“ či s nelegální migrací.
Za nenávist je totiž nyní běžně považován výkřik na internetu. Třeba něco ve smyslu „táhněte domů“. Jistě, přátelsky to nezní. Ale je to už nenávist? A proč to vůbec ten člověk píše? Pokud intelektuály, média a do jisté míry i soudy zajímá, co pachatele skutečně závažných trestných činů vedlo k tomu, aby je páchali, včetně jejich těžkého dětství, mělo by se to přeci sledovat i u pachatelů toho, co se má považovat za nenávist. A mělo by jim to být ku prospěchu. Nebo ne? A proč ne?
Protože pak bychom se za prvé dostali k tomu, že by se zkoumalo, zda onen výkřik na internetu (za což se ve Velké Británii už běžně zatýká) je skutečně nebezpečnou nenávistí. Či zda jen vede k tomu, že se někdo někomu vyhýbá (což samo o sobě těžko může být trestné). S tím ovšem nutně souvisí otázka, proč se někdo někomu vyhýbá? S vysokou pravděpodobností by přitom vyšlo najevo, že primárně jde o vyhnutí se kontaktu. Což v kontextu rozšiřujících se zkušeností například s no-go zónami, jichž má být v prostoru EU již zhruba 1000, není nic nepochopitelného.
O co nejde a o co jde…
Tedy že nejde o odhodlání někoho zlikvidovat za cenu vlastní likvidace (což již jistě nebezpečné je). Že jde v důsledku především o projev zmaru z toho, že politici řeší větrníky a fotovoltaické panely místo toho, aby dělali něco pro bezpečnost lidí. I tím, aby podnikli radikální kroky proti nelegální migraci a neusnadňovali tu legální. A aby nekompromisně vyžadovali dodržování zákonů. A aby se při jejich porušování důsledně měřilo stejným metrem.
Právě proto se žádné jednoznačné a obecně přijatelné definice nenávisti nedočkáme. Naopak, už jsme se stihli dočkat rozšíření pojmu nenávist o termín předsudečná nenávist. Ta je podle definice nebezpečnější než obyčejná nenávist. Vztahuje se totiž na celé skupiny lidí. Že by toho prostá nenávist nebyla schopná? Samozřejmě, že je! Jenže předsudečná nenávist již dostala v tuzemsku zdánlivě jasné kontury. A je tedy možné ji hnát k soudu. Když si přečtete rizika předsudečné nenávisti popsaná v odkazu, zjistíte, že se tato nenávist dá přišít leckomu. Mimo jiné proto, že nikde není popsané, co už je skutečně nebezpečné.
Takže pokud budete na sítích či v klasických médiích šířit svoje nesouhlasné názory s něčím, co prosazuje EU, můžete se snadno stát pachatelem předsudečné nenávisti. To, že ve skutečnosti jen vyjadřujete nesouhlas, což je naplněním svobody slova, už se v médiích nikdo nedočte. Budete už jen pachatelem předsudečné nenávisti, jakkoliv vaše příspěvky nijak nenávistné nebudou. Dá se s tím něco dělat?
Jako první krok se nabízí jednoduše to, aby co nejvíc lidí nadále svobodně vyjadřovalo své nesouhlasné názory. Ve vší slušnosti a bez zbytečných nenávistných výkřiků. Ale s o to více argumenty.
Čtěte také:
Předsudečná nenávist a akční plán proti extremismu: Bezprecedentní nesmysl našich vlád
Srovnání postojů kandidujících stran ke svobodě projevu
Brankář Hudáček skončil. Z cancel kultury se stala norma
