Jedním z hlavních témat nového čísla měsíčníku TO je demokracie. Přesněji řečeno boj o to, kdo ji smí vykládat, kdo se může prohlásit za jejího ochránce a zda se za vznešenými frázemi o záchraně demokratického státu ve skutečnosti neskrývá docela obyčejná touha získat více moci.
Obálka proto klade otázku, zda může naši parlamentní demokracii rozbít „malý umanutý monarcha Pavel I.“ Nejde přitom jen o další spor vlády s prezidentem ani o bizarní příběh dvou českých delegací na summitu NATO v Ankaře. Ve hře je samotné rozdělení moci v zemi, jejíž ústava svěřuje vládnutí kabinetu odpovědnému Poslanecké sněmovně, nikoli přímo volené hlavě státu opírající se o vlastní politické ambice, Hrad, média a Ústavní soud.
Šéfredaktor Marek Stoniš v úvodníku Podomní prodavači demokracie píše o politicích a samozvaných „osobnostech“, kteří třídí občany na demokraty a nedemokraty a ze strašení zánikem demokracie si vytvořili politickou živnost. Jejich zboží podle něj připomíná děravé a pokroucené hrnce, přesto se jeho prodavači stále vracejí – do televizních diskusí, rozhlasu i parlamentu. Demokracie však není majetkem těch, kteří toto slovo vyslovují nejčastěji a nejhlasitěji. Zvláště pokud současně prosazují cenzuru, „korigované informace“ a vylučování názorových odpůrců z veřejné diskuse.
Politickou osu čísla rozvíjejí Holcoviny Petra Holce Pavlův boj o stát, komentář o ideologizaci evropské justice i text Václava Musílka Zvoní naší demokracii hrana? Holec varuje před proměnou České republiky v kvaziprezidentský stát, zatímco Musílek zasazuje současný konflikt do více než třicetiletého sporu o charakter českého politického systému. Komentář o justici pak na belgickém případu Driese Van Langenhoveho ukazuje, kam podle autora může dojít společnost, v níž soud připustí pravdivost zveřejněných údajů, ale potrestá jejich vyslovení kvůli ideologicky nepřijatelnému vyznění.
Velký rozhovor s politologem a historikem Lukášem Valešem nese naléhavý titulek Nutně musíme obnovit standardní demokracii. Valeš mluví o „degenerativní demokracii“, v níž mají právě lidé nejčastěji se zaklínající svobodou největší sklon k autoritářství. Rozebírá důsledky přímé volby prezidenta bez současného rozšíření jeho ústavních pravomocí, spor o zahraniční politiku i vliv oligarchických skupin. Česká republika je podle něj svědkem spíše oligopolu než skutečné demokracie.
Druhým velkým tématem čísla je budoucnost České televize a Českého rozhlasu. Dlouholetý člen Rady ČT Pavel Matocha vysvětluje, proč podle něj stávková pohotovost části zaměstnanců porušuje kodex České televize, a zároveň připouští, že na zrušení koncesionářských poplatků od roku 2027 by si nevsadil. Ladislav Jakl připomíná svůj sedmnáct let starý futuristický projev o zrušení ČT a ČRo a následném „úklidu“. Ministr kultury Oto Klempíř tvrdí, že odpor opozice proti změně financování veřejnoprávních médií jí politické body nepřinese. Dana Jaklová se zase ptá, zda se debata nemá vést především o tom, co mají veřejnoprávní média za více než deset miliard korun skutečně poskytovat občanům.
Pokračování seriálu o islamizaci Evropy tentokrát míří do Španělska. Socialistická vláda Pedra Sáncheze spustila program regularizace migrantů bez platného pobytového statusu, do něhož se podle textu během několika týdnů přihlásilo přibližně milion a čtvrt lidí. Zatímco jiné západní země migrační politiku zpřísňují, Madrid se vydává opačným směrem. Osobní pohled na proměnu Rakouska přidává vídeňský Čech Karel Maršík v textu Být muslimem je cool, který porovnává dnešní Vídeň s Bělehradem a popisuje sílící přitažlivost islámu pro část mladé generace.
Petr Drulák, Ilona Švihlíková a Michal Semín v geopolitickém textu Střední Evropa a globální Jih uvažují nad světem, v němž slábne dosavadní dominance globálního Západu. Středoevropské země podle nich mohou svou suverenitu hájit pouze společně a prostřednictvím partnerství otevřených všemi směry, zejména vůči zemím globálního Jihu, které se pokoušejí překonat dědictví kolonialismu a neokolonialismu.
Domácí politiku doplňuje blok věnovaný pražským komunálním volbám. Josef Provazník připomíná dvě věčná témata metropole – bydlení a dopravu – i sliby, které se v kampaních opakují už dvě desetiletí: dokončení vnitřního a vnějšího okruhu, dostupnější byty, více parkovacích míst, rychlejší výstavbu nebo omezení automobilů v centru. Samostatný text porovnává Prahu s Bratislavou, Budapeští a Varšavou. Z této čtveřice vychází česká metropole v dostupnosti bydlení nejhůře, zatímco nejrozsáhlejší bytovou výstavbu má Varšava.
Roman Šimků v textu Až dojedou opravitelná auta upozorňuje na problém, který zůstává ve stínu sporů o elektromobilitu a zákaz spalovacích motorů. Automobil podle něj přestává být jednoduše opravitelným a dlouhodobě udržitelným nástrojem osobní svobody. Senzory, software, drahé moduly a závislost na výrobcích mohou ukončit „druhý život“ vozů, díky němuž se kdysi drahé auto po letech dostalo k méně majetnému majiteli. Benjamin Kuras mezitím sleduje Německý chaos, propad popularity tamní vlády, vzestup AfD, migraci i postupné drolení politické zdi, kterou proti této straně postavily ostatní partaje.
Nechybí ani společnost, historie a cestování. Michelle Adlerová se v projektu Tajná Praha dostala za zavřené dveře budovy Ministerstva průmyslu a obchodu a během pouhých dvaceti minut fotografovala pod Fantovou kupolí jeden z vrcholů prvorepublikové architektury. Ljuba Urbanová představuje Cristóbala Balenciagu, mlčenlivého „návrháře návrhářů“, před jehož řemeslem smekali Christian Dior i Coco Chanel. Sportovní příběh připomíná osud legendárního tureckého útočníka Hakana Şüküra, jenž se z národní modly proměnil v exulanta a úhlavního nepřítele Erdoğanova režimu.
V čísle jsou samozřejmě také pravidelné rubriky, humor, dopisy, satira Vesnické žduchy Joudy Joudoviče, příběhy nekultury, fejeton Daniely Kovářové o proměně jídla a stolování, historická výprava do kláštera Rajhrad a na zámek Židlochovice i cyklistická reportáž Ladika Větvičky Osm dní, sedm zemí a šest hladových cyklistů – o výpravě, jejíž účastníci považují řízek za dietní pokrm a pivo za iontový nápoj.
